Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 ICdo 128/2020-456

KSBR 54 INS XY39 ICm XY22 ICdo 128/2020-456

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Ing. Roberta Beneše, se sídlem v Přerově, Kosmákova 2336/29, IČO: 73070556, jako insolvenčního správce dlužníka L. T., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jakubem Novákem, advokátem se sídlem ve Studénce, Zahradní 636, proti žalované JUDr. Radce Píšťkové Záhorcové, se sídlem v Uherském Hradišti, Jiřího z Poděbrad 592, IČO: 66256917, jako insolvenční správkyni dlužnice J. T., narozené XY, bytem XY, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice J. T., vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. XY, o dovolání obou stran sporu proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. června 2020, č. j. 39 ICm XY, 13 VSOL XY ( XY), takto:I. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. června 2020, č. j. 39 ICm XY, 13 VSOL XY ( XY), se k dovolání žalobce ruší a věc sevrací tomuto soudu k dalšímu řízení.II. Dovolání žalované se odmítá.

Odůvodnění:

Ve vztahu k pozemku parc. č. XY učinil soud prvního stupně závěr, že byl nabyt dlužníky do jejich SJM a dosud nebyl vypořádán. Zároveň byl v insolvenčním řízení na majetek dlužníka zpeněžen (výtěžek činil 277 846,80 Kč). Ve vztahu k uplatněným dluhům (ze smlouvy o půjče a o úvěru) uvedl, že o nich dlužnice nevěděla, byly převzaty bez souhlasu dlužnice a že jde o závazky přesahující míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, proto je nevypořádal. Zároveň vzal za prokázané, že dlužník vynaložil na společný majetek částku ve výši 980 000 Kč. Žádné další tvrzené vnosy za prokázané nepovažoval. Výtěžek z prodaného pozemku parc. č. XY přikázal žalobci s tím, že strany sporu si nemají na vyrovnání podílů ničeho platit. Soud vyšel z pravidla, že vnosy do SJM mají být manželovi nahrazeny pouze do výše odpovídající poměru velikosti podílu, který se každému z nich dostává ze SJM, tj. v tomto případě pouze do výše 277 846,80 Kč.

K odvolání obou stran sporu Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 6. 2020, č. j. 39 ICm XY, 13 VSOL XY ( XY), rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že přikázal dlužníku L. T. výtěžek zpeněžení z prodeje pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, ve výši 277 846,80 Kč, z dluhu ve výši 1 407 000 Kč z důvodu půjčky přikázal zaplatit dlužníku L. T. 703 500 Kč a dlužnici J. T. 703 500 Kč a z dluhu ve výši 1 460 862 Kč z důvodu úvěru přikázal zaplatit dlužníku L. T. 730 431 Kč a dlužnici J. T. 730 431 Kč (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II).

Odvolací soud nahlížel po právní stránce shodně se soudem prvního stupně na vypořádání výtěžku ze zpeněžení pozemku parc. č. XY a vnosů dlužníka do SJM. Odlišně však posoudil tvrzené dluhy; dospěl k závěru, že dluhy z půjčky i úvěru jsou součástí SJM a každému dlužníku přikázal zaplatit polovinu dlužné částky.

Proti rozsudku odvolacího soudu podaly obě strany sporu dovolání.

Žalobce ve svém dovolání vymezil tři otázky, které podle jeho názoru mají zakládat přípustnost dovolání. Má za to, že odvolací soud nesprávně aplikoval dosavadní judikaturu dovolacího soudu ve věci uspokojování pohledávek věřitelů, které jsou součástí SJM, resp. že aplikovaná judikatura nedopadá na řešenou otázku. Podle něj neměl odvolací soud uložit vypořádávané dluhy z půjčky a úvěru zaplatit poměrně oběma dlužníkům, nýbrž výlučně dlužníku L. T., který již z výlučného majetku dluh uspokojil, a dlužnici povinnost zaplatit vypořádací podíl. Zdůrazňuje, že nejde o otázku uspokojení věřitele, ale naopak vypořádání mezi bývalými manžely. Vypořádání by mělo být učiněno tak, aby bylo spravedlivé i mezi manželi, nikoliv pouze ve vztahu k jejich věřitelům. Dále napadené rozhodnutí závisí na neřešené otázce, a sice zda zánik společného dluhu manželů z důvodu zpeněžení předmětu zajištění, který je ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů, je při vypořádání SJM považován za vnos a zda je rozhodující pro výši vypořádacího podílu. V řešené věci byly vypořádávané dluhy zajištěny směnkami. Směnečný závazek byl výlučným závazkem dlužníka zajištěný na základě exekučního příkazu společnými nemovitostmi, které byly později přikázány do výlučného vlastnictví dlužníka. Dlužnice se tedy na splnění dluhů nepodílela žádným způsobem; to žalobce nepovažuje za spravedlivé vypořádání. Nadto je třeba přihlédnout k pravidlům insolvenčního řízení. Dále napadené rozhodnutí závisí na vyřešení neřešené otázky, zda při vypořádání vnosů učiněných do SJM a výpočtu vypořádacího podílu soud zohledňuje pouze aktiva SJM, jež jsou předmětem aktuálně vedeného soudního řízení, či zda je naopak povinen přihlédnout k celému objemu aktiv SJM, a to i těch, které již byly vypořádány např. v předcházejících řízeních o vypořádání SJM nebo dohodou. Ze strany dlužníka byly učiněny předmětem řízení vnosy ve výši 3 480 000 Kč, soudy se jimi však nezabývaly v plném rozsahu, ale pouze v hodnotě vypořádávaných aktiv. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že výtěžek z prodeje pozemku parc. č. XY přikáže dlužníkovi, dluhy z půjčky a úvěry přikáže dlužníkovi a dlužnici uloží povinnost zaplatit dlužníkovi vypořádací podíl ve výši 3 299 896,25 Kč, případně aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná v dovolání vymezila dvě otázky s tím, že mají být podle jejího názoru posouzeny dovolacím soudem jinak. Žalovaná nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, který přikázal dlužníku L. T. výtěžek z prodeje pozemku parc. č. XY. Podle , úpadku a způsobech jeho řešení ( ) – (dále též jen „ “) totiž platí, že je-li dlužník spoluvlastníkem majetku podle odstavců 1 a 2, náleží do majetkové podstaty podíl dlužníka na tomto majetku. Majetek podle odstavců 1 a 2 náleží do majetkové podstaty i tehdy, je-li ve společném jmění dlužníka a jeho manžela. Podle jejího názoru tedy polovina výtěžku měla být přikázána žalované. Dále rozporuje přikázání dluhů dlužníkům rovným dílem. Podle jejího názoru by měly být přikázány výlučně dlužníkovi stejně, jako mu byly přikázány nemovitosti, které se ke dluhům váží. Navrhuje, aby dovolací soud změnil napadené rozhodnutí tak, že výtěžek z prodeje pozemku parc. č. XY rozdělí mezi dlužníky L. a J. T. a dluhy z půjčky i úvěru přikáže dlužníkovi L. T.

Strany sporu se navzájem ke svým dovoláním nevyjádřily.

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „ “) – (srovnej článek II bod 2 části první ).

Jelikož k zániku SJM došlo před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení , (dále jen „obč. zák.“) – [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden ( ). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny ( ).

V řízení o vypořádání SJM platí, že skutečnost, že ve vztahu k některé z vypořádávaných položek je dovolání přípustné, neznamená, že je dovolání přípustné bez dalšího i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již jen z tohoto důvodu oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. (uveřejněný pod č. C 12 873 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. (publikovaný pod č. 63/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

Dovolání žalobce je částečně důvodné, neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce vypořádání vnosů.

Žalobce vymezil otázku, zda při vypořádání vnosů učiněných do SJM a výpočtu vypořádacího podílu soud zohledňuje pouze aktiva SJM, jež jsou předmětem aktuálně vedeného soudního řízení.

Dovolací soud se zabýval otázkou, zda manželé odpovídají i za dluh, jehož výše přesahuje hodnotu společného majetku (aktiv SJM), který vznikl společnému majetku z titulu vnosu z výlučného majetku jednoho z nich, v rozsudku ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. (dostupný na www.nsoud.cz).

Dovolací soud v tomto rozhodnutí uvedl: „Otázkou tedy je, zda na výši, ve které má být vnos nahrazen, mají vliv další pasíva SJM; jinak řečeno, zda za situace, kdy hodnota společného jmění (aktiva po odečtení pasív) je nižší než výše vnosu účastníka, je třeba redukovat výši, do které bude vnos nahrazen, na čistou hodnotu SJM. Zákon na tuto otázku přímo neodpovídá, nicméně z formulace ‚každý z manželů má právo žádat, aby mu bylo nahrazeno, co ze svého výhradního majetku vynaložil na společný majetek‘ [§ 742 odst. 1 písm. c) o. z.] žádné omezení nevyplývá; ostatně ani povinnost manžela nahradit to, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho výhradní majetek [§ 742 odst. 1 písm. b) o. z.], která tvoří ‚rub téže mince‘, není nijak omezena, a to ani výší jeho výlučného majetku. Je též třeba přihlédnout k tomu, že zákon striktně odděluje společný a výlučný majetek – na vzájemné dluhy a pohledávky společného a výlučného majetku je třeba pohlížet obdobně jako na dluhy a pohledávky společného majetku vůči třetím osobám (podle odborné literatury byla důvodem tohoto přístupu ochrana rodinného majetku, tj. majetku původní rodiny, před uzavřením sňatku), se kterým manžel vstupoval do manželství, pro případ zániku manželství; i když tento trend byl postupem doby oslaben, nebyl zcela opuštěn (viz Dvořák, J., Spáčil, J.: Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, str. 100). Dovolací soud tak uzavírá, že právo manžela žádat, aby mu při vypořádání zaniklého SJM bylo nahrazeno, co ze svého výhradního majetku vynaložil na společný majetek, není omezeno výší částky, představující kladný rozdíl mezi aktivy a pasívy společného jmění. Názor dovolatelky i soudu prvního stupně, že ‚navrácení prostředků vynaložených z výhradního majetku nemůže překročit hodnotu majetkové podstaty při vypořádání‘ tak není správný a soud prvního stupně na jeho základě nemohl dospět ke správnému výpočtu výše vypořádacího podílu, když – navíc – nezacházel s vnosem žalobce jako s pasivem SJM. Dosavadní metodika vypořádání vnosu z výlučného do společného jmění, nastíněná v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 1969, sp. zn. (uveřejněném pod č. 57/1970 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek – Rc 57/1970), v rozsudku ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. (uveřejněném pod číslem 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – Rc 103/2015), i rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. , jakož i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. a v dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu zůstává použitelná i v poměrech č. “

Tyto závěry jsou použitelné i ve vztahu k předchozí právní úpravě SJM v režimu , , neboť ani v ní nebyl upraven postup uplatnění vnosů; to ostatně vyplývá i z přímého odkazu na judikaturu spadající do doby účinnosti , .

V řešené věci soudy obou stupňů pochybily, neboť zohlednily uplatněné vnosy žalobcem pouze do výše aktiv SJM vypořádávaných v tomto řízení. V novém řízení se proto odvolací soud při řešení otázky vypořádání řádně uplatněných vnosů bude zabývat jejich celkovou výší a následně ji při vypořádání zohlední podle pravidel uvedených ve výše citované judikatuře.

Dále žalobce položil otázku, zda zánik společného dluhu manželů z důvodu zpeněžení předmětu zajištění, který je ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů (zpeněžení nemovitostí, které byly při předchozím vypořádání SJM přikázány dlužníkovi), je při vypořádání SJM považován za vnos a zda je rozhodující pro výši vypořádacího podílu.

Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť nebyla uplatněna v odvolacím řízení, ačkoliv bez jakékoliv pochyby být uplatněna mohla.

Nejvyšší soud ustáleně vychází z názoru, že v občanském soudním řízení sporném se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. (dostupné na www.nsoud.cz)].

Nicméně vzhledem k tomu, že je napadené rozhodnutí tímto kasačním rozhodnutím odklizeno, bude se odvolací soud v dalším řízení, vyhodnotí-li námitku z hlediska procesních předpisů upravujících odvolací přezkum, jako přípustnou, rovněž zabývat.

Dále žalobce namítá, že odvolací soud neměl uložit zaplatit vypořádávané dluhy z půjčky a úvěru poměrně oběma dlužníkům, nýbrž výlučně dlužníku L. T., který již z výlučného majetku dluh uspokojil, a dlužnici povinnost zaplatit vypořádací podíl. Rovněž touto námitkou se bude odvolací soud v dalším řízení zabývat.

Nejvyšší soud již v poměrech , , formuloval v rozsudku ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. (uveřejněném pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), mimo jiné závěr, že jestliže se některý z manželů po rozvodu manželství podílel na zaplacení společného dluhu již ze svých výlučných prostředků, má právo na jejich náhradu ve smyslu věty druhé obč. zák. Tato skutečnost se pak promítne do výroku o povinnosti jednoho z manželů zaplatit určitou částku druhému na vyrovnání jejich podílů. U dosud nevyrovnaných společných dluhů a pohledávek účastníků je namístě, aby soud do výroku o jejich vypořádání promítnul jejich výši v době, kdy k vypořádání dochází, při současném zohlednění toho, co který z účastníků na dluh zaplatil.

Rozhodnutí odvolacího soudu, který v napadeném rozsudku přikázal k úhradě polovinu dluhů každému z dlužníků, je zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu za předpokladu, že vypořádávané dluhy dosud nebyly uhrazeny. Pokud však v řízení bylo řádně a včas tvrzeno a prokázáno, že již byly vypořádávané dluhy zčásti nebo zcela splaceny z výlučného majetku dlužníka, bylo namístě, aby odvolací soud tuto okolnost při vypořádání posoudil jako vnos z výlučného majetku na majetek společný.

Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle napadený rozsudek k dovolání žalobce zrušil a věc mu vrátil podle věty první k dalšímu řízení.

Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. (uveřejněný pod č. C 5 768 v Souboru)].

Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán ( věta první, část věty za středníkem ve spojení s ).

Dovolání žalované není přípustné.

Podle judikatury Nejvyššího soudu způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit a alespoň stručně uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. (dostupné na www.nsoud.cz)].

Žalovaná v dovolání jako důvod přípustnosti uvedla, že „vyřešené právní otázky mají být dovolacím soudem posouzeny jinak.“ Z obsahu jejího dovolání se však nepodává, že by se domáhala toho, aby dovolací soud změnil svoji dosavadní rozhodovací praxi a začal vymezené otázky rozhodovat jinak. Naopak je z dovolání patrné, že se žalovaná snaží docílit toho, aby vymezené otázky byly posouzeny jinak, než jak je posoudil odvolací soud; takový předpoklad přípustnosti dovolání však nezná.

Dovolací soud tudíž dospěl k závěru, že dovolání žalované není přípustné pro vady, a podle je odmítl.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci ( in fine ).

Poučení:Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

V Brně dne 27. 5. 2021

Mgr. Michal Králík, Ph.D.

předseda senátu