Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 ICdo 1/2020-285

KSOL 10 INS 15659/2013 10 ICm 236/2014 29 ICdo 1/2020-285

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Mgr. Radoslava Lavičky, se sídlem v Olomouci, Hodolanská 413/32, PSČ 779 00, jako insolvenčního správce dlužníka MORA – TOP s. r. o., zastoupeného JUDr. Tomášem Čejnou, advokátem, se sídlem v Přerově, Dr. Skaláka 1447/10, PSČ 750 02, proti žalovanému BRANO a. s., se sídlem v Hradci nad Moravicí, Opavská 1000, PSČ 747 41, identifikační číslo osoby 45193363, zastoupenému Mgr. Robertem Němcem, LL. M., advokátem, se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, PSČ 110 00, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci, se sídlem v Olomouci, Studentská 7, PSČ 771 11, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci pod sp. zn. , jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka MORA – TOP s. r. o., se sídlem v Uničově, Šumperská 1349, PSČ 783 91, identifikační číslo osoby 25869001, vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. září 2019, č. j. , -260 ( ), t a k t o:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem ze dne 25. května 2015, č. j. -87, rozhodl Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen „insolvenční soud“) o odpůrčí žalobě Mgr. Radoslava Lavičky, insolvenčního správce dlužníka MORA – TOP s. r. o., směřující proti žalovanému BRANO a. s., za účasti Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci, tak, že:

[1] Určil, že vůči věřitelům (dlužníka) v (insolvenčním) řízení vedeném u insolvenčního soudu pod sp. zn. jsou neúčinné:

- „dohoda o zápočtu“, uzavřená dne 22. prosince 2010 mezi dlužníkem a žalovaným (ve výroku blíže specifikovaná) [dále jen „dohoda o započtení“] (bod I. výroku odst. 1/),

- částečná úhrada pohledávky žalovaného za dlužníkem vyúčtované fakturou č. 1195500459, vystavenou dne 19. října 2011 na částku 71.483 EUR (dále jen „faktura z 19. října 2011“), uskutečněná dne 3. května 2013 ve výši 11.000 EUR (bod I. výroku odst. 2/),

- částečná úhrada pohledávky žalovaného za dlužníkem, vyúčtované fakturou z 19. října 2011, uskutečněná dne 10. května 2013 ve výši 23.200 EUR (bod I. výroku odst. 3/).

[2] Uložil žalovanému vydat do majetkové podstaty dlužníka částku 498.084 Kč a 34.200 EUR (bod I. výroku odst. 4/).

[3] Uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 52.127 Kč (bod II. výroku).

[4] Uložil žalovanému zaplatit státu do 3 dnů od právní moci rozhodnutí soudní poplatek ve výši 2.000 Kč (bod III. výroku).

2. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení , obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), a z ustanovení a 3, , a až 3 , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ) – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:

3. Žaloba je ve smyslu včasná a ve smyslu ustanovení směřuje správně proti žalovanému.

4. Předmětné právní úkony dlužníka jsou vůči jeho věřitelům a majetkové podstatě dlužníka neúčinné, když podle závěrů znaleckého posudku ze dne 30. dubna 2014 je dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (od roku 2007), a to nejprve ve formě platební neschopnosti a později i ve formě předlužení. Započtením a úhradou pohledávek došlo ke zvýhodnění žalovaného na úkor dalších věřitelů.

5. Dlužník a žalovaný tvořili koncern (ve smyslu obch. zák.), takže se aplikuje ustanovení věty druhé .

6. Ohledně započtení a úhrady plateb jsou dále splněny podmínky ustanovení . Předmětem dohody o započtení byla pohledávka žalovaného vůči dlužníku ze smlouvy o půjčce ze dne 30. září 2010 (dále jen „smlouva o půjčce“), přičemž půjčku v původní výši 11.143.446,48 Kč se dlužník zavázal vrátit ve splátkách, a první splátku měl uhradit do 30. dubna 2011. Dohoda o započtení ze dne 22. prosince 2010 je tedy bezpochyby zvýhodňujícím právním úkonem. Na tento závěr nemá vliv argumentace žalovaného, že k započtení pohledávek by mohlo dojít i jeho jednostranným právním úkonem.

7. Částečné úhrady pohledávky žalovaného z 3. a 10. května 2013 jsou zvýhodňujícími právními úkony dlužníka ve smyslu .

8. Žalobou napadené právní úkony byly učiněny mezi osobami tvořícími koncern, takže platí „fikce“, že v daném momentu byl dlužník v úpadku.

9. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 7. dubna 2016, č. j. , -138 ( ):

[1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodu I. odstavcích 2/ až 4/ výroku ohledně částky 34.200 EUR (první výrok).

[2] Zrušil rozsudek insolvenčního soudu ve zbývající části v bodu I. odstavcích 1/ a 4/ výroku ohledně částky 498.084 Kč a v bodech II. a III. výroku a věc v tomto rozsahu vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (druhý výrok).

10. K dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. září 2018, č. j. , , -175, zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 7. dubna 2016 v prvním výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodu I. odstavcích 2/ až 4/ výroku ohledně částky 34.200 EUR, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

11. Rozsudkem ze dne 3. září 2019, č. j. , -260 ( ), odvolací soud změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodu I. odstavcích 2/ až 4/ výroku ohledně částky 34.200 EUR tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl.

12. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení a a 2 a z ustanovení , a 3 a , (dále též jen „ “), a odkazuje na závěry zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu k nesplnění poučovací povinnosti – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí (v rozsahu vráceném mu k projednání dovolacím soudem) k následujícím závěrům:

13. Námitka žalovaného, že ve věci rozhodoval u insolvenčního soudu nezákonný soudce, není důvodná. Věc byla správně zapsána v soudním oddělení 10 ICm a JUDr. Paučkové byla přidělena opatřením předsedkyně soudu z 21. července 2014. Nedůvodná je rovněž námitka podjatosti označené soudkyně.

14. Při (odvolacím) jednání konaném dne 27. června 2019 poučil odvolací soud žalovaného o povinnosti tvrzení a důkazní povinnosti k vyvrácení domněnky úpadku dlužníka.

15. Při (odvolacím) jednání konaném dne 8. srpna 2019 vyzval odvolací soud žalobce, aby doplnil skutková tvrzení o konkrétní skutečnosti, ze kterých bude vyplývat, že se žalovanému v důsledku odporovaných úkonů dostane vyššího uspokojení, než jaké by mu náleželo v konkursu, a aby k tomu označil důkazy. Současně poučil žalobce o následcích nesplnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní a poskytl mu lhůtu k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů do 26. srpna 2019.

16. Při dalším (odvolacím) jednání konaném 29. srpna 2019 žalobce konstatoval, že v danou chvíli není schopen podat vyjádření o aktuálním stavu majetkové podstaty dlužníka a výši pohledávek žalovaného v době učinění odporovaných právních úkonů, neboť k tomu je třeba nahlédnout do účetnictví dlužníka, přičemž požádal o poskytnutí lhůty v délce několika dní. Odvolací soud usnesením tuto neposkytl a neprovedl důkaz podání žalobce ze dne 9. srpna 2019.

17. Zvýhodňujícím právním úkonem se podle ustanovení rozumí takový právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu. Procesní povinností žalobce, který zvýhodnění v žalobě uplatnil, je tvrdit a prokázat konkrétní skutečnosti, na základě kterých se žalovanému v důsledku odporovaných úkonů dostalo vyššího uspokojení, než jaké by mu náleželo v konkursu. Žalobce přes poučení tuto povinnost nesplnil, proto nemohl být ve věci úspěšný.

18. Za popsané situace dospěl odvolací soud k závěru, že nejsou splněny podmínky pro potvrzení napadeného rozhodnutí ani pro jeho zrušení. Proto je v bodech I. odstavcích 2/ až 4/ výroku ohledně částky 34.200 EUR změnil pro neunesení důkazního břemene a břemene tvrzení žalobcem tak, že žaloba se zamítá. Důvodem změny právního názoru vyjádřeného v předchozím rozhodnutí odvolacího soudu byly závazné kasační pokyny a závěry Nejvyššího soudu.

19. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně otázky vázanosti odvolacího soudu závazným právním názorem dovolacího soudu (při nezměněném skutkovém základu věci). Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle ), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

20. V mezích ohlášeného dovolacího důvodu dovolatel především poukazuje na to, že ač po vydání zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu nebylo účastníky sneseno žádné tvrzení a nebyl proveden žádný důkaz, na jehož základě by odvolací soud mohl dovodit podstatnou změnu skutkového stavu (oproti stavu, za kterého rozhodoval dovolací soud), učinil odvolací soud předmětem odvolacího přezkumu právní otázku, kterou již předtím jednoznačně vyřešil (jinak) dovolací soud (v odstavci [43] zrušujícího rozsudku). K tomu dovolatel odkazuje na závěry obsažené v „rozhodnutí“ Nejvyššího soudu ze dne 14. září 2010, sp. zn. [jde o usnesení, které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu], a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2004, sp. zn. (jde o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 2, ročníku 2005, pod číslem 18).

21. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout, maje napadené rozhodnutí za správné. Míní, že dovolání nevymezuje dovolací důvod a že napadené rozhodnutí není v rozporu s judikaturou, na kterou dovolatel odkazuje. Nejvyšší soud se ve zrušujícím rozsudku okrajově zabýval břemenem tvrzení, nikoli však důkazním břemenem, ohledně kterého napadené rozhodnutí obstojí. Otázka položená žalovaným v předchozím dovolacím řízení směřovala k tomu, zda lze přijmout závěr o neúčinnosti určitého úkonu, aniž by byla prokázána jeho zkracující povaha; touto otázkou se však Nejvyšší soud nezabýval.

22. Rozhodné znění pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

23. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v , odmítl podle a 2

24. Judikatura Nejvyššího soudu je (totiž) ustálena v závěru, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu ustanovení přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení věty první a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné jako celek. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. , uveřejněné pod číslem rozh. obč., a v poměrech ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. , uveřejněné pod číslem 101/2020 Sb. rozh. obč.

25. Žalovaný přiléhavě poukazuje na to, že Nejvyšší soud ve zrušujícím rozsudku neformuloval závazný právní názor k důkaznímu břemenu; vyjádřil se pouze k povinnosti tvrzení (srov. odstavec [43] odůvodnění zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu). Odvolací soud pak zamítnutí žaloby v dotčených částech odůvodnil neunesením důkazního břemene a břemene tvrzení žalobcem. Dovolatel však svou argumentaci zaměřuje (v návaznosti na zrušující rozsudek Nejvyššího soudu, jehož se dovolává) jen proti závěru, že neunesl břemeno tvrzení. Závěr o neunesení důkazního břemene (ač sám o sobě vede samostatně k zamítnutí žaloby) argumentačně nezpochybňuje (a to ani tím, že se dovolává zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu, neboť ten uvedenou otázku neřeší). Nelze-li dovolání připustit pro zodpovězení otázky, zda napadené rozhodnutí obstojí co do závěru o neunesení důkazního břemene žalobcem (jelikož řešení této otázky nebylo dovoláním zpochybněno), pak dovolání není přípustné jako celek.

26. Absence výroku o nákladech dovolacího řízení se podává z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. , uveřejněného pod číslem rozh. obč. (napadené rozhodnutí není rozhodnutím, jímž se řízení končí).

Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. července 2021

JUDr. Zdeněk Krčmář

předseda senátu