Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

24 Cdo 3588/2020

24 Cdo 3588/2020-215

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci pozůstalosti po A. K., zemřelé dne 22. listopadu 2016, posledně bytem v XY, za účasti 1) V. K., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Symfonická č. 1496/9, a 2) A. K., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Filipem Chytrým, advokátem se sídlem v Praze 5, Malátova č. 633/12, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. , o dovolání V. K. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. února 2020, č. j. -136, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. září 2019, č. j. -119, takto:

Stručné odůvodnění ( ):

Městský soud v Praze usnesením ze dne 13.2.2020, č.j. -136, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25.9.2019, č.j. -119, kterým byla ukončena účast pozůstalého manžela V. K. jako dědice ze zákona v řízení o pozůstalosti po zůstavitelce A. K.. V odůvodnění usnesení odvolací soud uvedl, že „proti dědici, který se opírá o závěť nepopřenou co do pravosti, se odkáže k podání žaloby každý zákonný dědic“, že „pravost závěti mezi potencionálními zákonnými dědici zpochybněna nebyla“, že „pozůstalý manžel, jemuž v důsledku závěti dědické právo nesvědčí a jenž zpochybňuje platnost závěti, byl správně ve smyslu § 1673 odst. 1 o.z. odkázán do sporného řízení k podání žaloby o určení dědického práva“ a že „jelikož byla jeho žaloba v důsledku opožděného podání pravomocně zamítnuta, má se ve smyslu § 170 odst. 2 z.ř.s. za to, že spor o dědické právo byl vyřešen v jeho neprospěch“, a proto „soud I. stupně postupoval správně, když v souladu s § 170 odst. 3 z.ř.s. účast pozůstalého manžela jako dědice v tomto řízení ukončil“.

V. K. podal dovolání proti „usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13.2.2020, č.j. -136, s tím, že účinky dovolání směřují i proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25.9.2019, č.j. -119“. V dovolání uvedl, že „v dané věci existuje dovolací důvod, neboť vyvstává zásadní otázka, kterou je třeba řešit podle , protože se k ní dosud dovolací soud nevyjádřil nebo ji vyřešil jinak“, že zásadní otázka zní, jak má soud správně postupovat v dědickém řízení, když podle dřívější závěti dědí jen pozůstalé dítě, ale podle pozdější, která zatím není k dispozici, má dědit manžel, že postup soudů v řízení není správný a že upozorňoval-li na existenci pozdější závěti, měl mu „soud nejprve stanovit lhůtu pro předložení závěti (nikoli k podání žaloby) a teprve potom rozhodnout, kdo z dědiců (v případě, že se nedohodnou) by měl podat žalobu“.

A. K. ve vyjádření k dovolání namítla, že dovolatel neuvedl, z jakého důvodu podává dovolání a v čem konkrétně spatřuje nezákonnost rozhodnutí odvolacího soudu, když své dovolání odůvodňuje pouze existencí zásadní otázky dle , že pokud V. K. v dědickém řízení tvrdil existenci další závěti, bylo jeho povinností ji předložit, a že dovolatel „se připravil o možnost projednání dědictví ve sporném řízení (navzdory obdrženému řádnému a úplnému poučení) se všemi s tím souvisejícími důsledky pouze a jen vlastní vinou, neboť ve stanovené lhůtě nepodal žalobu k zahájení sporného řízení“.

Nejvyšší soud České republiky řízení o dovolání V. K. proti usnesení obvodního soudu podle ustanovení a věty první , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), zastavil z důvodu nedostatku funkční příslušnosti dovolacího soudu, neboť směřuje proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které dovoláním úspěšně napadnout nelze (srov. např. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4.9.2003, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47, ročník 2006). Dále se již proto zabýval pouze dovoláním V. K. podaným proti rozhodnutí odvolacího soudu.

Podle , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( věta první ).

Dovolání V. K. směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu neobsahuje způsobilé vymezení důvodů dovolání ve smyslu ustanovení Dovolatel sice odkázal na ustanovení , dále však specifikoval právní otázku, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezáleželo, a ani neoznačil žádné rozhodnutí dovolacího soudu, od něhož se měl odvolací soud při řešení této (nebo jiné) otázky odchýlit.

Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení proto, že řešená právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně („jinak“), musí být z obsahu dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.11.2013, sp. zn. ; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.11.2018, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8.11.2019, sp. zn. ). V dané věci dovolání neoznačuje žádné rozhodnutí dovolacího soudu, v němž by byla pro rozhodnutí soudů stěžejní otázka podání žaloby o určení dědického práva posouzena a rozhodnuta jinak než v dovoláním napadeném usnesení odvolacího soudu v dané věci.

Dovolání V. K. není přípustné ani pro řešení vymezené otázky postupu soudu v dědickém řízení, když podle dřívější závěti dědí jen pozůstalé dítě, ale podle pozdější, která zatím není k dispozici, má dědit manžel (která podle dovolatele nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena), jelikož dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu na ní nezávisí. Obsahem dovolání je dále evidentní nesouhlas s postupem soudů v řízení za situace, kdy dovolatel upozorňoval na údajnou existenci pozdější závěti v jeho prospěch (kterou však nepředložil) a dovodil z toho vlastní právní názor na věc (jak měly soudy v této situaci správně procesně postupovat). Takový nesouhlas však rovněž není způsobilým dovolacím důvodem, neboť námitkami v tomto ohledu vznesenými dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod, než je uveden v ustanovení , a navíc z nich nevyplývá ani žádná právní otázka, jež by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení

Nadto odvolací soud postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu České republiky, vztahující se k tehdejšímu ustanovení , ve znění do 31.12.2013, když potvrdil usnesení soudu I. stupně, jímž byla ukončena účast V. K. jako dědice ze zákona po zůstavitelce A. K. podle ustanovení , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů [srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 4.4.1979, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, ročník 1979, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.7.2004, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 84, ročník 2005]. Se zmeškáním lhůty stanovené pro podání žaloby o určení dědického práva jsou totiž spojeny hmotněprávní následky v postavení dědice odkázaného k podání žaloby [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.4.2017, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.5.2018, sp. zn. , podle nějž nebyla-li žaloba podána včas, pokračuje soud v řízení o dědictví bez zřetele na tohoto dědice, který se již nemůže kdykoliv v budoucnu dovolávat svého dědického práva, např. žalobou podle obč.zák., ve znění do 31.12.2013, ledaže by jeho právo vyplývalo z jiných (nových) skutečností, než pro které byl k podání žaloby odkázán]. Takovou novou skutečností je i závěť z května 2016 ve prospěch V. K., předložená po pravomocném skončení dědického řízení. Dovolací soud však nemůže její existenci jakkoliv zohlednit, neboť byla poprvé doložena až s podáním dovolání (srov. nebo např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15.8.1995, sp. zn. , publikovaný v časopise Právní rozhledy pod č. 6, ročník 1996).

Není-li dovolání proti usnesení proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13.2.2020, č.j. -136, přípustné, Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení odmítl.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. 6. 2021

JUDr. Roman Fiala předseda senátu