Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2418/14

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele Miloše Goluboviče, právně zastoupeného advokátem Mgr. Vojtěchem Veverkou, nám. Starosty Pavla 40, Kladno, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 31. 7. 2012 sp. zn. , rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2014 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 18. 7. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví .

II.

Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal vůči svému dosavadnímu zaměstnavateli, kterým byly České aerolinie a. s., určení neplatnosti skončení pracovního poměru pro nadbytečnost podle . Svoji žalobu opřel o to, že skončení pracovního poměru mělo jednoznačně diskriminační charakter, neboť jeho nadřízení se snažili po delší dobu, pravděpodobně z důvodu jeho národnosti, rozličným diskriminačním jednáním, vykazujícím znaky tzv. bossingu, docílit toho, aby jeho pracovní poměr skončil. Stěžovatel tvrdí, že když se zaměstnavateli nepodařilo zbavit se jej prostřednictvím šikany při přezkoušení profesní způsobilosti, využil situace a v rámci připravované organizační změny propustil jej současně s dalšími pracovníky. Stěžovatel byl do té doby hodnocen za své pracovní výkony veskrze kladně. Navíc stěžovatel neměl být propuštěn i s ohledem na tzv. senioritu, neboť délka praxe v oboru byla u něj delší, než praxe jiných zaměstnanců.

Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí dospěl k závěru, že předmětná výpověď splňuje všechny formální náležitosti, přičemž zaměstnavatel v řízení prokázal, že se žalobce stal nadbytečným v důsledku rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně spočívající ve zrušení jeho pracovního místa. K podanému odvolání městský soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Podle mínění odvolacího soudu stěžovatel neposkytl dostačující tvrzení ohledně tvrzené diskriminace. Podle ustálené soudní praxe rozhoduje o výběru nadbytečného zaměstnance sám zaměstnavatel a soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat. Nejvyšší soud následně podané dovolání odmítl.

Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy snažil prokázat, že zaměstnavatel vůči němu dlouhodobě, též z důvodů spočívajících v jeho etnickém původu, postupoval nepřiměřeně a snažil se jej šikanovat a následně využil nedobré ekonomické situace k tomu, aby stěžovatele z důvodu jeho etnického původu propustil. Stěžovatel přitom navrhl celou řadu svědků a rovněž navrhl provedení důkazu zvukovým záznamem, který si stěžovatel pořídil o tom, jakým způsobem nadřízení pracovníci prováděli jeho šikanu. Žádný z navržených důkazů obecné soudy neprovedly, a to s odkazem na to, že jsou nadbytečné.

Stěžovatel podrobil ve svém návrhu výklad ustanovení kritice, v níž vyšel z jeho historických souvislostí, které jsou poplatné době, kdy byl přijat. Od 60. let 20. stolení došlo ke změně nejen ekonomického a politického systému, ale též řady právních předpisů, jež mají zamezit zcela volné úvaze zaměstnavatele při nakládání s právy zaměstnanců. Za daného stavu věci je neudržitelné, aby se rozhodovací praxe v pracovněprávní věci zkostnatěle a mechanicky odvozovala od judikatury, která byla vydána za zcela jiného společenského zřízení.

Podle náhledu stěžovatele právní přezkum ze strany obecných soudů musí být širší, než pouhé formální zkoumání toho, zda příslušný zaměstnavatel učinil rozhodnutí o organizační změně či nikoliv. Soudy musí přezkoumat i případné excesy zaměstnavatelů při výběru konkrétního propuštěného zaměstnance. V opačném případě by bylo připuštěno, že v českém právním řádu fakticky existuje možnost dát zaměstnanci výpověď bez uvedení důvodu.

V souvislosti s výše uvedeným odkázal stěžovatel na nález Ústavního soudu

sp. zn.

, podle něhož provádění organizačních změn je přirozené a nutné, ovšem tato svoboda zaměstnavatele nutně podléhá korektivu v podobě zákazu rozlišovat osoby, jichž se změny dotknou, podle nepřijatelných kritérií zapovězených u. Ústavní soud tak obecným soudům v minulosti vytknul, že není jen věcí zaměstnavatele, které zaměstnance v případě organizačních změn vybere jako nadbytečné. Obecné soudy se musí vždy zabývat i tím, zda nedošlo k výběru podle nepřijatelných kritérií zapovězených d (dále jen " "). Obecné soudy pochybily, pokud výše nastíněné dokazování neprovedly s poukazem na to, že nejsou oprávněny přezkoumávat rozhodnutí zaměstnavatele o výběru nadbytečných zaměstnanců.

Stěžovatel má za to, že z výše uvedených důvodů došlo ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů k zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, jež jsou má garantovány y.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

V předmětném případě je zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry obecných soudů, a stěžovatel předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud v prvé řadě za adekvátní reflektovat sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou. Z ústavněprávního hlediska je podstatnou především ta skutečnost, že napadená rozhodnutí nejsou založena na libovůli, případně je nelze považovat za rozporná či nedostatečně odůvodněná.

V projednávaném případě nelze dát stěžovateli zapravdu v tom smyslu, že by se obecné soudy otázkou jeho diskriminace nezabývaly, případně že by se v souvislosti s jeho propuštěním pro nadbytečnost omezily toliko na formální přezkum spočívající v ověření toho, zda zaměstnavatel přistoupil oprávněně k provedení organizační změny či nikoliv.

Odkazuje-li stěžovatel na nález Ústavního soudu

sp. zn.

, je zjevné, že tento nelze na daný případ aplikovat, neboť v něm stěžovatel na základě objektivních skutečností prokázal diskriminační kritérium, spočívající ve věku zaměstnanců. Vyšel přitom ze statistických údajů, podle nichž byli nadbytečnými shledání z 80% zaměstnanci starší 50 let a nově přijati byli z 93% zaměstnanci mladší 28 let.

Obecné soudy se zabývaly okolnostmi propuštění stěžovatele, přičemž dospěly k závěru, že k organizačním změnám bylo přistoupeno z důvodu poklesu vytíženosti jednotlivých pilotů. V letech 2009 - 2011 došlo u všech kategorií pilotů k poklesu počtu letových hodin, přičemž po jejich propuštění nové pozice vytvořeny nebyly. Nalézací soud se v rámci svého odůvodnění rovněž zabýval tím, proč nelze při propouštění zaměstnanců přihlížet k principu tzv. seniority. Faktický výběr zaměstnanců byl prováděn s ohledem na pracovní výsledky a zkušenosti jednotlivých pilotů.

Obecné soudy se dále neopomněly vypořádat s tím, proč nepřipustily provedení některých důkazů. Stran důkazu nahrávkou vyšly soudy z toho, že tato byla pořízena v rozporu se zákonem, neboť k ní nedaly souhlas dotčené subjekty. Odkazuje-li stěžovatel na zaměstnance, který mu sdělil, že jeho problémem je jeho etnický původ, jedná se o pouhé tvrzení, nepodložené svědectvím blíže konkretizovaného svědka. Navíc, jak uvedl obvodní soud, po tomto sdělení byl stěžovatel kariérně povýšen a k propuštění došlo až po sedmi letech od pronesení tvrzeného hodnotícího výroku.

Podle náhledu Ústavního soudu lze rozhodnutí obecných soudů považovat za ústavně konformní, neboť tyto se v nich zabývaly nejen souvislostmi provedené organizační změny, ale též tím, zda nebyl stěžovatel propuštěn na základě určitého diskriminačního kritéria. Je nepochybné, že prokázání diskriminačního kritéria může být poměrně obtížné, nicméně to ještě neznamená, že by bez prokázání alespoň základních souvislostí mohlo dojít k obrácení důkazního břemene a tím přenosu důkazní povinnosti na zaměstnavatele. Touto otázkou se ostatně dostatečně zabýval již odvolací soud.

Napadá-li stěžovatel, že obecné soudy neprovedly všechny jím navržené důkazy, lze konstatovat, že je to právě obecný soud, který v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní dokazování doplnit. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí. Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu. Vytýká-li stěžovatel obecným soudům, že nepřipustily výslech některých jím navržených svědků pro nadbytečnost, pak již v ústavní stížnosti neuvádí, v čem by měly být navržené svědecké výpovědi přínosem pro objasnění skutkového stavu, případně, jak by skutkový stav již zjištěný mohl být na jejich základě změněn.

Z výše vyložených důvodů Ústavnímu soudu nezbývá, než předmětnou ústavní stížnost podle ustanovení odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. června 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu