Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3220/14

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Jiřího Zemánka a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Cibulky, zastoupeného Mgr. Janem Šarmanem, advokátem, se sídlem Pekárenská 330/12, 602 00 Brno proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 3. 4. 2014 č. j. -133 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 7. 2014 č. j. -142, za účasti Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, a Jihomoravského kraje jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 10. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně (dále též "krajský soud"), jakož i jemu předcházejícího usnesení Městského soudu v Brně (dále též "městský soud") a navrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení. K věci stěžovatel uvedl, že usnesením městského soudu mu nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků a nebyl mu soudem ustanoven zástupce z řad advokátů. Krajský soud pak usnesení městského soudu potvrdil. Podle stěžovatele byla oběma rozhodnutími porušena jeho ústavně zaručená práva a svobody uvedená v y (dále jen " ") a d (dále jen " "), přičemž toto své tvrzení stěžovatel konkretizuje tak, že došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle článku 36 y. Stěžovatel ve své stížnosti konstatoval, že dovolání není v projednávané věci přípustné, jelikož se nejedná o meritorní rozhodnutí, ani o případ nemeritorního rozhodnutí, jež je možné napadnout dovoláním.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že shora uvedené soudy v dané věci postupovaly protiprávně, jelikož z hlediska právní kvalifikace nesprávně a nedostatečně posoudily aplikaci dotčených právních předpisů (především ustanovení a 2 a ) a také nezjistily a řádně nevyhodnotily rozhodující důkazy, když v řízení provedené důkazy z pohledu racionálně obhajitelného úsudku hodnotily svévolně.

3. Základem stěžovatelova postoje je názor, že oba výše zmíněné soudy vzaly při posuzování majetkové situace stěžovatele v potaz pouze jeho příjmy (které v celkové výši přesahují průměrnou mzdu v České republice), nikoli však výdaje a rozsudek rovněž opřely o výpisy z katastru nemovitostí, jež potvrdily, že stěžovatel je vlastníkem několika nemovitostí. Podle stěžovatele, který se odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, tak nepřihlédly k celkovým majetkovým poměrům stěžovatele.

4. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 3. 4. 2014 č. j. -133 bylo rozhodnuto o tom, že stěžovateli nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků a nebyl mu ustanoven zástupce z řad advokátů, neboť bylo prokázáno z listinných důkazů, že není nemajetný a nejsou tedy dány důvody hodné zvláštního zřetele pro osvobození od soudních poplatků. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 7. 2014 č. j. -142 potvrdilo uvedené usnesení Městského soudu v Brně.

5. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, obdrženého spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem městského soudu a krajského soudu nedošlo.

6. Ústavní soud se plně ztotožňuje s výkladem krajského soudu v otázce osvobození od soudních poplatků podle ustanovení ve spojení s , což ostatně konstatoval již ve své dřívější judikatuře, na kterou se stěžovatel odkazuje a z níž vyvozuje nepřesné závěry (např. nález ze dne 9. 2. 2009

sp. zn.

, N 20/52 SbNU 197). Právní institut osvobození od soudních poplatků je výjimečným procesním nástrojem, jehož účelem je zajistit navrhovateli přístup k soudu a s ním spjatou ochranu právům i v případě jeho tíživé materiální a sociální situace. Cílem tohoto opatření je za účelem zajištění práva na soudní ochranu zabránit prolomení zákazu denegationis iustitiae a uplatnit princip distributivní spravedlnosti k zachování rovnosti před soudem také v těch mimořádných případech, kdy v konkrétním případě a při konkrétním posuzovaném právu nemá účastník řízení, vzhledem ke svým majetkovým poměrům, výši soudního poplatku, nákladům řízení, povaze uplatněného nároku či jiným okolnostem žádnou možnost zaplatit na základě a v mezích zákona stanovené poplatky či uhradit náklady řízení a v důsledku toho uplatnit, popřípadě bránit své právo u soudu a naplnit tak v materiálním smyslu své právo na právní pomoc. Jako mimořádné opatření je lze uplatnit pouze tehdy, pokud takový postup odůvodňují poměry účastníka řízení a jsou-li pro takový postup závažné důvody. Ústavní soud dospěl na základě výše zmíněných předložených listinných důkazů k názoru, že se v daném konkrétním případě stěžovatel nenachází v takové mezní situaci, v níž by použití předmětných procesních nástrojů bylo z hlediska ochrany jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces nezbytné. Napadená rozhodnutí obou soudů neporušila stěžovatelovo právo na soudní a jinou právní ochranu a nebyla podle názoru Ústavního soudu ani zjevně excesivní.

7. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. června 2015

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu