Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 934/2021

-258

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně FICOM, v. o. s., IČO 00202002, se sídlem v Praze 10, Záběhlická 3156/65, zastoupené Mgr. Ilonou Šimlovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Týnská 1053/21, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 84 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2020, č. j. -176, takto:

Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobkyně se domáhá náhrady nemajetkové újmy ve výši 140 000 Kč s příslušenstvím, která jí měla být způsobena nepřiměřeně dlouhým řízením vedeným u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. (dále jen „posuzované řízení“). Žalovaná její nárok odmítla.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 6. 2020, č. j. -156, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 84 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % od 17. 4. 2019 do zaplacení (výrok I), v části, aby žalovaná zaplatila žalobkyni 56 000 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).

3. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

4. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, že posuzované řízení bylo zahájeno podáním žaloby dne 19. 8. 2010 a jeho předmětem byl nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 102 293,60 Kč s příslušenstvím. Na návrh žalobkyně soud prvního stupně dne 16. 10. 2012 řízení přerušil do pravomocného skončení věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. . Dne 24. 11. 2016 rozhodl o pokračování v řízení. Dne 25. 1. 2017 řízení opětovně přerušil, tentokrát do rozhodnutí o dovolání ve věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. . Dne 15. 6. 2017 rozhodl o pokračování v řízení. Řízení skončilo pravomocným zamítnutím žaloby dne 5. 8. 2018. Po doplnění dokazování odvolací soud dále zjistil, že žalobkyně vedla u Okresního soudu v Ústí nad Labem nejméně dalších 20 skutkově obdobných sporů, v nichž se po různých společenstvích vlastníků domáhala vydání bezdůvodného obohacení odvozeného z jejího plnění na základě neplatné smlouvy o dílo uzavřené s městem Ústí nad Labem ohledně instalace a provozu zařízení na odečet nákladů na vytápění. Za nepřiměřenou délku pěti z nich (, , , a ) bylo žalobkyni pravomocně přiznáno odškodnění v celkové výši 372 000 Kč.

5. Odvolací soud považoval za správný dílčí závěr soudu prvního stupně, že celková délka posuzovaného řízení, která dosáhla 8 let, byla nepřiměřená, a došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutí nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“ nebo „“. Přisvědčil soudu prvního stupně, že žalobkyni vznikla nemajetková újma, kterou je třeba odškodnit, nesouhlasil však s jeho závěrem, že jako přiměřené odškodnění se nejeví konstatování porušení práva, které žalovaná žalobkyni poskytla dne 26. 7. 2019. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. shledal podstatným, že souběžně s posuzovaným řízením žalobkyně vedla nejméně 20 sporů, které se sice týkaly různých žalovaných, vycházely však ze stejného skutkového i právního základu, a řízení, která probíhala rychleji a skončila dříve, měla dopad i na řízení ostatní, včetně posuzovaného. Byl v nich totiž vysloven závěr o nedostatku pasivní legitimace žalovaných společenství vlastníků jednotek, jenž se uplatnil i v ostatních řízeních. Na podkladě výsledků řízení v dříve skončených sporech tak žalobkyně mohla předvídat i výsledek sporů ostatních. Rovněž průběh řízení byl v zásadě shodný, řízení byla zahájena ve stejný den, byla přerušena ve stejném období a skončila zamítnutím žaloby pro nedostatek pasivní legitimace. Uzavřel proto, že po dobu trvání těchto řízení vznikla žalobkyni jediná nemajetková újma, která již byla kompenzována vysokou částkou zadostiučinění přiznanou ve zmíněných 5 řízeních.

II. Dovolání a vyjádření k němu

6. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním.

7. Vytýkala odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil otázku, zda při vyšším počtu současně vedených řízení je třeba nemajetkovou újmu vzniklou poškozenému považovat za újmu jedinou, nebo za újmu vzniklou mu v každém z namítaných řízení zvlášť. Namítala, že jeho závěry jsou v rozporu se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“, či s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. , a současně upozornila na nejednotnou rozhodovací praxi odvolacího soudu.

8. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

9. Žalovaná považovala napadený rozsudek za věcně správný a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.

III. Přípustnost dovolání

10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 ).

11. Dovolání bylo podáno včas ( ), osobou k tomu oprávněnou, na splnění podmínky

12. Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

13. Podle , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

14. Dovolání je ve smyslu přípustné, neboť při řešení otázky, zda při větším počtu současně vedených řízení je třeba nemajetkovou újmu vzniklou poškozenému považovat za újmu jedinou, nebo za újmu vzniklou mu v každém z namítaných řízení zvlášť, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

IV. Důvodnost dovolání

15. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu se zásadně délka každého řízení posuzuje samostatně. Výjimku v tomto směru představují tzv. souběžná řízení (vzájemně závislá). Probíhají-li souběžně dvě nebo více soudních řízení, která spolu svým předmětem souvisejí natolik úzce, že rozhodnutí v jednom z nich je určující i pro rozhodnutí ve druhém či dalších řízeních, je třeba újmu utrpěnou jejich účastníky v důsledku nepřiměřené délky daných řízení v rozsahu jejich souběžného průběhu vnímat jako jedinou újmu, nikoli tedy jako újmu násobenou počtem jednotlivých řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. , či ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. ).

16. V rozsudku ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. (proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením 28. 7. 2016, sp. zn. ), Nejvyšší soud dovodil, že výjimku vztahující se na tzv. souběžná řízení nelze bez dalšího rozšiřovat na další řízení, která sice probíhají (alespoň zčásti) současně, avšak svým předmětem úzce vůbec nesouvisejí. Judikaturou vyžadovanou úzkou souvislost předmětů několika řízení nelze spatřovat pouze ve skutečnosti, že v současně probíhajících řízeních vystupuje stejný žalobce, který uplatňuje nároky, jež jsou shodně právně kvalifikovány.

17. V projednávané věci to znamená, že i když nejméně dalších 20 řízení vedených před Okresním soudem v Ústí nad Labem probíhalo zčásti současně a spojovala je osoba žalobkyně, která v nich uplatňovala nároky vycházející ze shodného skutkového a právního základu, v intencích shora citované judikatury nejde o řízení souběžná, nýbrž o řízení o samostatných nárocích. Je namístě držet se výkladového pravidla, podle něhož mají být výjimky vykládány restriktivně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2021, sp zn. ). Skutková podobnost těchto věcí mohla pouze zakládat důvodné očekávání dotčených účastníků, že jejich věc bude rozhodnuta obdobně jako věci předchozí a že případná odchylka bude přesvědčivě odůvodněna (srov. , ).

18. Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že po dobu trvání těchto řízení vznikla žalobkyni jediná nemajetková újma, není jeho právní posouzení správné. Hodlal-li odvolací soud zohlednit skutečnost, že žalobkyně vedla větší množství sporů a že na základě rozhodnutí v dříve skončených sporech mohla žalobkyně předvídat výsledek posuzovaného řízení, mohl tak učinit prostřednictvím kritéria významu předmětu řízení pro žalobkyni (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. , a v něm citovanou judikaturu, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. ). Rovněž tak je jistě možné zohlednit individuální okolnosti, za kterých nemajetková újma žalobkyně vznikla, jak to učinil např. Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 27. 5. 2020, č. j. -147 (proti němuž podané dovolání Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne sp. zn. ). Postup zvolený odvolacím soudem v napadeném rozsudku však správný není.

19. Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu podle zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

20. V dalším řízení soud prvního stupně po zhodnocení všech kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk znovu posoudí, zda konstatování porušení práva poskytnuté žalovanou odpovídá závažnosti újmy vzniklé v posuzovaném řízení.

21. Odvolací soud je ve smyslu části první věty za středníkem ve spojení s vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

22. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. 5. 2021

Mgr. Vít Bičák

předseda senátu