Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 897/2021

21 Cdo 897/2021-121

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce B. K., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Barborou Rovenskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, U Prašné brány č. 1078/1, proti žalované Komerční bance, a. s. se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 969/33, IČO 45317054, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 370/4, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. srpna 2020 č. j. -89, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2020 č. j. -89 není přípustné podle ustanovení , neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

Ke splnění předpokladů výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení , zejména k otázce nadbytečnosti zaměstnance a příčinné souvislosti mezi nadbytečností zaměstnance a rozhodnutím zaměstnavatele o organizační změně, a k výběru zaměstnance, který je nadbytečným, srov. při obdobné právní úpravě v předchozím například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968 sp. zn. , uveřejněný pod č. 57 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 1998 sp. zn. , uveřejněný pod č. 11 v časopise Soudní rozhledy, s. 374, roč. 1999, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012 sp. zn. , uveřejněného pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012 sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2012 sp. zn. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012 sp. zn. , a v nich vyslovený právní závěr, že zákon zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám, že o výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel a soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat, a že pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení zák. práce je současně charakteristické, že zaměstnavatel i nadále může (objektivně vzato) zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní smlouvy (v důsledku rozhodnutí o organizační změně zaměstnavatel neztrácí možnost přidělovat zaměstnanci práci, kterou pro něj dosud podle pracovní smlouvy konal), avšak jeho práce není (vůbec nebo v původním rozsahu) pro zaměstnavatele v dalším období potřebná, neboť se stal nadbytečným; k otázce příčinné souvislosti mezi organizační změnou u zaměstnavatele spočívající ve zrušení pracovního místa zaměstnance a nadbytečností zaměstnance srov. též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. , z něhož plyne, že bylo-li zaměstnavatelem přijato rozhodnutí o organizační změně, jehož provedení u zaměstnavatele mělo za následek zrušení pracovního místa, které zaměstnanec dosud zastával, je odůvodněn závěr, že tu je také příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatou organizační změnou; k otázce nadbytečnosti zaměstnance při odpadnutí jen části jeho dosavadní pracovní náplně nebo pouze některých z více dosud vykonávaných prací srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 11. 1980 sp. zn. , uveřejněný pod č. 42 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1982, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012 sp. zn. nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. .

K otázce, zda přijetí organizačního opatření směřovalo k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, anebo zda podle svého obsahu nebo účelu směřovalo k jinému cíli, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004 sp. zn. , uveřejněný pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005, v němž byl přijat právní názor, že výpověď z pracovního poměru, kterou dal zaměstnavatel zaměstnanci podle ustanovení [nyní ] , je neplatná, jestliže rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu nebylo přijato k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, pomocí níž měl být regulován počet zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnavatel nadále zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám, a podle svého obsahu nebo účelu směřovalo k jinému cíli.

K otázce významu pohnutky zaměstnavatele pro rozvázání pracovního poměru se zaměstnancem výpovědí podle ustanovení srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2015 sp. zn. a v něm vyslovený závěr, podle kterého je možné, že spory mezi účastníky mohou být motivem, či pohnutkou k přijetí organizačního opatření, jímž je zrušeno pracovní místo zaměstnance, nicméně tato skutečnost sama o sobě nemusí znamenat, že jejím jediným smyslem je jej poškodit; opačný názor by znamenal, že nastanou-li v právnické osobě spory či neshody mezi osobami podílejícími se na různých stupních na řízení společnosti, je v tomto případě vyloučeno přijmout organizační a personální opatření, které by reagovalo na vzniklou situaci a umožnilo další „efektivní“ bezporuchovou činnost; samotnou tuto okolnost, tj. dosažení odchodu zaměstnance z pracovněprávního vztahu, nelze považovat za rozpornou s dobrými mravy, neboť skončení vzájemných vztahů zaměstnance a zaměstnavatele je vlastním účelem a smyslem výpovědi, jako jednostranného právního jednání směřujícího ke skončení právního vztahu.

Namítá-li dovolatel rozpor napadeného rozhodnutí odvolacího soudu s rozsudkem býv. Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 22. 2. 1968 sp. zn. („Rc 57/68“) a rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. , , , , , nebo usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. , přehlíží, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu se závěry, k nimž Nejvyšší soud (bývalý Nejvyšší soud ČSSR) v uvedených rozhodnutích dospěl, avšak soudy v jím zmiňovaných věcech vycházely z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než je dán v projednávané věci; podstatou námitek dovolatele je v tomto směru pouze jeho nesouhlas se zjištěným skutkovým stavem.

K otázce, zda je dovoleno, aby ujednání kolektivní smlouvy změnilo, omezilo nebo rozšířilo předpoklady pro rozvázání pracovního poměru výpovědí, a zda výpověď z pracovního poměru je neplatná pro její rozpor s kolektivní smlouvou, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2020 sp. zn. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020 sp. zn. , a v nich vyslovený právní závěr, že kogentní povaha ustanovení § 52 zák. práce účastníkům pracovního poměru neumožňuje dohodou změnit, omezit nebo rozšířit předpoklady pro rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem a že porušení kolektivní smlouvy (v odkazovaných případech v ujednání o tzv. nabídkové povinnosti zaměstnavatelem) nezpůsobuje neplatnost navazující výpovědi z pracovního poměru pro rozpor se zákonem (§ 580 odst. 1 o. z.).

K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení nejsou způsobilé ani námitky, jimiž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení , a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení , zpochybňuje-li skutková zjištění a skutkové závěry, z nichž soudy vycházely [že žalovaná 3. 1. 2019 přijala rozhodnutí č. 1/2019, jímž byla zrušena jedna pracovní pozice specialisty financování energetiky, kterou zastával žalobce, s cílem snížení počtu zaměstnanců „za účelem zvýšení efektivity“, v důsledku čehož se žalobce stal nadbytečným, že organizační změna byla provedena v rámci delší dobu probíhající „strategické transformace“ spočívající ve snižování stavu zaměstnanců žalované, že cílem dané organizační změny bylo skutečně snížení počtu zaměstnanců, že zrušené pracovní místo žalobce nebylo ani později obnoveno, že organizační změnou nebyly sledovány „jiné než deklarované cíle“ a organizační změna „nebyla pouze předstíraná“, že v řízení nebylo žádným způsobem prokázáno jednání nadřízeného žalobce P. (jenž v době přijetí organizační změny již nebyl zaměstnancem žalované), které by bylo možno hodnotit jako šikanu či bossing, a že pracovní místo „XY“ nemělo stejnou či obdobnou náplň práce jako dřívější pracovní pozice žalobce] a předestírá-li své vlastní skutkové závěry [namítá-li, že „opatření zaměstnavatele bylo přijato v příčinné souvislosti s tím, že žalobce nepřistoupil na dohodu o skončení pracovního poměru bez uvedení důvodu“, že bylo přijato „jako prostředek k ukončení pracovního poměru s žalobcem“, že „výběr nadbytečného zaměstnance žalovaná provedla předem, nikoli až po přijetí opatření“, že se jednalo o „zrušení pracovního místa konkrétního, předem určeného zaměstnance“, že nadřízený žalobce P. choval vůči žalobci „antipatii“, že „necelé tři týdny před tím, než žalovaná žalobci navrhla rozvázání pracovního poměru dohodou“, uplynula zkušební doba zaměstnanci žalované M. L., který byl dne 1. 9. 2018 přijat „na stejnou pozici jako žalobce“, se shodnou pracovní náplní, že „v červnu 2019 zveřejnila žalovaná na svých webových stránkách nabídku práce na pracovní pozici XY“, na kterou byl zaměstnanec „skutečně přijat“ a „obsahová náplň práce“ na této pozici „přitom (byť jen částečně) odpovídala obsahové náplni žalobce“], na jejichž základě pak buduje své vlastní – od odvolacího soudu odlišné – právní posouzení věci.

Žalobce dovolání podal „proti výroku I.“ rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto též o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení. V této části není dovolání přípustné podle ustanovení , které stanoví, že dovolání podle není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 5. 2021

JUDr. Pavel Malý předseda senátu