Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3755/13

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele Ředitelství silnic a dálnic ČR, se sídlem Na Pankráci 546/56, Praha 4, zastoupeného Mgr. Vítem Veselým, advokátem, se sídlem Revoluční 1082/8, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2013 č. j. -74 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2013 č. j. -137, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, která byla vydána v řízení navazujícím na správní řízení, v němž původně k žádosti stěžovatele Ministerstvo dopravy jako stavební úřad svým rozhodnutím ze dne 16. 11. 2012 č. j. 269/2012-910-IPK/12 povolilo stavbu "Dálnice D3, Tábor - Veselí nad Lužnicí, stavba 0306 - obchvat Tábora (pravý jízdní pás)"; proti tomuto rozhodnutí se bránila trojice budoucích žalobců rozkladem, který však byl rozhodnutím ministra dopravy ze dne 12. 4. 2013 č. j. 9/2013-510-RK/6 zamítnut a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno. Rozhodnutí ministra dopravy pak žalobci napadli žalobou k Městskému soudu v Praze, který rozsudkem ze dne 14. 8. 2013 č. j. -137, napadeným nynější ústavní stížností, rozhodnutí ministra dopravy zrušil a věc vrátil Ministerstvu dopravy jako žalovanému k dalšímu řízení. Proti rozsudku městského soudu se ministerstvo a stěžovatel bránili kasačními stížnostmi, které byly rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2013 č. j. -74 zamítnuty. V řízení šlo zejména o právo žalobců na připojení jejich nemovitosti s motocentrem k silnici I/3, kteréžto připojení by v důsledku vybudování Dálnice D3 bylo fyzicky odstraněno, čímž by byla dotčena jejich vlastnická práva. Obecné soudy dospěly, na rozdíl od ministerstva, k závěru, že žalobci nemohou pozbýt jediného stávajícího přístupu ke svým nemovitostem, s tím, že je na ministerstvu, jak bude v dalším řízení konkrétně postupovat (zda zřídí sjezd k nemovitostem žalobců či zda je odškodní).

2. Podle stěžovatele došlo napadenými rozsudky k porušení jeho základních práv a ústavních principů dle , 2, 3, 4, 11 a 36 d. Stěžovatel především namítá, že rozhodnutí obou soudů jsou nepřezkoumatelná a arbitrární, porušují princip rovnosti a nepřiměřeně zasahují do jeho práv, zejména práva vlastnického.

3. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1193 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Při tomto posouzení v nynějším případě Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je nepřípustná.

4. Podle Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( ); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ( ).

5. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích pravomocných, a to i ve smyslu "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. například usnesení

sp. zn.

ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), usnesení

sp. zn.

ze dne 22. 7. 2008, usnesení

sp. zn.

ze dne 22. 6. 2011, usnesení

sp. zn.

ze dne 7. 11. 2012 či usnesení

sp. zn.

ze dne 28. 8. 2013; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz].

6. V nynější věci stěžovatel ústavní stížností napadl rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o zamítnutí kasačních stížností a rozhodnutí Městského soudu v Praze, kterým bylo zrušeno rozhodnutí ministra dopravy (coby správního orgánu druhé instance) a věc byla Ministerstvu dopravy vrácena zpět k dalšímu řízení. Je tak zřejmé, že celé řízení týkající se povolení stavby Dálnice D3 dosud neskončilo, ale stále probíhá, a tudíž dosud fakticky nemohlo dojít ke vzniku namítané újmy na stěžovatelových základních právech, neboť k tomu může dojít zásadně až s pravomocným skončením řízení (zde správního). To platí zejména pro tvrzené porušení stěžovatelova vlastnického práva a principu rovnosti - samotnými napadenými rozhodnutími soudů totiž stěžovateli nebyla uložena žádná povinnost či omezení, které by mohly zasáhnout do jeho základních práv, neboli tato rozhodnutí se fakticky nijak neprojevila v jeho sféře, leda coby předzvěst pociťovaného porušení jeho práv. A i pokud jde o stěžovatelem uplatňované právo na spravedlivý proces, je stále ještě možnost nápravy stěžovatelem namítaných pochybení, tj. poskytnutí přesvědčivého odůvodnění, v případném dalším soudním řízením navazujícím na probíhající řízení správní. Ústavní soud přitom zdůrazňuje, že soudní ochranu nelze chápat v materiálním pojetí jako právo na příznivé rozhodnutí, ale výlučně v procesním smyslu, tedy jako možnost projednání věci soudem při zachování určitých základních zásad; taková soudní ochrana je pak stěžovateli stále zachována (srov. shora citované usnesení sp. zn. 1503/13).

7. Ústavní soud připomíná, že na řízení před obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci zásadně nahlíží jako na celek, proto skutečnost, že napadenými rozhodnutími správních soudů v nynějším případě správní řízení, na nějž ostatně může případně navazovat i další soudní řízení správní, neskončilo, zakládá nepřípustnost podané ústavní stížnosti.

8. Ústavní soud zároveň akcentuje, že jeho stávající rozhodnutí stěžovatele nijak nepoškozuje. Nic mu totiž nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude řízení před správními orgány i před obecnými soudy zcela skončeno, pokud s jeho výsledkem nebude souhlasit a bude pociťovat újmu na svých základních právech a svobodách v důsledku pochybení, ať už hmotněprávního, či procesního, obecných soudů (správních orgánů) s možným vlivem na výsledek řízení.

9. Ústavní soud tak uzavírá, že stěžovatel dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, a proto je podaná ústavní stížnost nepřípustná ve smyslu . Jako takovou ji Ústavní soud odmítl v souladu s .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. května 2015

Kateřina Šimáčková, v. r.

soudkyně zpravodajka