Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 3795/2019

33 Cdo 3795/2019-158

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce P. G., bytem v XY , proti žalované Z. K., bytem v XY, zastoupené Mgr. Ing. Daliborem Jandurou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dlouhá 103/17, o 1.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 6. 2019, č. j. -133, t a k t o:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce

je povinen

zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 15.246,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ing. Dalibora Jandury, advokáta.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Semilech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 11. 2018, č. j. -106, připustil změnu žaloby spočívající v jejím rozšíření, kterou následně co do požadavku na zaplacení částky 1.000.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení zcela zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Uzavřel, že se žalobci v řízení nepodařilo prokázat, že žalovaná u datovanou dnem 7. (4.) 3. 2013 obsahující uznání dluhu podepsala (tedy že dluh vůči žalobci uznala). Z tohoto důvodu - při posuzování námitky promlčení vznesené žalovanou - soud prvního stupně zdůraznil, že promlčecí lhůta nemůže být desetiletá podle , (dále jen „obč. zák.“), nýbrž „pouze“ tříletá podle ustanovení věty první a obč. zák. a nemůže být počítána ode dne, kdy došlo k uznání dluhu, nýbrž ode dne, kdy právo mohlo být poprvé vykonáno (uplatněno u soudu). V situaci, kdy doba vrácení půjček nebyla sjednána ( obč. zák.), není počátek běhu promlčecí lhůty spojován s okamžikem splatnosti (tj. na výzvu věřitele), ale se dnem následujícím po vzniku dluhu (viz R 28/1984). S přihlédnutím k okamžiku poskytnutí půjček (rok 2008 a 2009) a datu podání žaloby (6. 2. 2017) je evidentní, že právo žalobce na jejich vrácení je promlčeno, a to i při posuzování nároku na vrácení sporné částky jako plnění z bezdůvodného obohacení.

Krajský soud v Hradci Králové(dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 6. 2019, č. j. -133, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ve shodě se soudem prvního stupně zdůraznil, že v situaci, kdy žalobce nepředložil originál y „uznání dluhu“, žalovaná popírala pravost svého podpisu na ni, a při závěru znalkyně z oboru písmoznalectví o „střední pravděpodobnosti“ pravosti sporného podpisu, ale jen za předpokladu, že zkoumáním originálu y by nebyly prokázány průvodní znaky jejího padělání ani technický přenos obrazu podpisu z jiné y, že žalobce neprokázal existenci platného uznání dluhu, a jeho právo je tak promlčeno.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, které má za přípustné podle , (dále jen „ “), neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. na vyřešení právních otázek, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Za dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou považuje právní otázku, „zda je třeba na právní jednání, které je prokazováno prostřednictvím vidimované y, třeba hledět spíše jako na platné než neplatné.“ Přípustnost svého dovolání dovolatel spatřuje dále v řešení otázky, „zda nese žalobce, který prokázal platnost právního úkonu (resp. pravost podpisu na ě stvrzující předmětný právní úkon) prostřednictvím a) vidimované podepsané y a b) znaleckého posudku se závěrem, že se na základě zkoumání podpisu žalované na vidimované ě se střední pravděpodobností jedná o podpis žalované, důkazní břemeno o tom, že podpis na originální ě nebyl technicky přenesen z jiné y či jinak padělán“, kterou měl odvolací soud vyřešit v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu představovanou zejména jeho usnesením ze dne 28. 6. 2016, č. j. , a zároveň má za to, že jde o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud nevyřešenou. Dovolání je podle přesvědčení žalobce přípustné taktéž pro řešení právní otázky, „zda lze považovat dohodu o uznání dluhu za neplatný právní úkon (resp. u nepodepsanou žalovanou), jestliže a) žalobce prokázal pravost podpisu žalované prostřednictvím podepsané vidimované y a znaleckého posudku o pravosti podpisu žalované umístěného na vidimované ě, a b) není vyloučeno, že podpis na originálu y mohl být padělán či přenesen z jiné y technickými prostředky“, neboť její řešení odvolacím soudem odporuje závěrům rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2018, sp. zn. , rozsudku Krajského soudu v Ostravě (nesprávně uvedeno Nejvyššího soudu) ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. , a rozsudku Krajského soudu v Ostravě (nesprávně uvedeno Nejvyššího soudu) ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2013, sp.zn. , a současně má za to, že jde o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud nevyřešenou. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže neprovedl výslech svědka Ř. k existenci dohody o uznání dluhu. Dále namítá, že soudy nepřihlédly k tomu, že žalobce převedl na účet žalované částku ve výši 3.100.000,- Kč, že žalovaná mu spornou částku nevrátila, že uzavřením dohody o uznání dluhu žalovaná dosáhla toho, že se žalobce nedomáhal soudního vrácení částky, neboť spoléhal na nový běh promlčecí lhůty, že žalovaná neposkytla znalkyni pro potřeby znaleckého dokazování originály jí podepsaných listin a že se pokusila „odklonit“ svůj majetek prostřednictvím darovací smlouvy dceři I. K.

Žalovaná navrhla dovolání pro nepřípustnost odmítnout.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále opět jen „ “ (srov. čl. II bod 2 ).

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Může-li být dovolání přípustné jen podle , musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení (či jeho části).

Podle věty první lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle přípustnost dovolání ( až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení a 2 tím nejsou dotčena.

Ve vztahu k otázkám v dovolání formulovaným dovolatel řádně ve smyslu nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání, neboť Nejvyššímu soudu dává na výběr, aby jím vymezené právní otázky posoudil buď jako otázky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, a zároveň tvrdí, že jde o dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu otázky nevyřešené.

Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014 sp. zn. , ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015 sp. zn. ). V nyní souzené věci přitom nejde o případ, kdy by dovolatel při vymezení předpokladu přípustnosti dovolání vymezil vícero možností plynoucích z jako „případných“ předpokladů v jejich posloupnosti (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. ).

Navíc řešení obou otázek dovolatel zakládá na vlastní skutkové verzi, podle níž prokázal pravost podpisu žalované na uznávacím prohlášení, a tedy, že došlo k platnému uznání dluhu, se kterým se pojí desetiletá promlčecí lhůta; uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle I proto nemůže být dovolání pro řešení uvedených dvou právních otázek přípustné. Skutkový stav věci, k němuž soudy nižších stupňů dospěly hodnocením provedených důkazů, nelze – až na výjimečný případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. ) –dovoláním úspěšně zpochybnit (srov. ); o takový případ však v nyní souzené věci nejde.

Jako obiter dictum se sluší poznamenat, že vidimací se rozumí ověření, že opis nebo kopie (vidimovaná ) se doslovně shoduje s předloženou u. Vidimace nepotvrzuje správnost a pravdivost údajů uvedených v ě a jejich soulad s právními předpisy. Institut vidimace neslouží a vzhledem ke způsobu, jakým je vidimace prováděna, ani sloužit nemůže, k ověření platnosti či pravosti vidimované y. Vidimace proto nemůže dodat vidimované ě „vyšší kvalitu“ veřejné y (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015 sp. zn. ). Soudní praxe dospěla k závěru, podle něhož „u soukromých listin je třeba rozeznávat jejich pravost (tedy skutečnost, že soukromá pochází od toho, kdo je v ní uveden jako vystavitel) a správnost (pravdivost). je pravá, pochází-li od vystavitele a je jím též podepsána. Je-li pravá, není-li zfalšovaná nebo pozměněná, dokazuje, že vystavitel projevil vůli o obsahu v ě zachyceném, případně učinil prohlášení v ě obsažené. Je-li zpochybněna pravost soukromé y, nese důkazní břemeno pravosti ten, kdo z této y vyvozuje sobě příznivé následky; důkazní břemeno opaku, tj. popření pravdivosti y, zatěžuje toho, kdo ji popírá, jen tehdy, unesla-li protistrana důkazní břemeno pravosti (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 1996, sp. zn. , ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. , ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. , a ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. ).“ Se zřetelem k závěru, k němuž dospěl odvolací, tak i soud prvního stupně, že žalobce neprokázal pravost uznání dluhu ze dne 7. (4.) 3. 2013 (neunesl důkazní břemeno), nedošlo k přenosu důkazního břemene na žalovanou.

Přípustnost dovolání nezakládá ani řešení otázky, „zda je třeba na právní jednání, které je prokazováno prostřednictvím vidimované y, hledět spíše jako na platné než neplatné,“ neboť na jejím řešení není rozhodnutí dovolacího soudu založeno. Rozsudek odvolacího soudu totiž vychází z toho, že se žalobci nepodařilo v řízení prokázat, že žalovaná uznání dluhu podepsala, tj. že učinila právní jednání, které je v ě zachyceno. Nejde tak o otázku výkladu právního jednání podle o. z.

Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že nedoplnil dokazování navrženým způsobem a nepřihlédl k dalším rozhodným okolnostem, nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného či procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, nýbrž mu vytýká, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám uvedeným v , , b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci – je-li jimi řízení skutečně postiženo – přihlíží dovolací soud pouze v případě, jde-li o dovolání přípustné ( , věta druhá, ).

Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu , Nejvyšší soud je odmítl ( ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 31. 8. 2021

JUDr. Václav Duda předseda senátu