Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1195/15

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky P. S., zastoupené Mgr. Bohdanou Novákovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Čáslavská 8, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2015 č. j. -2619 a usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 5. 2. 2015 č. j. a Nc 676/2014 , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvoodnění:

V ústavní stížnosti, která splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení , a základních práv a svobod (dále jen " ") a a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v občanskoprávním řízení, jehož byla účastníkem.

Ústavní stížností napadeným usnesením Okresní soud Praha - východ 1) nařídil předběžné opatření, kterým změnil své usnesení ze dne 31. 3. 2011 č. j. -197 tak, že se L. H., otci nezletilých M. H. a D. H., ukládá odevzdávat nezletilé do péče matky (stěžovatelky) každý sudý týden od čtvrtka od 18,00 hod do neděle téhož týdne do 18,00 hod. (výrok I), 2) zamítl návrh otce na vydání předběžného opatření (výrok II), 3) rozhodl o úpravě styku nezletilých s matkou v době hlavních školního prázdnin (výrok III), jarních školních prázdnin (výrok IV), vánočních prázdnin (výrok V) a o způsobu realizace tohoto styku, to vše s odůvodněním, že je třeba nové zatímní úpravy poměrů mezi účastníky, neboť dosavadní předběžná úprava styku matky s nezletilými je s ohledem na délku probíhajícího řízení nepřiměřeně úzká a nedostačující.

Krajský soud v Praze též ústavní stížností napadeným rozhodnutím usnesení okresního soudu změnil ve výroku III a V tak, že tato úprava platí pro rok 2015 a ve výroku IV tak, že platí pro rok 2016; v dalších částech toto usnesení potvrdil. V odůvodnění uvedl, že předběžným opatřením upravený rozsah styku nezletilých s matkou "odpovídá současné situaci, ve které se nezletilí nacházejí" a dostatečně se jím zajišťuje, aby i matka měla s nimi kontakt a mohla se podílet na jejich výchově, a to zejména v době, kdy nemají školní povinnosti.

V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že "neschopností (soudů) zajistit jí rovnocenný kontakt s nezletilými syny v předškolním a ranně školním věku", ve spojení s délkou řízení, bylo porušeno její právo na rodinný život a péči o děti, jakož i její právo na spravedlivý proces. I když došlo ke změně poměrů, není jí umožněno podílet se na výchově a péči o nezletilé rovným dílem s druhým rodičem, přičemž tato situace je důsledkem zejména neúměrné délky řízení, kdy se soudy neumějí vypořádat s procesní aktivitou otce, neprovádí důkazy ohledně její schopnosti podílet se na výchově nezletilých, a po dobu řízení jí nejsou schopny zajistit odpovídající kontakt s dětmi. Též má za to, že odvolací soud nerespektoval soudní judikaturu, na niž sám odkázal; současně mu vytýká strohost (kusost) jeho odůvodnění.

Ústavní soud je podle článku 83 y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst. 1 , jenž zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu (rovněž dovolávané a , jakož i Úmluvy, mohly být dotčeny jen na tomto základě).

Jelikož deficit uvedených znaků soudu (nezávislosti či nestrannosti) tvrzen není, přičemž není ani důvod pochybovat ani o tom, že se stěžovatelce dostalo náležitého postavení účastníka řízení, že měla možnost využít zákonem stanovených procesních práv, resp. že by její procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného, zbývá k posouzení, zda výsledek řízení, jemuž stěžovatelka oponuje, byl založen (či nikoli) "stanoveným způsobem" v rovině jí vytýkaných nedostatků v pojímání specifikovaných procesních aspektů řízení a potažmo hmotněprávního posouzení dané věci.

Výsledek dosažený tímto "způsobem" nelze však identifikovat s výsledkem - podle stěžovatelky - věcně správným.

V nyní posuzované věci je zjevné, že oponentura stěžovatelky nemá dispozici otevřít relevantní spor ani o podústavní správnost napadených rozhodnutí, tím spíše o "správnost" hodnocenou z pohledu ústavněprávního, zejména má-li stěžovatelka na zřeteli - v podstatě - než ten argument nedostatku spravedlivého procesu, jenž tkví v délce vlastního řízení ve věci péče o nezletilé, a až teprve její dopady promítá do vlastního obsahu předběžného opatření.

Obecné soudy adekvátně uzavřely - aniž vybočily z rámce standardních názorů - že v řízení byly prokázány okolnosti svědčící o potřebě zatímní úpravy právních poměrů účastníků (což ostatně konstatovala ve svém procesním návrhu i sama stěžovatelka), přičemž tak učinily procesně korektně, a v její prospěch.

K námitce nedostatečného rozsahu nařízeného styku (oproti návrhu stěžovatelky) se pak připomíná, že k jinému hodnocení "vhodného rozsahu styku" není Ústavní soud povolán, a to ani v případě, kdyby měl za to, že je k dispozici posouzení jiného rozsahu styku stěžovatelky s nezletilými syny jako přiléhavější, neboť, jak bylo shora řečeno, není obecnou přezkumnou instancí, a pouhá věcná správnost není kriteriem jeho přezkumu.

Jak již bylo výše naznačeno, v ústavněprávní rovině je relevantní jen přítomnost zjevného rozhodovacího excesu, resp. "svévole" soudu, zjevující se kupř. ve faktické nemožnosti v rámci stanovené úpravy styk s dětmi uskutečnit, o čemž však uvažovat nelze.

Shrnutím řečeného se podává, že napadeným rozhodnutím připínat hodnocení, relevantní z hlediska jediného - v obecné rovině akceptovatelného - ústavněprávního argumentu v duchu , nelze, a další stěžovatelkou ohlášené námitky prostřednictvím jiných článků , případně Úmluvy, mohou mít smysl jen ve vztahu k němu, na jeho základě, a to za předpokladu, že by obstál.

Hodnocení stěžovatelčiny ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné je tím odůvodněno. Ústavní soud ji proto podle v senátě (mimo ústní jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. června 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu