Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 ICdo 57/2019-160

MSPH 78 INS XY 178 ICm XY29 ICdo 57/2019-160

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců Mgr. Rostislava Krhuta a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce E., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného Mgr. Janem Polesným, advokátem, se sídlem v Praze 10, Vinohradská 3330/220a, PSČ 100 00, proti žalovanému VELEBA, MILICHOVSKÝ a spol., se sídlem v Brně, Koliště 259/55, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 26309157, jako insolvenčnímu správci dlužníka E. T., o vyloučení věci z majetkové podstaty dlužníka, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 178 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka E. T., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. září 2018, č. j. 178 ICm XY, 101 VSPH XY ( ), takto:

Odůvodnění:

1. Rozsudkem ze dne 29. listopadu 2017, č. j. 178 ICm XY, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, kterou se žalobce (E.) domáhal vůči žalovanému (VELEBA, MILICHOVSKÝ a spol., jako insolvenčnímu správci dlužníka E. T.) vyloučení navíjecího stroje RUFF RWS Micro PC (dále jen „navíjecí stroj“ nebo „předmětný stroj“) z majetkové podstaty dlužníka (bod I. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).

2. Insolvenční soud vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že:

[1] Dne 12. června 2012 uzavřeli dlužník (jako prodávající) a společnost E. T. (jako kupující – dále jen „společnost ET“) v ústní formě kupní smlouvu (dále jen „první kupní smlouva“), jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k navíjecímu stroji za kupní cenu ve výši 587.898 Kč.

[2] Dlužník, žalobce a společnost ET (všichni zastoupeni J. C., jednatelem označených společností) uzavřeli dne 21. ledna 2014 dohodu o vzájemném započtení pohledávek a závazků, podle níž si smluvní strany měly započíst vzájemné pohledávky „z obchodního styku“ a pohledávky „z postoupení pohledávek“ ve výši specifikované v uzavřené dohodě. Podle tvrzení žalobce byla tímto způsobem vypořádána rovněž pohledávka dlužníka vůči společnosti ET na zaplacení kupní ceny ve výši 587.898 Kč.

[3] Dne 24. února 2014 podal dlužník insolvenční návrh, kterým požadoval, aby insolvenční soud zjistil jeho úpadek a současně rozhodl o řešení úpadku konkursem.

[4] Společnost ET (jako prodávající) uzavřela dne 25. března 2014 s žalobcem (jako kupujícím) v ústní formě kupní smlouvu na prodej předmětného stroje (dále jen „druhá kupní smlouva“).

[5] Usnesením ze dne 4. dubna 2014, č. j. , insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka a prohlásil na jeho majetek konkurs.

[6] Žalovaný (jako insolvenční správce dlužníka) podáním ze dne 21. listopadu 2014 adresovaným společnosti ET odstoupil od první kupní smlouvy z důvodu neuhrazení kupní ceny. Předmětný stroj následně sepsal do majetkové podstaty dlužníka.

3. Na takto ustaveném základě insolvenční soud – odkazuje na ustanovení , (dále jen „obč. zák.“), ustanovení a násl. , obchodního zákoníku, a na ustanovení a , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ) – uzavřel, že žalovaný sepsal předmětný stroj do majetkové podstaty dlužníka oprávněně.

4. Podle insolvenčního soudu žalobce v řízení neprokázal, že mu svědčí vlastnické či jiné obdobné právo k předmětnému stroji, případně že zde jsou jakékoli jiné okolnosti, pro které by navíjecí stroj neměl být sepsán v majetkové podstatě dlužníka. Provedený „trojzápočet“ pohledávek žalobce, dlužníka a společnosti ET, kterým měla být (podle tvrzení žalobce) vypořádána kupní cena dle první kupní smlouvy, je podle insolvenčního soudu absolutně neplatným právním úkonem, když z něj není zřejmé, jaké konkrétní pohledávky smluvních stran by měly být zápočtem dotčeny. „Trojzápočet“ je natolik neurčitý a nesrozumitelný, že na jeho základě nelze učinit závěr, podle kterého společnost ET uhradila kupní cenu podle první kupní smlouvy dlužníkovi. Za tohoto stavu žalovaný oprávněně odstoupil od první kupní smlouvy „pro hrubé porušení“ smluvních povinností, čímž první kupní smlouva (včetně práv a povinností touto smlouvou nastolených) zanikla. Pozbyla-li společnost ET v důsledku odstoupení od první kupní smlouvy vlastnictví navíjecího stroje, nemohla pak ani předmětný stroj dále převést (druhou kupní smlouvou) na žalobce.

5. Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem k odvolání žalobce potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

6. Odvolací soud – cituje ustanovení § 133 odst. 1 obč. zák. a poukazuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 18. února 2014, sp. zn. – uzavřel, že žalobci vskutku nesvědčí vlastnické právo k předmětnému stroji, neboť toto právo nikdy nesvědčilo ani předchozímu vlastníkovi – společnosti ET. V řízení totiž nebyl předložen žádný důkaz o tom, že by společnost ET navíjecí stroj fakticky převzala od dlužníka, případně že by mezi účastníky první kupní smlouvy bylo ohledně nabytí vlastnického práva dohodnuto něco jiného.

7. V poměrech dané věci pak podle odvolacího soudu nemohl žalobce nabýt vlastnické právo k předmětnému stroji ani na základě ustanovení , . V situaci, kdy jednatelem žalobce, dlužníka i společnosti ET byla stejná osoba (J. C.), je nutné dovodit, že obě smluvní strany druhé kupní smlouvy věděly, případně alespoň mohly vědět, že prodávající není vlastníkem převáděné věci, neboť mu dlužníkem nebyla nikdy předána. Žalobce tak nebyl v dobré víře, že prodávající je oprávněn převést vlastnické právo k předmětnému stroji a nemůže být citovaným ustanovením chráněn.

8. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje (posuzováno podle obsahu dovolání) ve smyslu ustanovení , (dále též jen „ “), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení ), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí obou soudů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

9. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel především argumentuje ve prospěch závěru, že dohoda o vzájemném započtení pohledávek ze dne 21. ledna 2014 není pro neurčitost neplatná, neboť posuzované právní jednání bylo pro jeho účastníky zcela jasné a srozumitelné. Prostřednictvím uzavřené dohody („trojzápočtem“) tak byla vypořádána rovněž pohledávka dlužníka vůči společnosti ET na zaplacení kupní ceny dle první kupní smlouvy, pročež společnost ET se na základě uzavřené kupní smlouvy stala vlastníkem předmětného stroje.

10. Za nesprávný má dovolatel rovněž závěr odvolacího soudu, podle kterého se společnost ET nestala vlastníkem předmětného stroje, neboť nebylo prokázáno, že by jej od dlužníka v souladu s požadavkem plynoucím z ustanovení § 133 odst. 1 obč. zák. fyzicky převzala. Podle dovolatele odvolací soud v této souvislosti pominul, že společnost ET měla s dlužníkem uzavřenu nájemní smlouvu na část areálu v Jenišovicích, v níž se předmětný stroj nacházel. V době uzavření první kupní smlouvy tak byl předmět prodeje již ve faktické dispozici kupujícího a nebylo jej nutné (v souladu s dohodou smluvních stran) fyzicky společnosti ET předávat. Potud dovolatel odkázal rovněž na důvody rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. (jde o rozhodnutí ze dne 12. března 2003). Všechny výše uvedené skutečnosti přitom dovolatel tvrdil již v průběhu řízení před soudem prvního stupně a nerozporoval je ani sám žalovaný.

11. Konečně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že závěr, podle kterého dlužník v rozporu s ustanovením § 133 odst. 1 obč. zák. nepředal předmětný stroj kupujícímu, učinil bez toho, aby dovolatele vyzval k doložení důkazů prokazujících formální předání stroje a aniž by jej o této jeho povinnosti také poučil. Uvedeným postupem (odporujícím podle dovolatele blíže označené judikatuře Ústavního soudu) odvolací soud porušil ústavně zaručené právo dovolatele na spravedlivý proces.

12. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, maje závěry napadeného rozhodnutí za věcně správné.

13. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný v aktuálním znění (srov. článek II bod 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

14. Dovolání v dané věci je přípustné podle ustanovení , a to k řešení otázky procesního práva dovolatelem otevřené, týkající se poučovací povinnosti soudu (předpokladů, za nichž může odvolací soud rozhodnout v neprospěch účastníka řízení z důvodu, že neunesl důkazní břemeno); v tomto směru totiž napadené rozhodnutí odvolacího soudu odporuje ustálené judikatuře Nejvyššího soudu.

15. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

16. Podle ustanovení zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.

17. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěrech, podle kterých:

[1] V občanském soudním řízení (v tzv. sporném řízení), pro které platí zásada dispoziční a projednací (a takovým bylo i řízení v této věci), je zásadně povinností účastníků řízení tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé a označit důkazy k prokázání svých tvrzení o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé. Protože ve sporném řízení stojí strany proti sobě a mají opačný zájem na výsledku řízení, povinnost tvrzení a důkazní povinnost zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném směru. Každá ze stran sporu musí v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé a označit v zájmu jejich prokázání důkazy, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní břemeno). Účastník, který netvrdil (žádné nebo všechny) skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé nebo neoznačil důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé, nese případné nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí soudu, které bude vycházet ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů (rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2013, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

[2] Poučovací povinnost podle je vybudována na objektivním principu. Znamená to, že poskytnutí potřebného poučení není závislé na tom, zda se soud prvního stupně o potřebě poučení vůbec dozvěděl. Nebylo-li účastníku potřebné poučení poskytnuto, ačkoli se tak mělo z objektivního hlediska stát, došlo i v tomto případě k porušení ustanovení [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 59/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 59/2012“)].

[3] Jestliže soud prvního stupně příslušné poučení neposkytne (lhostejno z jakých důvodů), musí tak učinit (je-li podáno odvolání) odvolací soud v odvolacím řízení ( ), a to bez ohledu na to, že již došlo ke koncentraci řízení (R 59/2012).

[4] Poučení o důkazní povinnosti podle ustanovení poskytne soud nejen účastníku, který dosud o sporném tvrzení neoznačil žádný důkaz nebo který sice o svém sporném tvrzení důkaz označil, avšak jde o důkaz zjevně nezpůsobilý prokázat sporné tvrzení, ale i tehdy, provedl-li ohledně sporného tvrzení účastníkem navržené důkazy, jestliže jimi nedošlo k jeho prokázání a jestliže proto (z důvodu neunesení důkazního břemene) by účastník nemohl být ve věci úspěšný (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

18. Promítnuto do poměrů projednávané věci, dospěl-li odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) k závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, že byly splněny všechny předpoklady vyžadované ustanovením § 133 odst. 1 obč. zák. pro převod vlastnického práva k předmětnému stroji z dlužníka na společnost ET (včetně toho, že dlužník předal převáděnou věc společnosti ET, nebo že mezi smluvními stranami byla uzavřena dohoda, podle níž k převodu vlastnického práva dojde k jinému okamžiku), bylo jeho povinností poskytnout žalobci poučení podle ustanovení Jelikož odvolací soud tuto povinnost nesplnil (u odvolacího jednání konaného dne 20. září 2018 účastníkům řízení žádné poučení o jejich procesních povinnostech neposkytl), nemůže jeho rozhodnutí již z tohoto důvodu obstát.

19. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), napadené rozhodnutí zrušil (včetně závislého výroku o nákladech řízení) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( a odst. 2 ).

20. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí neobstálo již v rovině řešení výše označené procesní otázky, pokládal Nejvyšší soud za nadbytečné zkoumat přípustnost a následně i důvodnost dalších dovoláním položených otázek. Vypořádat se s takto uplatněnou argumentací (zejména jde-li o otázku výkladu ustanovení § 133 odst. 1 obč. zák. ve vazbě na tvrzení žalobce, že společnost ET měla předmětný stroj ve faktické dispozici v pronajatých prostorách dlužníka již před uzavřením první kupní smlouvy) bude v další fázi řízení úkolem odvolacího soudu.

21. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího ( ).

Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 5. 2021

JUDr. Jiří Zavázal

předseda senátu