Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 4341/2019

25 Cdo 4341/2019-175

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky,IČO 41197518, se sídlem Orlická 2020/4, 130 00 Praha 3, proti žalované: Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group,IČO 63998530, se sídlem Pobřežní 665/23, 186 00 Praha 8, o 205 803 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2019, č. j. -140, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 5. 2019, č. j. -140, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. 1. 2019, č. j. -103, ve spojení s usnesením ze dne 14. 2. 2019, č. j. -109, jímž zamítl žalobu na zaplacení 205 803 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení; rozhodl rovněž o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že dne 10. 8. 2016 byl při dopravní nehodě zraněn pojištěnec žalobkyně J. Č., cestující autobusem linky č. XY Dopravního podniku hlavního města Prahy, reg. značky XY, pojištěným pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla u žalované. Ke zranění pojištěnce žalobkyně (zlomenina 9. – 11. žebra vpravo se zakrvácením do dutiny hrudní vpravo a pohmoždění hrudníku s velkým podkožním krevním výronem hrudní stěny vpravo vzadu) došlo pádem ze sedadla v důsledku náhlého brzdění autobusu, kterým řidič reagoval na skutečnost, že vozidlo jedoucí před ním začalo náhle brzdit až do úplného zastavení. Žalobkyně za ošetření svého pojištěnce uhradila smluvním zdravotnickým zařízením náklady v žalované výši. Podezření řidiče autobusu V. Ch.ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti bylo Policií ČR odloženo se závěrem, že řidič neporušil žádné ustanovení , o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, (dále jen „ “) ani provozního předpisu Dopravního podniku. Odvolací soud věc posoudil podle , o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla – dále jen „ “), , o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, (dále jen „ “) a , a zákona o silničním provozu s tím, že řidič autobusu dodržel bezpečnou vzdálenost, neboť do vozidla před sebou nenarazil a k pádu pojištěnce žalobkyně došlo nešťastnou souhrou více okolností – výběrem nevhodného vyvýšeného místa na čtyřsedačce bez možnosti přidržení se v kombinaci s vyšším věkem poškozeného (92 let). Uzavřel, že nejde o zaviněné protiprávní jednání ve smyslu zákona o veřejném zdravotním pojištění, které by založilo žalobkyni regresní nárok na náhradu nákladů vynaložených na léčbu svého pojištěnce.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení dle žalobkyně dosud neřešených otázek, a to povinnosti řidiče autobusu dodržet bezpečnostní vzdálenost ve smyslu zákona o silničním provozu, povinnosti přepravované osoby vybrat si sedadlo s ohledem na možnost vzniku nenadálých situací v provozu a otázky použitelnosti usnesení Policie ČR jako důkazu existence či neexistence protiprávního jednání. Nesouhlasí se závěrem, že k dodržení bezpečné vzdálenosti postačí, vyhne-li se řidič srážce s vozidlem jedoucím před ním i za cenu ohrožení dalších účastníků silničního provozu (přepravované osoby). Řidič je totiž povinen dodržovat povinnosti dané mu , b), , c), d), j) a zákona o silničním provozu, proto není možné vykládat povinnost podle tohoto zákona izolovaně. Pokud by řidič svoje povinnosti dodržel, ke zranění J. Č. by nedošlo. Nesouhlasí rovněž se závěrem, že k jeho zranění došlo souhrou nešťastných okolností, že si je přivodil sám výběrem nevhodného místa. Přepravovaná osoba není povinna předjímat možné ohrožení a z tohoto důvodu volit vhodná místa k sezení, neboť jako laik není schopna kvalifikovaně rozlišit, která sedadla v autobuse jsou více či méně bezpečná. Naopak má právo očekávat, že ať si zvolí jakékoliv sedadlo ve vozidle, dojede bezpečně do cíle. Je to řidič vozidla, kdo má ve vztahu k technickému řešení sedadel ve vozidle stanoveny zcela konkrétní povinnosti podle zákona o provozu na pozemních komunikacích, tj. kromě povinností uvedených v přizpůsobit jízdu technickým vlastnostem vozidla. Nesprávný je podle dovolatelky také závěr, že neexistenci protiprávního jednání řidiče autobusu podporuje usnesení Policie ČR. Procesní rozhodnutí policejního orgánu o odložení věci není způsobilé jakkoliv prokazovat skutkový stav, tj. potvrdit či vyvrátit tvrzení účastníků řízení, anebo podpořit závěr soudu o právním hodnocení jednání řidiče autobusu. Nemůže tak samo o osobě tvořit pro soud podklad pro zjišťování skutkového stavu, jen sloužit jako určitý zdroj informací o tom, jaké byly policejním orgánem opatřeny podklady při vyšetřování, které je možné provést jako důkaz v řízení před soudem. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud posoudil dovolání podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „ “), a jako soud dovolací ( ), shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení ( ), za splnění zákonné podmínky jejího zastoupení osobou, jež má právnické vzdělání [ a 4 ], avšak není podle přípustné.

Zdravotní pojišťovna má podle zákona o veřejném zdravotním pojištění a ve spojení s proti pojistiteli odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla přímý nárok na náhradu nákladů vynaložených na léčení svého pojištěnce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. , publikovaný pod číslem 26/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „Sbírka“), avšak pouze za podmínky, že k jeho zranění při dopravní nehodě došlo zaviněným protiprávním jednáním třetí osoby. Za takovou osobu žalobkyně označuje řidiče u žalované pojištěného autobusu, v němž došlo ke zranění jejího pojištěnce.

Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) vycházeje ze skutkových zjištění, které podle nepodléhají dovolacímu přezkumu, založil své rozhodnutí na závěru, že řidič autobusu žádnou povinnost neporušil. Řidič jel v městské dopravě přiměřenou rychlostí (asi 40 km/hod) s vhodným odstupem od předchozího vozidla (cca 10 m), přičemž nezbytnost náhlého brzdění vyvolala situace v dopravě, kdy vozidlo jedoucí před ním (XY) náhle zabrzdilo až do úplného zastavení. Na tuto náhlou situaci reagoval řidič autobusu rovněž brzděním, tedy přiměřeně okolnostem, a střetu s před ním jedoucím vozidlem tak zabránil. Právnímu závěru soudu, že řidič neporušil ustanovení zákona o silničním provozu ani nějakou jinou povinnost ukládanou mu tímto zákonem proto nelze ničeno vytknout. Skutečnost, že důsledkem nezbytného brzdění, jež nebylo vyvoláno způsobem jízdy řidiče autobusu, ale nutností reagovat na nenadálou dopravní situaci, byl pád pojištěnce žalobkyně ze sedadla, nelze hodnotit jako neohleduplné jednání řidiče ve smyslu a zákona o silničním provozu. Došlo-li k dopravní situaci, kdy řidič plnící si všechny své povinnosti mohl střetu s jiným vozidlem zabránit pouze náhlým brzděním, nelze takové jednání považovat za projev nedostatečné ohleduplnosti k cestujícím (ostatně kdyby řidič srážce brzděním nepředešel, mohlo nárazem dojít případně ještě k horším následkům).

Jestliže odvolací soud po právní stránce uzavřel, že řidič autobusu neporušil žádné ustanovení zákona o provozu na pozemních komunikacích ani se nedopustil jiného zaviněného protiprávního jednání, a proto nejsou s ohledem na ustanovení § 55 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění splněny podmínky pro vyhovění žalobě, jsou jeho závěry v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.

Na výkladu právní otázky povinnosti přepravované osoby vybrat si sedadlo s ohledem na možnost vzniku nenadálých situací v provozu rozhodnutí odvolacího soudu nestojí, byť se jí též při zkoumání všech okolností nehody zabýval. Pro právní posouzení dané věci je (primárně) rozhodné, zda je splněna podmínka zaviněného protiprávního jednání třetí osoby vůči pojištěnci žalobkyně. Není-li tomu tak, je pro právní posouzení věci dovolatelkou předložená otázka zcela bez významu.

Námitka dovolatelky, že rozhodnutí policie není schopno prokázat skutkový stav, postrádá charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit ( ), nesměřuje totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž jen proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání podle založit. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. ); na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. 1. 2013 k dispozici nemá. Pro úplnost lze poznamenat, že obecně mohou za důkaz sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit skutkový stav ( ). Soud skutkové závěry učinil na základě hodnocení řady provedených důkazů, přičemž z rozhodnutí policejního orgánu o odložení věci v souladu s vycházel.

Protože přípustnost dovolání podle nelze na základě uplatněných dovolacích námitek dovodit, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle a 2 odmítl.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno ( věty druhé ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. 6. 2021

JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu