Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 822/2020

23 Cdo 822/2020-355

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Mgr. Marka del Favera, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně CPI BYTY, a. s., se sídlem v Praze 1, Vladislavova 1390/17, identifikační číslo osoby 05327776, zastoupené JUDr. Martinem Havelkou, advokátem se sídlem v Liberci, Gorkého 658/15, proti žalované Tepelné hospodářství města Ústí nad Labem, s. r. o., se sídlem v Ústí nad Labem, Malátova 2437/11, identifikační číslo osoby 49101684, zastoupené JUDr. Šárkou Kincelovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Trojická 1904/14, o zaplacení 945 890 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labempod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 10. 2019, č. j. -302, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 11. 12. 2018, č. j. -258, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 945 890 Kč s úrokem z prodlení tam specifikovaným (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalované potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně do všech jeho výroků, podala žalovaná včasné dovolání, jehož přípustnost spatřovala v tom, že se odvolací soud při řešení otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a dále že odvolací soud řešil otázku, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Žalovaná odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek napadený rozsudek a též rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně navrhla dovolání odmítnout jako nepřípustné a nenaplňující základní formální náležitosti.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 1 článku II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „ “).

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle nemůže založit otázka způsobilosti pohledávek žalované k započtení podle , (dále jen „o. z.“), ve vztahu k níž žalovaná namítala, že odvolací soud rozhodl v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz).

Po podání dovolání ve zde souzené věci zaujal Nejvyšší soud k výkladu § 1987 odst. 2 o. z. podrobné stanovisko v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 37/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž upravil závěry rozsudku citovaného žalovanou. Dovodil (mimo jiné), že „nejistou nebo neurčitou“ ve smyslu vykládaného ustanovení je (zásadně) pohledávka ilikvidní, tj. pohledávka, která je co do základu a/nebo výše sporná (nejistá) a jejíž uplatnění vůči dlužníku (věřiteli pasivní pohledávky) formou námitky započtení vyvolá (namísto jednoznačného, tj. oběma dotčenými stranami akceptovaného zániku obou pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí) spory o existenci či výši aktivní pohledávky, tj. místo uspokojení pasivní pohledávky bude mezi stranami veden spor o existenci a výši aktivní pohledávky. Aktivně započítávaná pohledávka tedy nebude jistá a určitá ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z. zpravidla tehdy, jeví-li se aktivní pohledávka jako objektivně sporná, tj. má-li žalobce proti této pohledávce relevantní věcné argumenty a vyžaduje-li zjištění (prokázání) této pohledávky co do důvodu nebo výše rozsáhlejší či složitější dokazování, jež by vedlo k neúměrnému prodloužení řízení o žalobou uplatněné (pasivní) pohledávce. Za nejistou či neurčitou lze aktivní pohledávku považovat zpravidla toliko tehdy, je-li míra nejistoty ohledně ní vyšší než je tomu v případě pasivní pohledávky. Současně dovolací soud poukázal na to, že výklad § 1987 odst. 2 o. z. nesmí bránit poctivému a spravedlivému uspořádání vztahů mezi dotčenými stranami. Vznikne-li z téhož vztahu více vzájemných pohledávek, odpovídá zpravidla rozumnému (spravedlivému) uspořádání poměrů mezi stranami, aby tyto pohledávky byly vzájemně započitatelné. Pro posouzení, zda jednostranné započtení odporuje § 1987 odst. 2 o. z., jsou přitom rozhodné toliko okolnosti, které tu byly v okamžiku, kdy je započtení (projev vůle dlužníka pasivní pohledávky) účinné (zpravidla k okamžiku, kdy projev vůle dlužníka pasivní pohledávky dojde věřiteli). Tyto závěry jsou přitom bez výhrad reflektovány i v dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu (srov. například usnesení ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. , ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. , či rozsudek ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. ).

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že není rozhodné, že uvedené názory vyslovil Nejvyšší soud až po vydání napadeného rozhodnutí (a po podání dovolání), neboť při výkladu časových účinků judikatury je třeba zásadně vycházet z tzv. incidentní retrospektivy nových právních názorů, tedy z potřeby jejich aplikace na všechna probíhající řízení, jakož i na případy budoucí. Opačný postup by znamenal, že soud vědomě aplikuje „nesprávný“ právní názor, a navíc by jím byl ohrožen princip rovnosti. Výjimečné nepoužití nově se prosadivších judikaturních názorů může být odůvodněno pouze v konkrétních specifických situacích, v nichž existuje intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání a důvěry adresátů právních norem ve stabilitu právního řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. ), což ovšem není případ nyní řešené věci.

Od citované (již ustálené) rozhodovací praxe dovolacího soudu se přitom odvolací soud neodchýlil, pokud (ve shodě se závěry soudu prvního stupně na základě jím učiněných zjištění) shledal pohledávky uplatněné žalovanou k započtení již před zahájením soudního řízení jako nejisté či neurčité v situaci, kdy tvrzení ohledně vzniku a výše pohledávek žalobkyně uplatněných v řízení (pasivních pohledávek) byla mezi stranami nesporná, naopak žalobkyně již v době, kdy žalovaná učinila kompenzační úkon, zpochybňovala existenci pohledávek použitých žalovanou k započtení (aktivních pohledávek – celkem 32 pohledávek na úhradu tvrzených nákladů za provedení prací při odpojení od rozvodného tepelného zařízení po ukončení smluvních vztahů výpovědí), následně v řízení konkrétně rozporovala hodnotu žalovanou tvrzených prací a jejich provedení vůbec a zjištění vzniku a výše pohledávek žalované by tak vyžadovalo rozsáhlejší dokazování, přičemž nešlo o pohledávky založené stejnou smlouvou (smlouvami). Míra nejistoty ohledně aktivních pohledávek tak byla zjevně vyšší, než tomu bylo v případě pasivních pohledávek, a uplatnění pohledávek žalované vůči žalobkyni formou námitky započtení vyvolalo spory o jejich existenci a výši (namísto jednoznačného, tj. oběma stranami akceptovaného zániku všech započítávaných pohledávek).

Tvrdila-li žalovaná v dovolání, že její pohledávky vycházely ze stejného vztahu, tedy ze stejných kupních smluv o dodávce a odběru tepla a teplé užitkové vody pro jednotlivá odběrná místa uzavřených mezi účastnicemi, jejichž součástí byly Všeobecné podmínky ke kupním smlouvám a jejich článek X odst. 8 konstatující povinnost odběratele uhradit dodavateli jednorázové náklady spojené se změnou způsobu dodávky a odpojením od rozvodného tepelného zařízení, šlo o její vlastní závěr neodpovídající zjištění, z něhož vycházely soudy nižších stupňů a podle kterého smlouva ani všeobecné obchodní podmínky (včetně článku X odst. 8) neřešily otázku nákladů spojených s odpojením od rozvodného tepelného zařízení v souvislosti s ukončením smluvního vztahu. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. , či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. , popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. ). Pro úplnost lze dodat, že pokud snad chtěla uvedenou argumentací žalovaná zpochybňovat výklad smlouvy provedený soudy obou stupňů, nevymezila k tomu žádný z předpokladů přípustnosti dovolání ani konkrétní dovolací důvod.

Spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby či naopak k vyhovění žalobě pro nedůvodnost obrany žalovaného, není dovolání ve smyslu přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. , nebo ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. ).

Právě o takovou situaci jde v této věci, v níž odvolací soud posoudil obranu žalované o zániku žalobou požadovaných pohledávek započtením jako nedůvodnou na základě dvou právních závěrů – o nezpůsobilosti jí tvrzených pohledávek k započtení a o neurčitosti kompenzačního jednání žalované ze dne 9. 2. 2017. Pokud první z těchto závěrů, který je sám o sobě postačujícím důvodem pro posouzení obrany žalované jako nedůvodné, nebyl dovoláním žalované relevantně zpochybněn (její dovolání nebylo shledáno přípustným pro řešení této otázky), není dovolání přípustné ani pro řešení druhé předkládané otázky „neurčitosti započtení“ podle § 553 o. z., neboť případná nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu při řešení této otázky by nemohla opodstatnit zrušení napadeného rozhodnutí či jeho změnu.

Přípustnost dovolání podle pak nejsou způsobilé založit ani námitky žalované týkající se důvodnosti jejích pohledávek a její odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. (jde o rozsudek ze dne 26. 3. 2014) řešící otázku účelu ustanovení , o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), a rozsahu hrazených nákladů. Otázku oprávněnosti pohledávek žalované odvolací soud neřešil (konstatoval pouze spornost tvrzení účastnic vyžadující potřebu rozsáhlého dokazování). Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující) je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. ).

Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně ve všech jeho výrocích, tj. i v části prvního výroku a ve druhém výroku, kterými bylo rozhodováno o náhradě nákladů řízení. Podle však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.

Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání žalované odmítl podle ustanovení jako nepřípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (srov. větu druhou ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 30. 9. 2021

Mgr. Jiří Němec

předseda senátu