Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

24 Cdo 388/2021

24 Cdo 388/2021-226

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci žalobkyně CASPER UNIONs.r.o., se sídlem v Praze 1, Olivova č. 948/6, IČO 24830801,zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště č. 55, proti žalované D. Š., likvidační správkyni pozůstalosti po V. R., zemřelém dne 15. ledna 2016, se sídlem v XY, IČO XY, o určení pořadí pohledávky přihlášené do likvidace pozůstalosti, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. září 2020, č.j. -180, takto:

Odůvodnění:

Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 22.5.2019, č.j. -156, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že její pohledávka vůči dlužníkovi V. R., narozenému dne XY, bytem ve XY, v celkové výši 279.224,34 Kč, přihlášená do pozůstalostního řízení vedeného u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. z titulu Smlouvy o úvěru č. 2508-1375952-758/0800 ze dne 11.12.1995 je po právu pohledávkou vykonatelnou dle rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, č.j. -133 ze dne 17.5.2012, zajištěnou exekutorským zástavním právem dle exekučního příkazu č.j. 067 EX 3953/12-35 ze dne 23.10.2012, kterou bylo zřízeno exekutorské zástavní právo ke spoluvlastnickému podílu o velikosti id. 1/6 na nemovitých věcech zapsaných na LV č. XY pro k.ú. XY, obec XY, dále zajištěnou exekutorským zástavním právem dle exekučního příkazu č.j. 067 EX 3953/12-37 ze dne 23.10.2012, kterým bylo zřízeno exekutorské zástavní právo ke spoluvlastnickému podílu o velikosti id. 1/162 na nemovitých věcech zapsaných na LV č. XY pro k.ú. XY, obec XY, a dále zajištěnou exekutorským zástavním právem dle exekučního příkazu č.j. 067 EX 3953/12-36 ze dne 23.10.2012, kterým bylo zřízeno exekutorské zástavní právo ke spoluvlastnickému podílu o velikosti id. 1/162 na nemovitých věcech zapsaných na LV č. XY pro k.ú. XY, obec XY. Zamítnutí žaloby soud odůvodnil především tím, že se žalobkyně nedomáhala určení, že má právo na uspokojení dané pohledávky ze zajištění, jak byla vyzvána usnesením Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 23.7.2018, č.j. -638, vydaným v řízení o pozůstalosti po V. R., ale domáhala se určení toho, co nebylo soudem ani likvidační správkyní rozporováno (důvod a výše pohledávky sporné nebyly, rozporováno bylo pouze pořadí pohledávky, když likvidační správkyně tvrdila, že se jedná o pohledávku nezajištěnou), navíc žalobkyně v přihlášce předmětné pohledávky do likvidace pozůstalosti ani nepožádala o uspokojení ze zajištění, jak to vyžaduje ustanovení § 242 z.ř.s. Soud se také vyslovil k povaze exekutorského zástavního práva zřízeného podle ustanovení § 69a exekučního řádu, ve znění účinném do 30.6.2015, se závěrem, že šlo o právo procesního charakteru, nikoli právo věcné (jako je tomu v případě exekutorského zástavního práva zřízeného podle ustanovení § 73a exekutorského řádu, ve znění účinném od 1.7.2015), a že v daném případě účinky vydaných exekučních příkazů zanikly ze zákona zastavením exekučního řízení (v němž byly příkazy, kterým bylo exekutorské zástavní právo zřízeno, vydány), a to dnem právní moci rozhodnutí o nařízení likvidace pozůstalosti.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3.9.2020, č.j. -180, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Vycházel z názoru, že zásadní význam pro rozhodnutí v řízení o likvidaci pozůstalosti po V. R. má určení, že předmětná pohledávka žalobkyně je pohledávkou zajištěnou, že právě k podání žaloby o takovém určení byla žalobkyně soudem v řízení o pozůstalosti jednoznačně odkázána, a pokud žalobkyně argumentuje ve prospěch jí navrženého určení a popírá význam soudem uloženého určení, rozptyluje tím případné pochybnosti o tom, jakého určení chtěla pro účely likvidace pozůstalosti dosáhnout. Z toho pak podle odvolacího soudu vyplývá, že na žádaném určení nemohla mít žalobkyně naléhavý právní zájem (jímž je žaloba splňující podmínky ustanovení z.ř.s. „vybavena“ přímo za zákona) ani podle ustanovení Odvolací soud dodal, že soud prvního stupně také správně zhodnotil účel řízení o likvidaci pozůstalosti podle ustanovení a násl. z.ř.s., zejména účinky nařízení likvidace na jiná řízení, dědická práva, dluhy a pohledávky zůstavitele, včetně toho, že existenci (resp. zánik) exekutorského zástavního práva na nemovitých věcech ve spoluvlastnictví zůstavitele je třeba posuzovat k okamžiku právní moci usnesení soudu o nařízení likvidace pozůstalosti. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud vyslovil, že předmětná pohledávka, jak byla soudem zjištěna, splňuje požadavky ustanovení z.ř.s., i když v přihlášce do pozůstalosti a později do likvidace pozůstalosti není výslovně uvedeno, že žalobkyně požaduje uspokojení ze zajištění.

Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že soud nesprávně posoudil právní otázku, jež je pro rozhodnutí ve věci významná, a to, „zda má žalobkyně v civilním řízení povinnost formulovat petit dle výslovného znění zákona“. Sama je toho názoru, že tomu tak není, což vyplývá jak z rozhodovací praxe Ústavního soudu, tak i Nejvyššího soudu (zejména usnesení sp. zn. ze dne 12.11.2009), podle níž, pokud ze žaloby zcela jasně vyplývá, čeho se žalobce domáhá, co je cílem jeho návrhu a jaké právní důsledky jím zamýšlí nastolit, je soud povinen sám formulovat výrok svého rozhodnutí tak, aby rozsah řízení vymezený žalobcem reflektoval. V projednávané věci podle žalobkyně ze žalobních tvrzení jednoznačně vyplývá, že se domáhá takového rozhodnutí, které by umožnilo uspokojení její pohledávky ze zajištění, je lhostejno, že dle zákona o zvláštních řízeních soudních je formálně správná formulace „má právo na uspokojení ze zajištění“, zatímco podle či je formálně správná formulace „určení pořadí“. Navíc, pokud by soud považoval žalobu z důvodu neuvedení správného znění petitu za vadnou, byla by to jistě vada zhojitelná. Pokud soudy žalobu zamítly pro absenci citace výslovného znění zákona, ač bylo ze žaloby zřejmé, jaký cíl materiálně žalobkyně svým podáním sleduje a jakého výsledku chce ve vztahu k řízení o likvidaci pozůstalosti dosáhnout, posoudily otázku vymezení předmětu řízení v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí. Dále žalobkyně uvedla, že soud v napadeném rozsudku nesprávně právně posoudil i otázku, k jakému okamžiku je třeba v řízení o likvidaci pozůstalosti posuzovat existenci zajištění, resp. zda lze za pohledávku zajištěnou zástavním právem považovat pohledávku zajištěnou exekutorským zástavním právem ke dni smrti zůstavitele. Je přesvědčena, že pohledávky a jejich pořadí je nutno posuzovat výhradně ke dni úmrtí zůstavitele, tj. v dané věci ke dni 15.1.2016, nikoliv až k okamžiku, kdy z důvodu nařízené likvidace dochází k zákonnému zastavení exekuce, což by znamenalo zhoršení postavení věřitelů, jejichž pohledávky do doby nařízení likvidace byly řádně vymáhány a jejich práva byla řádně uplatňována v rámci vedených exekucí. Závěrem žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3.9.2020, č.j. -180, z důvodu nesprávného právního posouzení zrušil, stejně jako rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 22.5.2019, č.j. -156, a věc vrátil Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že nárok vznesený žalobou neuznává, souhlasí s výroky rozsudků Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou i Krajského soudu v Brně, na druhou stranu však souhlasí s tím, že se jedná o otázku závažného právního významu obecně i pro všechna řízení o likvidaci dědictví.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (ust. , , ve znění pozdějších předpisů, dále jen „ “) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě stanovené v ustanovení a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem ( ), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Podle ustanovení , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Ze spisu v dané věci vyplývá, že v řízení o pozůstalosti po V. R. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou usnesením ze dne 23.7.2018, č.j. -638, vyzval žalobkyni, aby se žalobou podle domáhala určení, že má právo na uspokojení pohledávky ze zajištění pohledávky, vedené pod číslem 5, doručené soudnímu komisaři dne 3.5.2016, přihlášené ve výši 279.224,34 Kč jako zajištěná a vykonatelná pohledávka dle rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou č.j. -133. V odůvodnění usnesení soud uvedl, že věřitel přihlásil do likvidace pozůstalosti pohledávku ve výši 279.224,34 Kč, a to jako pohledávku zajištěnou exekutorským zástavním právem zřízeným exekutorským příkazem na nemovitostech v k.ú. XY, při přezkumném jednání byla tato pohledávka uznána a považována za prokázanou co do výše, bylo však popřeno pořadí pohledávky, tedy právo na uspokojení ze zajištění, a to proto, že exekutorské zástavní právo vzniklo před 1.7.2015 podle ustanovení exekučního řádu, mělo tedy jen procesní povahu a zaniklo spolu s ukončením exekuce, tj. výmazem z příslušného listu vlastnictví. Dne 15.8.2018 podala žalobkyně u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou proti likvidační správkyni pozůstalosti žalobu, označenou jako „Žaloba na určení pořadí pohledávky přihlášené do likvidace pozůstalosti po zůstaviteli V. R. vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. dle ust. o zvláštních řízeních soudních“. V ní popsala dosavadní průběh řízení o pozůstalosti po V. R., zrekapitulovala jednání, kterými uplatnila svoji pohledávku za zůstavitelem V. R., včetně jejího přihlášení do pozůstalosti a později do nařízené likvidace pozůstalosti, označila rozhodnutí o zřízení exekutorského zástavního práva podle ustanovení exekutorského řádu a uvedla své argumenty pro závěr, že toto exekutorské zástavní právo trvalo i po zrušení tohoto ustanovení a že pohledávku a její pořadí je nutno při likvidaci pozůstalosti posuzovat výhradně ke dni smrti zůstavitele, tj. ke dni 15.1.2016. Uzavřela, že popření pořadí její pohledávky likvidační správkyní není důvodné, a proto navrhuje, aby soud určil, že pohledávka žalobkyně vůči dlužníkovi V. R., narozenému dne XY, bytem ve XY, v celkové výši 279.224,34 Kč, přihlášená do pozůstalostního řízení vedeného u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. z titulu Smlouvy o úvěru č. 2508-13759-758/0800 ze dne 11.12.1995 je po právu pohledávkou vykonatelnou dle rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, č.j. -133 ze dne 17.5.2012, zajištěnou exekutorským zástavním právem dle exekučních příkazů ze dne 23.10.2012, č.j. 067 EX 3953/12-35, č.j. 067 EX 3953/12-37 a č.j. 067 EX 3953/12-36, jimiž bylo zřízeno exekutorské zástavní právo ke spoluvlastnickým podílům o velikosti id. 1/6, id. 1/162 a id. 1/162 na označených nemovitých věcech zapsaných na listech vlastnictví č. XY, č. XY a č. XY pro k.ú. XY, obec XY, vedeno Katastrálním úřadem pro Vysočinu, Katastrální pracoviště XY.

Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí soudů významné především posouzení obsahu žaloby, tak, aby mohl být učiněn závěr, zda jde o žalobu odpovídající výzvě obsažené v usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 23.7.2018, č.j. -638, vydaném podle ustanovení § 260 odst. 1 písm. a) zákona o zvláštních řízeních soudních. Vzhledem k tomu, že odvolací soud posoudil tuto otázku v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně je podle ustanovení přípustné.

Po přezkoumání dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení podle důvodu vymezeného v dovolání, které provedl bez jednání ( ), dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Podle ustanovení , o zvláštních řízeních soudních (dále jen „ “) soud usnesením věřitele vyzve, aby se žalobou podle domáhal určení, že mu pohledávka náleží a v jaké výši, popřípadě, že má nárok na uspokojení pohledávky ze zajištění, jestliže při přezkoumání pohledávek při jednání nebo bez nařízení jednání uzavřel, že jeho pohledávku nebo jím uplatněné právo na uspokojení pohledávky ze zajištění nelze mít zcela nebo zčásti za prokázané.

Žaloba o určení, že věřiteli náleží pohledávka a v jaké výši, nebo o určení, že věřitel má právo na uspokojení pohledávky ze zajištění, se podává ve lhůtě 1 měsíce ode dne, kdy věřiteli bylo doručeno vyrozumění podle § 260. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba příslušnému soudu nejpozději v poslední den lhůty; zmeškání lhůty nelze prominout. Žaloba se podává proti likvidačnímu správci; popřel-li pohledávku věřitele nebo jím uplatněné právo na uspokojení ze zajištění jiný věřitel, musí být žaloba podána též proti popírajícímu věřiteli. Více žalovaných má v řízení o žalobě postavení nerozlučných společníků podle . Likvidační správce i pro svůj postup v řízení o žalobě vyžádá pokyny soudu a řídí se jimi ( , 2, 3 a 4 z.ř.s).

Podle ustanovení návrh na zahájení řízení musí kromě obecných náležitostí obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popř. rodná čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodných skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá.

Určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem ( )

Dovolací soud vychází, stejně jako odvolací soud, z názoru, že žalobu podanou na základě výzvy soudu v řízení o pozůstalosti podle ustanovení nelze pokládat za „klasickou“ určovací žalobu ve smyslu ustanovení , ale za žalobu svého druhu – na určení právní skutečnosti, u které naléhavý právní zájem vyplývá přímo z právního předpisu. Prokazovat, že žalobce má naléhavý právní zájem na žalobou požadovaném určení, by bylo na místě pouze v případě, že by žaloba nesplňovala požadavky stanovené ve výzvě soudu k podání žaloby, resp. v ustanovení (srov. judikatura k ustanovení , resp. , podle nichž soud v řízení o dědictví, resp. o pozůstalosti odkazuje účastníky řízení na podání žaloby o určení dědice, zejména Zpráva projednaná a schválená občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18.6.1982, sp. zn. , uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník 1982; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.9.2008, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.12.2009, sp. zn. ). Není však žádného důvodu k tomu, aby se při posuzování obsahu žaloby neuplatnilo i ustanovení Podle ustálené soudní praxe povinnost uvést v návrhu, čeho se navrhovatel domáhá, neznamená povinnost uvést návrh na znění výroku rozhodnutí soudu ve věci samé; o formulování výroku rozhoduje soud sám, není vázán případným návrhem navrhovatele na znění výroku. Nejen v rozhodnutí, které v dovolání uvedla žalobkyně (usnesení ze dne 12.11.2009, sp. zn. ), ale i v dalších rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne 23.1.2002, sp. zn. ; rozsudek ze dne 21.12.2010, sp. zn. , nebo usnesení ze dne 15.10.2002, sp. zn. ) Nejvyšší soud České republiky vyslovil závěr, že nárok uplatněný žalobou je charakterizován vylíčením skutkových okolností, jimiž žalobce svůj nárok zdůvodňuje, a skutkovým základem vylíčeným v žalobě ve spojitosti s žalobním petitem je pak vymezen základ nároku uplatněného žalobou, který je předmětem řízení, a že rozhodujícími skutečnostmi se rozumí údaje, které jsou zcela nutné, k tomu, aby bylo zcela jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout; žalobce tak musí v návrhu uvést skutečnosti, na jejichž základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci.

Při respektování uvedených požadavků na obsah žaloby je v dané věci zcela zřejmé, že se žalobkyně žalobou podanou po výzvě pozůstalostního soudu podle ustanovení domáhá toho, aby měla při uspokojování své pohledávky při likvidaci pozůstalosti po V. R., zemřelém dne 15.1.2016, lepší pořadí, neboť tuto pohledávku považuje za zajištěnou exekučním zástavním právem zřízeným exekučními příkazy ze dne 23.10.2012. Označení žaloby jako „žaloba na určení pořadí pohledávky přihlášené do likvidace pozůstalosti“, ani v závěru žaloby obsažený návrh na znění rozsudku, který není zcela identický s výrokem usnesení s výzvou k podání žaloby, neznamená, že by nebylo jasné, že žalobkyni jde o to, aby byla její pohledávka za zůstavitelem uspokojena jako pohledávka zajištěná. Ostatně odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že předmětná pohledávka byla v řízení o pozůstalosti a při likvidaci pozůstalosti žalobkyní uplatněna jako pohledávka zajištěná, i když v přihlášce není výslovně uvedeno, že žalobkyně požaduje uspokojení pohledávky ze zajištění; tento závěr učinil s odkazem na to, že obecně platí, že se věřitel dovolává svého zajištění, jestliže sděluje, že jeho pohledávka je zajištěna majetkem zůstavitele (náležejícím do likvidační podstaty) a uvádí skutečnosti, na nichž zajištění zakládá, specifikuje majetek, kterým je jeho pohledávka zajištěna, a zajištění dokládá listinami ve smyslu ustanovení a 2 S tímto širším výkladem ustanovení (podle něhož musí věřitel při podání přihlášky soudu uvést skutečnosti, na nichž se zajištění zakládá a kdy vzniklo, a požádat o uspokojení ze zajištění, jinak se k zajištění pohledávky nepřihlíží) ze strany odvolacího soudu nekoresponduje jím převzatý závěr soudu prvního stupně, že se žalobce domáhá jiného určení, než k jakému byl pozůstalostním soudem vyzván, přitom tento závěr vychází naopak z posouzení žaloby především podle návrhu na znění rozsudku soudu, bez dostatečného uvážení souvislostí s celým obsahem žaloby obsahující skutečnosti, na jejichž základě žalobkyně uplatňuje svůj nárok, aby byla uspokojena ze zajištění.

Z uvedeného vyplývá, že dovolací soud dospěl k závěru, že žalobu, podanou žalobkyní u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou dne 15.8.2018, lze považovat za žalobu ve smyslu ustanovení , podle výzvy vydané soudem v řízení o pozůstalosti podle ustanovení Dodává, že i pokud by všechny zákonné požadavky na takovou žalobu nebyly splněny, bylo by třeba uvažovat o doplnění žaloby o tvrzení a prokazování naléhavého právního zájmu na žalobou požadovaném určení ve smyslu ustanovení

Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu záviselo právě na závěru, že předmětná žaloba není žalobou, k jejímuž podání byla žalobkyně vyzvána soudem v řízení o pozůstalosti, kterýžto neshledal dovolací soud jako správný, a že nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení zrušil a podle ustanovení věty první věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Brně) k dalšímu řízení.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. 8. 2021

JUDr. Roman Fiala

předseda senátu