Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 3836/2020

21 Cdo 3836/2020-532

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně A. Š., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Věrou Bognárovou, advokátkou se sídlem v Praze, Národní č. 340/21, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti v Praze 2, Vyšehradská č. 16, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2020 č. j. -460, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2020 č. j. -460 není přípustné podle ustanovení , neboť rozhodnutí odvolacího soudu (jeho závěr, že výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni dopisem žalované ze dne 31. 5. 2010 je neplatná, neboť „druh práce žalobkyně, sjednaný v její pracovní smlouvě, byl pro žalovaného potřebný i nadále“, byť měl být vykonáván v rámci jiného organizačního uspořádání), jež vychází ze závazného právního názoru dovolacího soudu, který byl v této věci vyjádřen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2016 č. j. -198, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

Nejvyšší soud již dříve ve své judikatuře dovodil, že zaměstnanec je pro zaměstnavatele nadbytečný ve smyslu ustanovení tehdy, nemá-li zaměstnavatel – s ohledem na přijaté rozhodnutí o organizační změně – možnost zaměstnance dále zaměstnávat pracemi dohodnutými v pracovní smlouvě; jestliže se však z hlediska potřebného profesního složení zaměstnanců nestává nadbytečným (z hlediska své věcné náplně) druh práce propouštěného zaměstnance sjednaný pracovní smlouvou, nemůže být jiná okolnost spočívající například pouze v jiném organizačním uspořádání zaměstnavatele, ve výhradách k organizačním a řídícím (popřípadě jiným) schopnostem zaměstnance anebo v rozhodnutí zaměstnavatele o nahrazení části činnosti zaměstnance, vykonávajícího dohodnutý druh práce, činností jiných (nově přijatých nebo stávajících) zaměstnanců, podkladem pro skončení pracovního poměru výpovědí podle ustanovení (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2002 sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2005 sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2009 sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014 sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015 sp. zn. , uveřejněný pod č. 84 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2015 sp. zn. ).

Bylo-li v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení a věty první – nepodléhá), že žalobkyně v pracovním poměru u žalované v jejím justičním odboru vykonávala v rámci sjednaného druhu práce agendu týkající se zajištění aplikace , o insolvenčních správcích, včetně příslušného správního řízení a rozhodování, která se postupem času stala její převažující pracovní činností, a že tato agenda měla být po organizační změně, k níž došlo na základě rozhodnutí žalované ze dne 31. 5. 2010, vykonávána v nově zřízeném insolvenčním odboru, je závěr odvolacího soudu o nenaplnění důvodu výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení pro nedostatek příčinné souvislosti mezi rozhodnutím žalované o organizační změně a nadbytečností žalobkyně zcela v souladu s uvedenou konstantní judikaturou Nejvyššího soudu.

Poukazuje-li dovolatelka v bodě I dovolání na citované části odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, s nimiž je podle jejího názoru napadený rozsudek odvolacího soudu v rozporu, pak přehlíží, že na řešení právních otázek, které řešil dovolací soud v odkazovaných rozhodnutích, výše uvedená podstata právního posouzení projednávané věci nespočívá a že tato rozhodnutí jsou založena na jiných skutkových okolnostech, než ze kterých vycházel odvolací soud v posuzované věci.

K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení nejsou způsobilé ani námitky, jimiž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem), a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení o. s. ř [zpochybňuje-li skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při posuzování, zda byl ve vztahu k žalobkyni naplněn důvod výpovědi podle ustanovení (zejména skutková zjištění týkající se druhu práce, který žalobkyně pro žalovanou vykonávala podle pracovní smlouvy, a zda byl tento druh práce pro žalovanou nadále potřebný i po nabytí účinnosti přijaté organizační změny), nesouhlasí-li se způsobem, jakým k nim dospěl (s hodnocením důkazů, na základě něhož k nim dospěl), a předestírá-li vlastní skutkové závěry (že „dílčí a dočasná činnost žalobkyně v agendě insolvenčních správců se nikdy nestala jejím druhem práce sjednaným v pracovní smlouvě“, že pro volné pracovní místo ve 14. platové třídě v oddělení insolvenčního práva a analýz byl „stanoven zcela odlišný druh práce, než který vykonávala žalobkyně v organizačním oddělení“, a že „druh práce sjednaný se žalobkyní v pracovní smlouvě zcela odpadl a nebyl pro zaměstnavatele dále potřebný ani v jiném organizačním útvaru“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že se žalobkyně stala v důsledku rozhodnutí o organizační změně nadbytečnou)].

Protože – jak vyplývá ze shora uvedeného – již samotná skutečnost, že druh práce žalobkyně sjednaný pracovní smlouvou (její pracovní činnost) byl pro žalovanou (s ohledem na přijaté rozhodnutí o organizační změně) potřebný i nadále [a výpovědní důvod podle ustanovení tedy nebyl naplněn], poskytuje dostatečnou oporu pro závěr odvolacího soudu o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané žalobkyni dopisem žalované ze dne 31. 5. 2010, bylo by nadbytečné zabývat se námitkami dovolatelky směřujícími vůči dalším důvodům neplatnosti výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení dovozeným odvolacím soudem (že „pracovní místo žalobkyně nebylo řádně zrušeno“ a že „výpověď ve skutečnosti sledovala jiné cíle, než skončení pracovního poměru s žalobkyní jako nadbytečnou zaměstnankyní“), neboť na závěru o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru by to nemohlo nic změnit.

V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení , podle kterého dovolání podle není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. 9. 2021

JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu