Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2403/2021

28 Cdo 2403/2021-461

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce A. L., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Štanclem, advokátem se sídlem v Klatovech, Čs. legií 172, proti žalovanému J. Ž., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 1215/32, za účasti L. K., narozeného XY, bytem v XY, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, zastoupeného Mgr. Františkem Mészárosem, advokátem se sídlem v Praze 6, Pod Novým lesem 127/44, o zaplacení částky 547 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2021, č. j. -430, takto:

dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Shora označeným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 10. 8. 2020, č. j. -377, potvrzen ve výroku pod bodem I, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 547 500 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, změněn ve výrocích II co do určení výše nákladů řízení (všem výrokem I rozsudku odvolacího soudu) a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III).

Peněžitého plnění se žalobce domáhal z titulu bezdůvodného obohacení s tvrzením, že jde o částku korespondující kupní ceně, již zaplatil žalovanému podle kupní smlouvy s ním uzavřené (v roce 2010), jejímž předmětem byl i označený obraz autora Václava Radimského; ten žalobce vydal později jiné osobě, poté, co jej identifikovala jako obraz původně patřící jejímu otci, z jehož domácnosti byl v roce 2009 odcizen.

Dle soudy učiněných zjištění však žalobcem zakoupený obraz není totožný s obrazem odcizeným; kupní smlouva uzavřená žalovaným není neplatným právním úkonem a přijetím plnění z titulu kupní ceny se žalovaný na úkor žalobce bezdůvodně neobohatil ( , , , ve znění do 31. 12. 2012).

Žalobce, jenž rozsudek odvolacího soudu napadá v celém rozsahu dovoláním, spatřuje přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud „při posuzování právních otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“; odvolacímu soudu vytýká, že neposoudil kupní smlouvu uzavřenou žalovaným a vedlejším účastníkem na jeho straně prizmatem ustanovení , obchodního zákoníku (ve znění do 31. 12. 2013), dle něhož pro závěr o nabytí vlastnického práva od neoprávněného je nutno posuzovat dobrou víru nabyvatele (zde žalovaného); přitom je dovolatel toho mínění, že žalovaný dobrou vírou nadán nebyl. Za nesprávné pak dovolatel považuje i soudem učiněná zjištění o tom, že jím zakoupený obraz není identický s obrazem odcizeným a že rozhodné skutečnosti v tomto směru nebyly prokázány.

V dovolacím řízení bylo postupováno podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); v textu i jen „ “.

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem), zastoupeným advokátem ( ), ve lhůtě stanovené a obsahuje povinné náležitosti podle , se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat ustanovením (v něm uvedenými hledisky).

Podle , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. ).

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. , věta první, ); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).

Dovolatel svou dovolací argumentaci staví na kritice závěru odvolacího soudu, že žalovaný nabyl vlastnické právo k předmětnému obrazu [a jež by proto nemohl dále převést ani na žalobce – ve smyslu zásady, dle níž nikdo nemůže převést na jiného více práv než má sám; nemo plus iuris ad alium transferre potest, quam ipse habet], kdy namítá absenci dobré víry žalovaného při koupi obrazu od vedlejšího účastníka, coby podmínky pro nabytí vlastnického práva od neoprávněného podle § 446 obch. zák. (byla-li smlouva mezi žalovaným a vedlejším účastníkem na straně žalovaného tomuto zákonu podřízena); vytýká, že toto posouzení odvolací soud neučinil.

Na dovolatelem takto vymezené otázce, týkající se aplikace ustanovení § 446 obch. zák. (či jeho výkladu), jež v obchodních vztazích normuje nabytí vlastnického práva ke zboží kupujícím od nevlastníka (za předpokladu dobré víry kupujícího), ovšem napadené rozhodnutí nezávisí, vychází-li z toho, že i vedlejší účastník (coby převodce, jenž v postavení prodávajícího uzavřel smlouvu s žalovaným) byl nositelem vlastnického práva k předmětnému obrazu a byl oprávněn dát obraz do prodeje (poté, co se oba soudy – v rovině skutkových zjištění – podrobně zabývaly historií převáděného obrazu, včetně předchozích transferů vlastnického práva, z nichž žádný neshledaly neplatným).

Rozhodnutí tak nemůže být v rozporu ani s dovolatelem odkazovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. , a ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. ), týkající se zmíněné problematiky nabytí vlastnického práva od nevlastníka v obchodních vztazích.

Kritizuje-li pak dovolatel i hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a z nich učiněná zjištění (týkající se historie žalobcem zakoupeného obrazu, jak byla soudy rozkryta a jež vylučuje, aby žalobcem od žalovaného zakoupený obraz byl identický s obrazem téhož autora odcizeným v roce 2009 jiné osobě), nelze než připomenout, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. , a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. ; k tomu viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. , bod 10., ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. , bod 6., a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. , bod 17.).

Proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech odvolacího řízení (uvádí-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celém rozsahu) je pak přípustnost dovolání vyloučena ustanovením

Z výše uvedeného vyplývá závěr o nepřípustnosti dovolání v jeho celém rozsahu, jež proto Nejvyšší soud – aniž nařizoval jednání ( věty první ) – odmítl ( ).

Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, a ; dovolání žalobce bylo odmítnuto a náklady, jež v dovolacím řízení vznikly žalovanému a vedlejšímu účastníku na straně žalovaného v souvislosti s podáním obsahově stručných vyjádření k dovolání, nelze v tomto případě považovat za účelně vynaložené k uplatňování nebo bránění práva.

Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 8. 9. 2021

Mgr. Petr Krauspředseda senátu