Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1404/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele HAMRENERGY s. r. o., se sídlem Břevniště 34, Hamr na Jezeře, zastoupeného JUDr. Jakubem Hájkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 832/19, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2015 č. j. -36 a ze dne 15. 4. 2015 č. j. -36, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 8. 1. 2015 č. j. -133 a ze dne 8. 1. 2015 č. j. -128, rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 18. 9. 2013 č. j. 23201/13/5000-14203-700681 a ze dne 6. 8. 2013 č. j. 19923/13/5000-14203-700681, a rozhodnutí Specializovaného finančního úřadu ze dne 28. 1. 2013 č. j. 8886/13/4000-17102-203042, ze dne 13. 3. 2013 č. j. 78392/13/4000-17104-50259, ze dne 25. 3. 2013 č. j. 102648/13/4000-17104-050259, ze dne 13. 5. 2013 č. j. 171303/13/4000-17104-050259, ze dne 14. 12 2012 č. j. 87421/12/013712203042 a ze dne 17. 12. 2012 č. j. 88217/12/013712203042, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včasné ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatel navrhl, aby pro porušení jeho práva vlastnit majetek ve smyslu d (dále jen " "), Charty základních práv Evropské unie a dle Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost zaručeného y a Charty základních práv Evropské unie, jakož i práva na spravedlivý proces garantované y a Úmluvy, Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí soudů, vydaná v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, a stejně tak předcházející rozhodnutí správních orgánů.

Ústavní stížností napadenými rozsudky Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci zamítl žaloby stěžovatele proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství v Brně o zamítnutí odvolání a potvrzení rozhodnutí Specializovaného finančního úřadu, kterým bylo rozhodnuto o jeho stížnosti na postup plátce daně při odvodu z elektřiny ze slunečního záření podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

Též ústavní stížností napadenými rozsudky Nejvyšší správní soud kasační stížnosti stěžovatele, které proti rozhodnutím krajského soudu podal, zamítl.

Rozhodnutí správních orgánů i obou soudů, jakož i jejich podrobná odůvodnění jsou stěžovateli známy, pročež jejich rekapitulace na tomto místě znovu netřeba.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že rozhodnutí daňových orgánů i soudů má za protiústavní, neboť v důsledku výběru odvodu z elektřiny ze slunečního záření došlo ve vztahu k němu k porušení garance zakotvené v , o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), výběr odvodu je pro něj likvidační (má tzv. "rdousící efekt") a zasahuje samotnou jeho majetkovou podstatu, což dokládá i zpracovaným znaleckým oceněním zpracovaným znaleckým ústavem. Správní orgány i soudy se však těmito skutečnostmi v řízení o stížnosti poplatníka na postup plátce daně podle ustanovení daňového řádu odmítly zabývat, čímž se dopustily i odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), a zejména závěry vyslovené Nejvyšším správním soudem k takto uplatněné námitce považuje stěžovatel za nepřijatelné, když připomíná, že prostředky označené jeho rozšířeným senátem coby v úvahu přicházející ochranu před rdousícím efektem odvodu, jimiž by bylo možné bránit se individuálním dopadům odvodu za současného právního stavu, neexistují, resp. se jich nelze domoci.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen " "].

Ústavní soud též pravidelně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející ústavní stížnost, respektive námitky tam vznesené, byly shledány v ústavněprávní rovině neopodstatněnými.

V této souvislosti je pak určující, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, tak především vymezením stížnostních námitek, v rozhodném smyslu zcela identifikuje s námitkami, obsaženými v jiné ústavní stížnosti téhož stěžovatele v obdobné právní věci, kterou Ústavní soud již dříve usnesením ze dne 27. 1. 2015

sp. zn.

odmítl podle ustanovení jako zjevně neopodstatněnou.

Podstatné přitom je, že závěry citovaného rozhodnutí se uplatní i v dané věci a na jeho podrobné zdůvodnění, jež je stěžovateli známo, proto postačí toliko odkázat.

Aniž by se proto Ústavní soud znovu uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá za adekvátní (nad rámec uvedeného) omezit se již jen na sdělení, že - oproti názoru stěžovatele - i v nyní napadených rozhodnutích kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje, čímž své možnosti má za vyčerpané.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.

Nelze-li podrobit věcnému posouzení ústavní stížnost, nemůže logicky obstát ani s ní spojený návrh ve smyslu , a musí být odmítnut rovněž; zvláštního výroku zde netřeba.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. června 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu