Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 ICdo 2/2020-421

KSOL 10 INS 15659/201310 ICm 235/201429 ICdo 2/2020-421

USNESENÍ

Mgr. Radoslava Lavičky

BRANO INVEST s. r. o.

, se sídlem v Hradci nad Moravicí, Opavská 1000, PSČ 747 41, identifikační číslo osoby 28642546, zastoupenému Mgr. Robertem Němcem, LL. M., advokátem, se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, PSČ 110 00, za účasti

Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci

, se sídlem v Olomouci, Studentská 7, PSČ 771 11, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci pod sp. zn. , jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka

MORA – TOP s. r. o.

, se sídlem v Uničově, Šumperská 1349, PSČ 783 91, identifikační číslo osoby 25869001, vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. května 2019, č. j. , -374 ( ), takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem ze dne 16. listopadu 2017, č. j. -283, rozhodl Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen „insolvenční soud“) o odpůrčí žalobě Mgr. Radoslava Lavičky, insolvenčního správce dlužníka MORA – TOP s. r. o., směřující proti žalovanému BRANO INVEST s. r. o., za účasti Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci, tak, že:

[1] Určil, že vůči věřitelům (dlužníka) v (insolvenčním) řízení vedeném u insolvenčního soudu pod sp. zn. jsou neúčinné:

- úhrada dlužníka žalovanému ve výši 40.000 EUR ze dne 3. května 2013 jako platba splátky úvěru poskytnutého dlužníkovi žalovaným 4. května 2012 (bod I. výroku odst. 1/),

- „zápočet pohledávky“ dlužníka za žalovaným ve výši 13.839,82 EUR ze dne 16. května 2013, kterým byla započtena pohledávka dlužníka za žalovaným na částečnou úhradu pohledávky ve výši 59.140,80 EUR oproti pohledávce žalovaného za dlužníkem ve výši 6.000.000 Kč dle smluv (ve výroku blíže specifikovaných) uzavřených mezi dlužníkem a žalovaným (bod I. výroku odst. 2/).

[2] Uložil žalovanému vydat do majetkové podstaty dlužníka částku 53.839,82 EUR (bod I. výroku odst. 3/).

[3] Uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 177.426 Kč (bod II. výroku).

[4] Uložil žalovanému zaplatit státu do 3 dnů od právní moci rozhodnutí soudní poplatek ve výši 2.000 Kč (bod III. výroku).

2. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 21. května 2019, č. j. , -374 ( ):

[1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodu I. odstavcích 1/ a 3/ výroku ohledně částky 40.000 EUR (první výrok).

[2] Změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodu I. odstavci 2/ výroku a ve zbývající části bodu I. odstavce 3/ výroku tak, že potud žalobu zamítl (druhý výrok).

[3] Uložil žalovanému zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozhodnutí na náhradě nákladů řízení před insolvenčním soudem částku 19.140,15 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 6.171 Kč (třetí výrok).

[4] Uložil žalovanému zaplatit státu do 3 dnů od právní moci rozhodnutí soudní poplatek ve výši 1.000 Kč (čtvrtý výrok).

3. Proti prvnímu, třetímu a čtvrtému výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení , (dále též jen „ “), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (od rozhodnutí v dovolání označených), jakož i na vyřešení právní otázky v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešené. Konkrétně jde o následující otázky:

[1] Je závěr o neúčinnosti právního úkonu dle , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), který soud přijme, aniž zkoumá, zda jsou naplněny i podmínky uvedené v obecné definici neúčinného právního úkonu stanovené v , v souladu s ?

[2] Je možné, aby soud učinil závěr o neúčinnosti zvýhodňujícího právního úkonu ve smyslu pouze s odůvodněním, že ke dni, kdy učinil právní úkon, byl dlužník v úpadku, když z obsahu přihlášek pohledávek do insolvenčního řízení vyplývá, že dlužník měl také další věřitele, tj. aniž by soud zkoumal, zda dlužník skutečně zvýhodnil věřitele na úkor jiných a zda se mu (rozuměj věřiteli) dostalo vyššího uspokojení, než jaké by mu náleželo v konkursu?

4. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle ), požaduje, aby Nejvyšší soud změnil napadené rozhodnutí v dovoláním dotčeném výroku o věci samé v tom duchu, že žalobu potud zamítne, aby žalobci uložil nahradit mu náklady řízení před soudy všech stupňů, a aby změnil výrok o soudním poplatku tak, že k jeho úhradě zaváže žalobce.

5. Rozhodné znění pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

6. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.

7. V rozsahu, v němž směřuje proti třetímu výroku napadeného rozhodnutí (o nákladech řízení) a proti čtvrtému výroku napadeného rozhodnutí (o soudním poplatku), Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle , bez dalšího odmítl podle , jelikož přípustnost dovolání proti výroku o nákladech řízení vylučuje ustanovení a přípustnost dovolání proti výroku o soudním poplatku vylučuje ustanovení

8. V rozsahu, v němž směřuje proti prvnímu (potvrzujícímu) výroku napadeného rozhodnutí (o věci samé), Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v , odmítl podle a 2 Učinil tak proto, že v posouzení otázky č. 1 je napadené rozhodnutí souladné s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu a otázku č. 2 formuloval dovolatel způsobem, který její zodpovězení činí nepřípustným.

K otázce č. 1 (Vazba mezi a ).

9. Argumentaci k této otázce opírá dovolatel o úsudek, že při hodnocení neúčinnosti zvýhodňujících právních úkonů by měly být (respektive musí být) naplněny jak podmínky stanovené v , který obsahuje obecnou definici neúčinnosti právního úkonu (generální klauzuli), tak (současně) podmínky jedné ze skutkových podstat uvedených v až dovolávaje se „komentářové literatury“, jakož i závěrů obsažených v „rozhodnutí“ Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, „sp. zn.“ 29 ICdo 6/2012, a v „rozhodnutí“ Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2015, „sp. zn.“ [správně jde o rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. , uveřejněný pod číslem rozh. obč. (dále jen „R 65/2014“), a o rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. , uveřejněný pod číslem rozh. obč. (dále jen „R 106/2016“); rozsudky jsou (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu].

10. Koncepci předestíranou mu dovolatelem [o nutnosti zkoumat samostatně nejen to, zda jsou splněny předpoklady formulované v některém z ustanovení až , nýbrž (vedle toho) i to, zda jsou splněny předpoklady generální klauzule formulované v ] odmítl Nejvyšší soud jako nesprávnou již v rozsudku ze dne 27. února 2014, sp. zn. , uveřejněném pod číslem rozh. obč. (dále jen „R 60/2014“). V něm uzavřel, že:

„Z textu se především podává, že věta druhá žádné samostatné vymezení neúčinného právního úkonu dlužníka neobsahuje (…) Věta první samostatnou definicí neúčinného právního úkonu dlužníka rovněž není, když pouze pojmenovává základní rys takového právního úkonu dlužníka, totiž, že jde o právní úkon nebo o právní úkony, kterými dlužník „zkracuje“ možnost uspokojení věřitelů nebo „zvýhodňuje“ některé věřitele na úkor jiných.

Z ustanovení až se pak podává, že právě jejich prostřednictvím se dává (pro insolvenční účely) obsah pojmu ¸zkracující právní úkon dlužníkaʼ a ¸zvýhodňující právní úkon dlužníkaʼ.

(…)

Výrazy použité v ustanovení věty první (právní úkony, kterými dlužník „zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných“) přitom vykládá právě jen prostřednictvím ustanovení až .

Lze tedy shrnout, že ponechají-li se stranou právní úkony, které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, v rozporu s ustanovením a , lze podle ustanovení až odporovat jen těm právním úkonům dlužníka, jež jsou taxativně vypočteny v ustanoveních až .“

11. Text R 60/2014 (jak citován v předchozím odstavci) vylučuje jinou interpretaci než tu, že jsou-li naplněny předpoklady některé ze skutkových podstat uvedených v až , pak jde logicky též o zvýhodňující nebo zkracující právní úkon ve smyslu . Dokazovat tuto tezi samostatně (zde vedle předpokladů podle ) potřebné není a takový závěr neplyne z žádného z rozhodnutí Nejvyššího soudu, na něž dovolatel odkazuje (jak R 65/2014 tak R 106/2016 se pouze dovolávají R 60/2014). V témž duchu se závěrů R 60/2014 dovolává rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2016, sp. zn. , uveřejněný pod číslem rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2016, sen. zn. , uveřejněný pod číslem rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2018, sen. zn. , vydaný v jiném incidenčním sporu v insolvenční věci téhož dlužníka (uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 1, ročníku 2020, pod číslem 8).

K otázce č. 2 (Zkoumání neúčinnosti dle insolvenčním soudem).

12. Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. , uveřejněného pod číslem rozh. obč., a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. , uveřejněného pod číslem rozh. obč. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit.

13. Otázku č. 2 formuluje dovolatel tak, že na možnost soudu učinit závěr o neúčinnosti zvýhodňujícího právního úkonu ve smyslu se ptá poté, co sám ve skutkové rovině presumuje, co vyplývá z obsahu přihlášek; nadto již v rámci položené otázky dovozuje, že závěr o neúčinnosti přijal odvolací soud pouze s odůvodněním, že ke dni, kdy učinil právní úkon, byl dlužník v úpadku, aniž by zkoumal, zda dlužník skutečně zvýhodnil věřitele na úkor jiných, a zda se věřiteli dostalo vyššího uspokojení, než jaké by mu náleželo v konkursu. Otázkou, zda ke dni, kdy učinil právní úkon, byl dlužník v úpadku, se odvolací soud zabýval na základě dovolatelovy odvolací námitky (srov. odstavce 41. až 51. odůvodnění napadeného rozhodnutí), nešlo však o jedinou otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá. Odvolací soud se zabýval i námitkou dovolatele směřující proti závěru insolvenčního soudu, že dlužník dovolatele zvýhodnil plněním dluhu (srov. odstavec 30. odůvodnění rozsudku insolvenčního soudu a odstavce 55. a násl. odůvodnění napadeného rozhodnutí), takže odpovídat na otázku č. 2 žádný smysl nemá [otázka presumuje absenci závěrů, které napadené rozhodnutí obsahuje, a jako taková je nezodpověditelná (bezcenná)].

14. K dovolacím námitkám ohledně nezákonného „soudce“, respektive „soudu“ (odstavce 35. až 38. dovolání), Nejvyšší soud uvádí, že jejich prostřednictvím dovolatel vystihuje z obsahového hlediska tzv. zmatečnostní vady řízení podle a f/ Takové vady ale podle ustanovení věty druhé nejsou způsobilým dovolacím důvodem (k jejich prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro jejich posouzení proto nelze připustit dovolání. Srov. k tomu též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 32/2003 Sb. rozh. obč., jehož závěry se prosazují i v režimu ve znění účinném od 1. ledna 2013, jak dokládá např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. , uveřejněné pod číslem rozh. obč.

15. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn tím, že dovolateli právo na jejich náhradu nevzniklo ( , a ), a u žalobce žádné účelně vynaložené náklady dovolacího řízení nebyly zjištěny.

Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. července 2021

JUDr. Zdeněk Krčmář předseda senátu