Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 ICdo 48/2019-138

MSPH 93 INS XY193 ICm XY29 ICdo 48/2019-138

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce Z/C/H Legal v. o. s., advokátní kanceláře, se sídlem v Praze 1, Národní 973/41, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27222861, jako insolvenčního správce dlužníka M. E., zastoupeného Mgr. Ing. Michalem Nádeníčkem, advokátem, se sídlem v Praze, Národní 973/41, PSČ 110 00, proti žalovanému T. V., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Petrem Pařilem, advokátem, se sídlem v Brně, Škárova 809/16, PSČ 612 00, o určení neúčinnosti právního jednání a vydání částky 8 090 000 Kč do majetkové podstaty dlužníka,vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 193 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka M. E., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2018, č. j. 193 ICm XY, 101 VSPH XY ( ), takto:

Odůvodnění:

1. Rozsudkem ze dne 31. října 2017, č. j. 193 ICm XY, ve znění (opravného) usnesení ze dne 22. srpna 2018, č. j. 193 ICm XY, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) určil, že smlouva o převodu ve výroku specifikované bytové jednotky a podílu na společných částech budovy a pozemcích, spojeného s právem užívání parkovacího místa (dále jen „sporná nemovitost“) ze dne 7. května 2015 (dále jen „smlouva o převodu“), je vůči věřitelům dlužníka(M. E.) neúčinná (bod I. výroku), uložil žalovanému (T. V.) vydat do majetkové podstaty dlužníka do tří dnů od právní moci rozhodnutí částku 8 090 000 Kč (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. výroku).

2. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

3. Soudy nižších stupňů vyšly zejména z toho, že:

[1] Dne 7. května 2015 uzavřel dlužník (jako prodávající) s žalovaným (jako kupujícím) smlouvu o převodu sporné nemovitosti za kupní cenu 8 090 000 Kč, která měla být uhrazena zápočtem na již splatné pohledávky žalovaného za dlužníkem ze smluv o půjčce v celkové výši 8 130 000 Kč. Za dlužníka jednal žalovaný, který byl jednatelem dlužníka od 28. dubna 2011 do 17. června 2015.

[2] Dne 18. prosince 2015 uzavřel žalovaný (jako prodávající) s Z. M. a H. M. (jako kupujícími) smlouvou o převodu sporné nemovitosti za kupní cenu 7 290 000 Kč.

[3] Dne 2. listopadu 2015 podal dlužník (jednající M. H.) insolvenční návrh, v němž tvrdil, že je v úpadku, neboť má splatné závazky vůči více věřitelům [JAPEZ, spol. s r. o. (dále jen „věřitel J“) a TOPGEO BRNO, spol. s r. o. (dále jen „věřitel TB“)], které není schopen plnit, a jeho jediným majetkem je hotovost 356 Kč.

[4] Dne 14. června 2016 insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka a prohlásil konkurs na jeho majetek.

4. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení , , , 3 a 4 a , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), dospěl po provedeném dokazování k závěru, že smlouva o převodu je neúčinným „právním úkonem“ ve smyslu ustanovení , když dlužníku se podle ní nedostalo žádného reálného „protiplnění“ (za ně nelze pokládat úhradu kupní ceny započtením splatných pohledávek žalovaného vůči dlužníku). Co do splnění předpokladu, že „právní úkon“ dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo že šlo o „právní úkon“, který k jeho úpadku vedl, insolvenční soud uzavřel, že bylo na žalovaném jako osobě dlužníku blízké, aby domněnku dlužníkova úpadku vyvrátil; žalovaný však přes poučení soudu žádná konkrétní tvrzení v tomto směru nenabídl. Dále insolvenční soud uvedl, že prokazování úpadku dlužníka v době uzavření smlouvy o převodu považuje za nadbytečné, neboť má za prokázané, že uzavření této smlouvy k jeho úpadku vedlo (když pouhých 6 měsíců po jejím uzavření byla jediným majetkem dlužníka hotovost ve výši 356 Kč a dlužník byl ve stavu objektivní platební neschopnosti).

5. Odvolací soud ˗ odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017, sen. zn. (jde o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2019, pod číslem 33), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2017, sp. zn. , a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. (rozhodnutí jsou, stejně jako další níže zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu, dostupná i na webových stránkách Nejvyššího soudu) ˗ přisvědčil insolvenčnímu soudu, že smlouva o převodu je neúčinným „právním úkonem“ bez přiměřeného protiplnění dle , když v době jejího uzavření byl dlužník v úpadku a nedisponoval dostatečným majetkem postačujícím k uspokojení jeho věřitelů. Zdůraznil, že součástí smlouvy o převodu byla dohoda o započtení dříve splatných pohledávek žalovaného na pohledávku z kupní ceny; dlužník na kupní cenu neobdržel žádné plnění. Celá transakce směřovala jen k vytvoření pohledávky vůči věřiteli, jenž si tak mohl započíst své starší pohledávky za dlužníkem.

6. Dále odvolací soud uvedl, že žalovaný, který byl jako jednatel dlužníka osobou dlužníku blízkou, i přes poučení insolvenčního soudu nevyvrátil domněnku úpadku dlužníka v době uzavření smlouvy o převodu. Odvolací soud doplnil dokazování částí „torza účetnictví“, z níž však neučinil žádná relevantní zjištění a uzavřel, že tento důkaz není způsobilý bez dalšího doložit, že ke dni uzavření smlouvy o převodu nebyl dlužník v úpadku. Zdůraznil, že insolvenční soud u jednání dne 31. října 2017 správně a dostatečně poučil žalovaného o břemenu tvrzení a břemenu důkazním. Podle odvolacího soudu nebylo třeba zkoumat, kteří konkrétní věřitelé byli sporným „právním úkonem“ zkráceni, když z dokazování je zřejmé, že v důsledku ujednání obsaženého ve smlouvě o převodu došlo objektivně ke zkrácení možnosti uspokojení věřitelů dlužníka, zatímco žalovaný (jako věřitel dlužníka) byl v důsledku „právního úkonu“ zvýhodněn. Obdržel totiž majetkovou hodnotu, z níž bylo možno uspokojit ostatní věřitele, a nevyvrátil zákonnou domněnku, že dlužník nedisponoval dalším majetkem využitelným k uspokojení věřitelů.

7. Odvolací soud nepřisvědčil námitkám žalovaného, který vytýkal insolvenčnímu soudu překvapivost rozhodnutí a zamítnutí jeho návrhu na přerušení řízení do doby pravomocného ukončení sporů s věřiteli J a TB. Rovněž vysvětlil, proč nepovažoval za nutné odročovat jednání za účelem doplnění dokazování dalším „torzem účetnictví“. Konečně neměl za nepřezkoumatelný závěr insolvenčního soudu o výši náhrady, jejíž vydání do majetkové podstaty dlužníka bylo žalovanému uloženo v souladu s a . V této souvislosti odvolací soud zdůraznil, že žalovaný její přiměřenost nijak nezpochybňoval. Tvrdí-li nyní žalovaný, že kupní cena nebyla cenou obvyklou, a proto by měla být „rovnocenná náhrada“ nižší, jde o nepřípustná tvrzení dle , (dále jen „ “).

8. Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Odvolacímu soudu vytýká dovolatel nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle ) a požaduje, abyNejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.

9. Jako dovolacím soudem neřešenou předestírá dovolatel Nejvyššímu soudu jednak otázku využití skutečností a důkazů tvořících insolvenční spis pro účely incidenčního sporu, jednak otázku, zda výše rovnocenné náhrady u neúčinného právního jednání odpovídá bez dalšího ceně sjednané v odporované smlouvě.

10. Rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu vyvozuje dovolatel z toho, že odvolací soud neposuzoval majetek dlužníka v době učinění úkonu ani existenci a oprávněnost konkrétních pohledávek (zde odkazuje na „rozhodnutí a “), a dále z toho, že odvolací soud neshledal rozhodnutí insolvenčního soudu překvapivým (zde odkazuje na „rozhodnutí “) a nepřezkoumatelným co do závěru o výši rovnocenné náhrady (zde odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2009, sp. zn. ).

11. Dovolatel především vytýká soudům obou stupňů nesprávný závěr o absenci přiměřeného plnění. Argumentuje tak, že ani v případě existence domněnky úpadku dle není možno posoudit úkon jako objektivně zkracující věřitele, aniž by byly určeny konkrétní pohledávky věřitelů. Žalobce spatřoval důvody neúčinnosti smlouvy o převodu v neexistenci započtení a z poučení poskytnutého insolvenčním soudem nemohl dovolatel seznat odlišný názor soudu na otázku započtení. Žalobce měl tvrdit a prokázat, že započtení na kupní cenu je plněním bez přiměřeného protiplnění, že dlužník měl v době uzavření smlouvy o převodu další konkrétní věřitele a že majetek dlužníka nebyl postačující k úhradě tvrzených dluhů.

12. Dále dovolatel polemizuje se závěrem soudů, podle něhož nevyvrátil úpadek dlužníka. Namítá, že insolvenční soud zamítl jeho návrh na přerušení řízení do doby vyřešení incidenčních sporů s věřiteli J a TB. Tyto spory mohly „prokázat“ neexistenci pohledávek a tedy i vyvrácení úpadku dlužníka v době učinění úkonu. Pohledávky věřitelů TB a Finančního úřadu nemohou „odůvodňovat“ úpadek dlužníka v době uzavření smlouvy o převodu. Věřitel TB přihlásil více pohledávek a žádná z nich nebyla ve výši 140 000 Kč, jak uzavřel odvolací soud. Pohledávka Finančního úřadu, z níž vyšel insolvenční soud, v době uzavření smlouvy o převodu neexistovala. Z pohledávek TB a Finančního úřadu nemohl odvolací soud vycházet, když nebyly předmětem dokazování. Přestože insolvenční spis dlužníka je zčásti veřejně přístupný, jde o spis s jinými účastníky. Proto nemůže jít o skutečnosti obecně známé nebo soudu známé z jeho činnosti. Podle dovolatele měl odvolací soud účastníky seznámit s tím, které pohledávky považuje za rozhodné pro posouzení úpadku dlužníka. Jestliže tak neučinil, porušil právo dovolatele na spravedlivý proces.

13. Konečně dovolatel namítá, že odvolací soud měl vyhovět jeho námitce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí insolvenčního soudu. Tvrdí, že rozhodnutí insolvenčního soudu neobsahuje zdůvodnění výše náhrady, případně důvody, pro které je cena rovnocennou náhradou a k jakému dni byla náhrada určena.

14. Žalobce ve vyjádření považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné. Snáší argumenty proti námitkám dovolatele a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, případně zamítl jako nedůvodné.

15. Rozhodné znění pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

16. Úvodem Nejvyšší soud poznamenává, že napadené rozhodnutí postrádá zdůvodnění toho, proč u smlouvy o převodu uzavřené v době po 1. lednu 2014 oba soudy nadále používají pojem „právní úkon“ dle , , ve znění účinném do 31. prosince 2013. , (dále jen „o. z.“), nahradil tento pojem pojmem „právní jednání“ (srov. a násl. o. z.) a ve stejném duchu je proto třeba pro rozhodné období interpretovat slovní spojení „právní úkon“ v (srov. i o. z. a argumentaci obsaženou k terminologii např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2019, sen. zn. ).

17. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.

18. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního v bodu III. výroku o nákladech řízení, Nejvyšší soud dovolání odmítl jako objektivně nepřípustné ( a ).

19. Dovolání ve zbývajícím rozsahu (proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodech I. a II. výroku) může být přípustné jen podle , když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle , vypočtených v

20. Důvod připustit dovolání neměl Nejvyšší soud pro řešení otázek týkajících se přiměřenosti protiplnění a posuzování podmínek neúčinnosti právního jednání podle , když potud je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, představovanou především rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sen. zn. , uveřejněným pod číslem 92/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (k povaze započtení), odvolacím soudem zmíněným rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. (k přiměřenosti protiplnění) a dále (k podmínkám odporovatelnosti dle ) rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2019, sen. zn. , rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2015, sen. zn. , uveřejněným pod číslem 106/2016 Sbírky soudních rozhodní a stanovisek, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015, sen. zn. , uveřejněným v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2016, pod číslem 101, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2018, sen. zn. a (opět) rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. .

21. Nejvyšší soud však shledává dovolání přípustným pro řešení otázek spojených s úsudkem, že dovolatel nevyvrátil existenci dlužníkova úpadku. Potud je totiž napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou (ustálenou) judikaturou Nejvyššího soudu k důkazní povinnosti.

22. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

23. Podle ustanovení , ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy (odstavec 1). Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy (odstavec 3).

Dle ustanovení před skončením jednání je předseda senátu povinen účastníky přítomné při jednání poučit, že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a že důkazy musí být označeny dříve, než ve věci vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v . Ustanovení a část první věty za středníkem tím nejsou dotčena.

Z ustanovení plyne, že v odvolacím řízení se postupuje podle ; tento postup však nemůže vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v rozporu s ustanovením nebo 211a nebo k uplatnění procesních práv, která jsou za odvolacího řízení nepřípustná (odstavec 1). Porušení ustanovení až 3 soudem prvního stupně je vadou řízení, jen jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplyne z odlišného právního názoru odvolacího soudu (odstavec 2).

24. Jak Nejvyšší soud opakovaně vysvětlil ve svých rozhodnutích, poučovací povinnost podle je vybudována na objektivním principu. Znamená to, že poskytnutí potřebného poučení není závislé na tom, zda se soud prvního stupně o potřebě poučení vůbec dozvěděl. Nebylo-li účastníku potřebné poučení poskytnuto, ačkoliv se tak mělo z objektivního hlediska stát, došlo i v tomto případě k porušení ustanovení [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 59/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 59/2012“)].

25. Jestliže soud prvního stupně příslušné poučení neposkytne (lhostejno z jakých důvodů), musí tak učinit (je-li podáno odvolání) odvolací soud v odvolacím řízení ( ), a to bez ohledu na to, že již došlo ke koncentraci řízení (R 59/2012).

26. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že poučovací povinnost ve smyslu se uplatňuje tam, kde je namístě učinit závěr, že účastník, jemuž je ku prospěchu prokázání určité (pro věc rozhodné) skutečnosti, nesplnil svou důkazní povinnost, respektive dosud provedenými důkazy neunesl důkazní břemeno o takové skutečnosti, takže nenabídne-li (po poučení dle ) důkazy způsobilé takovou skutečnost prokázat, budou jej stíhat procesní následky spočívající v neunesení důkazního břemene o takové skutečnosti; srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 115/2012“), nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2013, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

27. Rozhodnutí založené na neunesení důkazního břemene o určité skutečnosti nelze zaměňovat s rozhodnutím založeným na tom, že na základě jiných důkazů byl skutkový stav o této skutečnosti zjištěn (pozitivně) jinak, než tvrdil některý z účastníků. V takovém případě nejde o to, že se určitá skutečnost neprokázala, nýbrž o to, že se prokázala jinak, než účastník tvrdil. Má-li soud určitou skutečnost za prokázanou jinak, než tvrdil některý z účastníků řízení, pak nemá důvod přistoupit k poučení dle , jelikož jeho rozhodnutí není v takovém případě rozhodnutím založeným na neunesení důkazního břemene o oné skutečnosti (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2019, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 9, ročníku 2020, pod číslem 89).

28. Poučení o důkazní povinnosti podle ustanovení přitom soud poskytne nejen účastníku, který dosud o sporném tvrzení neoznačil žádný důkaz nebo který sice o svém sporném tvrzení důkaz označil, avšak jde o důkaz zjevně nezpůsobilý prokázat sporné tvrzení, ale i tehdy, provedl-li ohledně sporného tvrzení účastníkem navržené důkazy, jestliže jimi nedošlo k jeho prokázání a jestliže proto (z důvodu neunesení důkazního břemene) by účastník nemohl být ve věci úspěšný (srov. opět R 115/2012).

29. Z obsahu spisu se podává, že při jednání před insolvenčním soudem, jež se konalo dne 31. října 2017 (srov. protokol o tomto jednání, č. l. 40 až 46), se žalovaný za účelem prokázání toho, že dlužník nebyl v úpadku, dovolal incidenčních sporů se společnostmi TB a J (č. l. 41). Jakkoli tak činil za účelem odůvodnění svého návrhu na přerušení řízení, je odtud zjevné, že žalovaný měl pohledávky těchto věřitelů pro účely osvědčení úpadku dlužníka za sporné. Poté, co insolvenční soud návrh na přerušení řízení zamítl, a zaznamenal, že účastníkům se dostalo „poučení dle , , 2 a 3 a až 3 “ (č. l. 41), vyzval žalovaného (jeho zástupce), „aby doplnil svá skutková tvrzení o konkrétní skutečnosti, z nichž plyne, že dlužník nebyl v době napadeného úkonu v úpadku a navrhl důkazy k jejich prokázání“ (č. l. 41). Na tuto výzvu reagoval zástupce žalovaného (tamtéž) tak, že navrhl důkaz výpověďmi bývalých zaměstnanců dlužníka, výpovědí T. V. (bývalého jednatele dlužníka), I. V. (jednatele dlužníka) a M. V. (obchodního ředitele dlužníka) a torzem účetnictví dlužníka. Současně vysvětlil, proč navrhuje tyto důkazy provést. Insolvenční soud nato provedl dokazování jinými listinnými důkazy (č. l. 42 až 44), načež poskytl účastníkům poučení podle (poučení před skončením jednání) a zaznamenal, že účastníci „nemají žádné další návrhy na provedení dokazování“ (č. l. 45). Následovalo usnesení insolvenčního soudu o tom, že „dokazování se končí“ a „provedení zbývajících důkazů se zamítá“. Poté dal insolvenční soud účastníkům prostor k přednesení závěrečných návrhů a vyhlásil rozsudek (č. l. 45 až 46).

30. Z výše podaného popisu procesních úkonů insolvenčního soudu v průběhu označeného jednání je především zjevné, že insolvenční soud pochybil již tím, že přistoupil k poučení dle (poučení „před skončením jednání“) dříve, než se vypořádal s již přednesenými důkazními návrhy. Rovněž odtud plyne, že ačkoli insolvenční soud zaznamenal, že účastníkům se dostalo rovněž poučení dle „ “, žádné konkrétní poučení o tom, co se podává z účastníkům ve skutečnosti neposkytl (jeho poskytnutí řádně nezaznamenal) a o vazbě na předmětné ustanovení mlčí i rozsudky obou soudů, takže odtud žádné pro dovolatele nepříznivé procesní následky dovozovat nelze. Konkrétního poučení se žalovanému při onom jednání dostalo o povinnosti tvrzení dle a o důkazní povinnosti (o důkazním břemenu) dle Jakkoli insolvenční soud následně (jak patrno z reprodukce jeho rozsudku výše) založil své závěry též na nesplnění povinnosti tvrzení žalovaným, odvolací soud na nesplnění této povinnosti své rozhodnutí nezaložil (zabýval se pouze povinností důkazní), kterou pojal v jiném duchu než insolvenční soud. Insolvenční soud totiž ve vztahu k povinnosti důkazní založil své rozhodnutí na tom, že prokazování úpadku dlužníka v době uzavření smlouvy o převodu považuje za nadbytečné, neboť má za prokázané, že uzavření této smlouvy k jeho úpadku vedlo, kdežto odvolací soud (pouze) na tom, že žalovaný nevyvrátil domněnku úpadku dlužníka v době právního jednání.

31. Za této situace lze shrnout (vzhledem k tomu, že poučovací povinnost dle se v intencích prosazuje i v odvolacím řízení), že měl-li odvolací soud za to, že žalovaným dosud nabídnuté důkazy zjevně nejsou způsobilé prokázat jeho tvrzení o neexistenci úpadku dlužníka v době právního jednání, respektive měl-li poté, co ohledně tohoto tvrzení provedl (některé) žalovaným navržené důkazy, za to, že těmito důkazy žalovaný své tvrzení neprokázal, měl žalovaného znovu poučit dle Teprve v reakci na aktivitu žalovaného po tomto poučení mohl odvolací soud zkoumat, zda provedení důkazů, jež by žalovaný nově nabídl, nebrání principy neúplné apelace (srov. opět R 115/2012). Z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 15. listopadu 2018 (č. 1. 104 až 106) se ovšem podává, že takové poučení odvolací soud žalovanému (nesprávně) neposkytl.

32. S přihlédnutím k tomu, že napadené rozhodnutí nemůže obstát již z důvodů popsaných výše, shledává Nejvyšší soud nadbytečným zabývat se dovoláním předestřenými otázkami týkajícími se výše rovnocenné náhrady a využití skutečností a důkazů tvořících insolvenční spis pro účely incidenčního sporu.

33. Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu není z výše uvedených důvodů správné, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věta první ), toto rozhodnutí zrušil včetně závislého výroku o nákladech řízení a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( a 2 věta první ).

34. Závěrem Nejvyšší soud upozorňuje, že důvody, pro které zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, nejsou (nemohou být) v poměrech odvolacího řízení důvody, pro které by odvolací soud mohl bez dalšího zrušit rozhodnutí insolvenčního soudu; kdyby tomu tak bylo, přijal by Nejvyšší soud příslušné rozhodnutí sám (dle věty druhé ). V další fázi řízení bude úkolem odvolacího soudu především poskytnout dovolateli při novém odvolacím jednání řádné poučení dle

35. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný ( věta první za středníkem, ). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího ( ).

36. O návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť vzhledem k výsledku dovolacího řízení se tento návrh stal bezpředmětným.

Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 4. 2021

JUDr. Helena Myšková

předsedkyně senátu