Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1258/2021

28 Cdo 1258/2021-932

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: D. L., nar. XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Ing. Danou Jackovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, proti žalovaným: 1)městoMariánské Lázně, IČ 00254061, se sídlem v Mariánských Lázních, Ruská 155/3, zastoupené JUDr. Beátou Burianovou, advokátkou se sídlem v Mariánských Lázních, Hlavní třída 161/42, 2)L. J., nar. XY, bytem XY a 3) R. Š.,nar. XY, bytem XY, o určení vlastnického práva k nemovitosti a jejím vydání, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. , o dovolání žalobce a žalovaných ad 2) a ad 3) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. září 2020, č. j. -885, takto:

Odůvodnění: ( ) :

V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 26. 7. 2017, č. j. -569, ve výrocích I. a II. změněn tak, že se určuje, že žalovaný ad 1) je vlastníkem ideálních třech čtvrtin pozemkové parcely č. XY, jejíž součástí je dům č. p. XY, v katastrálním území XY, ukládá se mu uzavřít dohodu o vydání tohoto spoluvlastnického podílu na předmětné nemovitosti žalobci ve smyslu , o mimosoudních rehabilitacích, a žaloba se zamítá v částech týkajících se zbývající jedné ideální čtvrtiny této nemovitosti (výroky I. a II. rozsudku odvolacího soudu); současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).

Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobce a žalovaní ad 2) a ad 3).

Žalobce brojil vůči té části rozsudku odvolacího soudu, v níž byla žaloba v rozsahu týkajícím se ideální jedné čtvrtiny dotčené nemovitosti zamítnuta. Kladl otázku vlivu odškodnění poskytnutého na základě dohod uzavřených mezi vládami Československé republiky a Spojeného království Velké Británie a Severního Irska dne 28. 9. 1949 a 29. 1. 1982 jeho strýci (A. L.) na stávající výši restitučního nároku uplatněného dle Měl za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. , vyhlášeného v projednávané věci.

Žalovaní ad 2) a ad 3) dle obsahu dovolání brojili vůči těm částem rozsudku odvolacího soudu, v nichž bylo žalobě vyhověno. Předestřeli otázku, zda v situaci, kdy nemovitost byla v době nesvobody (od 29. 9. 1938 do 8. 5. 1945) odňata prarodičům žalobce, je z hlediska výše jeho restitučního nároku ve smyslu podstatný rozsah dědických práv žalobcova otce. Uvedli, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od nálezů Ústavního soudu ze dne 14. 2. 1996, sp. zn. , a ze dne 21. 3. 2000, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. , a rozsudku téhož soudu ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. rovněž (aniž by v daném rozsahu vymezovali předpoklady přípustnosti dovolání), že odvolací soud vlastnické žalobě vyhověl, ačkoliv v okamžiku vyhlášení jeho rozsudku byl v katastru nemovitostí jako vlastník předmětné nemovitosti v celém rozsahu evidován již žalobce. Dovozovali z toho, že žalobce na požadovaném určení vlastnického práva žalovaného ad) 1 neměl naléhavý právní zájem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (v textu i jen „ “); srov. čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání obou procesních stran přitom, aniž nařizoval jednání ( , věta první, ), odmítl ( ), neboť je neshledal přípustnými ( ).

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v ) je totiž třeba poměřovat hledisky uvedenými v

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Rozhodovací praxe dovolacího soudu se ustáleně přidržuje názoru, že při rozhodování o sporech, jež se týkají návrhů státních příslušníků jiných států ohledně majetku a majetkových práv, s nimiž bylo tuzemskými subjekty nakládáno před účinností mezivládních dohod, jež byly uzavírány vládou bývalého Československa s vládami jiných států o vypořádání určitých otevřených závazků a finančních otázek, musí soudy v České republice posoudit případný dopad těchto mezivládních dohod na právní vztahy mezi uvedenými účastníky (srov. kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. , či ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. ). V řízeních o vydání věci dle se pak uvedené závěry prosadily i při posuzování dopadů odškodnění poskytnutého britským státním příslušníkům na základě dohod uzavřených mezi vládami Československé republiky a Spojeného království Velké Británie a Severního Irska ve dnech 28. 9. 1949 a 29. 1. 1982 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. , nebo jeho usnesení ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. ). Uvedená judikaturní východiska přitom přijala i rozhodovací praxe Ústavního soudu, jenž přisvědčil názoru, dle něhož, byla-li způsobená majetková křivda uspokojena podle mezivládní dohody, uzavřené s vládou jiného státu, mohlo tím současně dojít i k uspokojení restitučního nároku podle (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. ). Ke stejným konkluzím přitom dospěl Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. , vyhlášeném v projednávané věci, jímž byla tato otázka pro soudy nižšího stupně vyřešena závazným způsobem, a neodchýlil se od nich ani Ústavní soud v nálezu ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. , vyhlášeném taktéž v probíhajícím sporu.

Zohlednil-li tedy odvolací soud při posuzování stávající výše žalobcova restitučního nároku ve smyslu ustanovení okolnost, že jedné z prvotních oprávněných osob (synovi původních vlastníků nemovitosti odňaté v době nesvobody od 29. 9. 1938 do 8. 5. 1945 ̶ A. L.), coby britskému státnímu příslušníkovi, na základě dohod uzavřených mezi vládami Československé republiky a Spojeného království Velké Británie a Severního Irska dne 28. 9. 1949 a 29. 1. 1982 bylo poskytnuto odškodnění odpovídající hodnotě jedné čtvrtiny předmětné nemovitosti (viz skutkové závěry soudu nižšího stupně, jejichž přezkum dle účinné procesní úpravy dovolacímu soudu zásadně nepřísluší, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nikterak se tím od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil. V situaci, kdy vlastníky předmětné nemovitosti odňaté z důvodu rasové perzekuce v roce 1943 byli prarodiče žalobce (každý jednou polovinou), kteří se účinnosti poválečných restitučních předpisů (dekret prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů, a zákon č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících) již nedožili, a prvotními oprávněnými ve smyslu ustanovení se tak staly jejich děti, coby v úvahu přicházející dědici, a tedy právní nástupci původních vlastníků (viz § 4 odst. 1, věty první, části před středníkem zákona č. 128/1946 Sb.), je pak zjevně na místě vzít při stanovení zbývající výše restitučního nároku žalobce (bez ohledu na právní vztahy dědické posloupnosti) v úvahu odškodnění poskytnuté již jeho strýci (jednomu z právních nástupců původních vlastníků). Pakliže v projednávané věci ostatní oprávnění restituční nárok nevznesli a na základě Jej uplatnil teprve žalobce, coby syn prvotně oprávněného K. L., jenž se účinnosti tohoto zákona nedožil, je současně zřejmé, že za užití ustanovení je žalobce osobou oprávněnou uplatňovat restituční nárok k celému (po zohlednění odškodnění poskytnutého jeho strýci) zbývajícímu restitučnímu nároku.

obsahuje vlastní, na výsledcích případných dědických řízení, nezávislou definici oprávněných osob ( ), přičemž platí, že bylo-li v den přechodu věci na stát oprávněných osob více, je oprávněnou osobou k celému restitučnímu nároku kterákoliv z nich ( ). Z uvedeného rozhodovací praxe dovolacího soudu dovozuje, že kterákoliv oprávněná osoba – byť by zde byly i další oprávněné osoby, jež svůj restituční nárok včas neuplatnily – může svá práva (bez ohledu na výsledky dědických řízení) úspěšně uplatnit k celému zbývajícímu restitučnímu nároku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. , vyhlášený v projednávané věci, či rozsudek téhož soudu ze dne 5. 9. 2001, sp. zn. soud se tedy výše citované judikatuře nezpronevěřil, přiznal-li žalobci, jakožto jediné přihlásivší se oprávněné osobě, bez ohledu na výsledky dědických řízení uplatněný restituční nárok v celém zbývajícím rozsahu (při zohlednění odškodnění poskytnutého jeho strýci).

Vytýkají-li pak žalovaní ad 2) a ad 3), aniž by v uvedeném rozsahu vymezovali předpoklady přípustnosti dovolání, že odvolací soud vyhověl vlastnické žalobě, ačkoliv v okamžiku vyhlášení jeho rozsudku byl v katastru nemovitostí již jako vlastník předmětné nemovitosti v celém rozsahu evidován žalobce, sluší se připomenout, že dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva dán i v případě, že žalobce je sice zapsán v katastru nemovitosti jako vlastník sporné nemovitosti, avšak jeho vlastnické právo je žalovanou stranou sporováno – nelze totiž přehlédnout, že stav katastru nemovitostí nemusí být v souladu se skutečným právním stavem (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2007, sp. zn. , či usnesení téhož soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. ).

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že dovolateli předestírané předpoklady přípustnosti podaných dovolání naplněny nebyly ( ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , , a , neboť dovolání obou procesních stran bylo odmítnuto.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. 6. 2021

Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu