Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2257/14

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatelky Jaroslavy Šustrové, právně zastoupené advokátem JUDr. Petrem Folprechtem, Nádražní 344/23, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2014 č. j. -25, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 3. 7. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví .

II.

Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 11. 2013 sp. zn. byla zamítnuta žaloba, kterou stěžovatelka brojila proti rozhodnutí Generálního finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 26. 9. 2011 č. j. 4084/11-1100. Tímto rozhodnutím byl zamítnut návrh stěžovatelky na obnovu řízení ukončeného pravomocným rozhodnutím Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 21. 5. 2009 č. j. 2717/09-1100. Následně podaná kasační stížnost byla Nejvyšším správním soudem zamítnuta.

Stěžovatelka je toho názoru, že obecné soudy nepřipuštěním obnovy řízení zasáhly do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod, jež jsou jí garantovány a d (dále jen " ").

Nejvyšší správní soud se dostatečně nevypořádal s právní argumentací stěžovatelky, podle níž měl příslušný krajský soud připustit provedení jí navržených důkazů. Z odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu pak vyplývá, že se mělo jednat o výslechy vyjmenovaných zaměstnanců Finančního úřadu ve Vimperku, jež měli být slyšeni k tomu, jak probíhala daňová kontrola, proč nebyly kladeny určité otázky a jak byly hodnoceny jednotlivé důkazy. Výslechem mělo být dále objasněno, zda na zaměstnance finančního úřadu někdo působil či se je snažil jinak ovlivnit a jakým způsobem jsou honorováni s ohledem na zjišťování daňových nedoměrků. Tím, že obecné soudy nepřipustily provedení dalších důkazů, jednaly v rozporu nejen se svou vlastní judikaturou, ale též judikaturou Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.

Stěžovatelka dále poukázala na porušení některých ustanovení daňového řádu, které ukládají správci daně povinnost zjistit skutečný stav věci, správně zjistit a stanovit daň, přičemž musí vycházet ze skutečného obsahu právního úkonu. Ustanovení § 9 odst. 2 daňového řádu ukládá správci daně povinnost soustavně zjišťovat předpoklady pro vznik nebo trvání povinností osob zúčastněných na správě daní, jakož i činit úkony ke splnění těchto povinností. Výše uvedené správce daně v daném případě nečinil, neboť byl honorován podle doměrku daně a nikoliv podle plnění zákonných povinností. V souvislosti s uvedeným stěžovatelka odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. , nebo na rozsudek téhož soudu sp. zn. 1 Ans 1/2007 či rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn.

.

Stěžovatelka dále navrhla Ústavnímu soudu, aby předvolal a vyslechl v ústavní stížnosti uvedené svědky. Obecný soud sice není povinen provést všechny důkazy navrhované účastníkem řízení, ovšem vždy se v rámci odůvodnění rozsudku musí vypořádat s tím, že některé navržené důkazy neprovedl. Týká-li se navržený důkaz rozhodné skutečnosti, je soud povinen důkaz provést a nemůže provedení důkazu pominout. Stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že pokud obecný soud neprovede výslech svědků, nemůže a priori vědět, že nebude do řízení vneseno nějaké novum. Názor soudu, podle něhož veškeré skutečnosti a důkazy, které byly žalobkyní navrženy, mohla tato uplatnit již v původním řízení, je neudržitelný, neboť soud má statut nezávislosti a nestrannosti.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

V předmětném případě je zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry obecných soudů, a stěžovatelka předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud v prvé řadě za adekvátní reflektovat sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.

Z ústavněprávního hlediska je podstatnou především ta skutečnost, že napadená rozhodnutí nejsou založena na libovůli, případně je nelze považovat za rozporná či nedostatečně odůvodněná.

Z pohledu námitky neúplnosti skutkových zjištění, založené tvrzením, že nebyl v řízení před správními soudy proveden navržený důkaz (svědecká výpověď), je v rovině vyložených zásad ústavněprávního přezkumu podstatné, že z odůvodnění rozhodnutí obou soudů se dostatečně podávají důvody, pro které soudy - poté co navržený důkaz podrobily hodnocení ohledně jeho významu pro posouzení důvodů pro obnovu daňového řízení - k jeho provedení nepřistoupily. O situaci tzv. opomenutých důkazů tak jít z povahy věci nemůže (srov. v obecné rovině

sp. zn.

,

,

,

a další).

Základní spornou právní otázkou, kterou správní soudy musely vyřešit, je, zda byl dán některý z důvodů obnovy ve smyslu zákona o správě daní a poplatků. Důvodem obnovy řízení totiž může být, jak připomněl i Nejvyšší správní soud, pouze taková skutečnost, která měla být součástí skutkových zjištění, na jejichž základě byla stanovena daňová povinnost, jejíž existence nebyla z objektivních (daňovým subjektem nezaviněných) příčin v době rozhodování známa, a nemohla být proto vzata v úvahu. Stěžovatelka přitom neuvádí žádnou skutečnost, pro kterou nemohla požadovat provedení navržených důkazů již v řádném daňovém řízení. Nejvyšší správní soud tak zcela přiléhavě konstatoval, že pokud by přisvědčil postupu navrženému stěžovatelkou, popřel by tím její odpovědnost za řádné a včasné splnění její důkazní povinnosti. V podrobnostech lze zcela odkázat na ústavní stížností napadená rozhodnutí.

K tvrzenému porušení práva na soudní ochranu chráněného v y Ústavní soud, s odkazem na svoji dosavadní bohatou a konstantní judikaturu, dodává, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovatelce bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný). Taková situace však nenastala.

Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbývá, než předmětnou ústavní stížnost podle ustanovení odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. června 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu