Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1189/2021

28 Cdo 1189/2021-296

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců: a) M. H., narozený XY, bytem XY, b) S. R. H., narozený XY, bytem XY, žalobci a) a b) zastoupeni JUDr. Martinem Kölblem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 643/39, a c) hlavní město Praha, IČO: 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupeno JUDr. Janem Mikšem st., advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, za účasti městské části Praha 5, IČO: 000 63 631, se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 1381/4, jako vedlejší účastnice na straně žalobce c), o vlastnictví oprávněné osoby a nahrazení správního rozhodnutí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalobců a) a b) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2021, č. j. -264, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í( ) :

Shora označeným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 5. 2020, č. j. -214, změněn ve výroku I tak, že se zamítá žaloba, jíž se žalobci a) a b) domáhali určení, že jsou spoluvlastníky (každý v rozsahu ideálních 2/75) pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY a v tom směru nahrazení rozhodnutí označeného rozhodnutí pozemkového úřadu (výrok I), potvrzen ve výroku II, byla-li jím zamítnuta žaloba žalobců a) a b) v části, v níž se domáhali určení, že jsou spoluvlastníky (každý v rozsahu ideálních 2/75) pozemků parc. č. XY, XY a XY v katastrálním území XY (výrok II), a změněn ve výroku III tak, že se určuje, že žalobci a) a b) nejsou spoluvlastníky (každý v rozsahu ideálních 2/75) pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok III). Současně bylo rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení (výroky IV, V a VI).

Soudy bylo rozhodováno o společné žalobě M. H. a S. R. H. a o žalobě hlavního města Prahy, jimiž se tito žalobci (v různém rozsahu) domáhali projednání věci, o níž bylo rozhodnuto správním orgánem – Státním pozemkovým úřadem, Krajským pozemkovým úřadem pro Hlavní město Prahu, rozhodnutím ze dne 14. 6. 2018, č. j. PÚ 1854/01/16, zn. SPÚ 282931/2018 (dále i jen jako „správní rozhodnutí“).

Označeným rozhodnutím správní orgán rozhodl podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále i jen jako „zákon o půdě“), tak, že M. H. a S. R. H. nejsou ve vymezených podílech (spolu)vlastníky pozemků parc. č. XY, XY, XY a XY v katastrálním území XY a že jsou spoluvlastníky pozemků parc. č. XY a XY v katastrálním území XY. Řízení o obou žalobách byla soudem prvního stupně spojena do společného řízení.

Odvolací soud oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobcům a) a b) nelze vydat pozemky parc. č. XY, XY a XY, poněvadž jsou dotčeny veřejným užíváním a žalobcům a) a b) by zůstalo toliko tzv. holé vlastnictví. Konkrétně uvedl, že na pozemku parc. č. XY se nachází veřejný park s dětským hřištěm a prvky drobné architektury, pozemek bezprostředně navazuje na pozemky zastavěné bytovými domy a objekty občanské vybavenosti, s nimiž tvoří funkční celek (areál). Pozemky parc. č. XY a XY tvoří veřejné prostranství, konkrétně ochrannou a izolační zeleň v blízkosti bytové zástavby. Pozemek parc. č. XY pak dle odvolacího soudu nelze vydat proto, že byl zastavěn již v době převodu vlastnického práva na stát, pročež není předmětem zákona o půdě. [Rozhodnutí soudu prvního stupně v části, jíž byla zamítnuta žaloba žalobců a) a b) ve vztahu k pozemkům parc. č. XY a XY pro zastavěnost veřejnými komunikacemi, pak odvoláním žalobců a) a b), dle jeho obsahu, nebylo dotčeno].

Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobci a/ a b/ (dále jen jako „dovolatelé“); přípustnost dovolání spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně namítají nedostatky v hodnocení provedených důkazů a absenci náležitého odůvodnění, potažmo nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, ústící až do zásahu do práva na spravedlivý proces. Podle dovolatelů odvolací soud řádně nevyložil, v čem spatřuje překážky vydání předmětných pozemků a aplikoval restituční výluky, které nemají podklad v zákoně. Dovolatelé pak akcentují, že spoluvlastnické podíly na některých pozemcích byly jiným restituentům vydány, přičemž v tomto směru odkazují i na dřívější rozhodnutí Městského soudu v Praze ve věci vedené pod sp. zn. .

V dovolacím řízení bylo postupováno podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); v textu i jen „ “.

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (žalobci a/ a b/), zastoupenými advokátem ( ), ve lhůtě stanovené a obsahuje povinné náležitosti podle , se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat ustanovením (hledisky v něm uvedenými).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. ).

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. , věta první, ).

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. , věta první, ). Z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).

Byť dřívější judikatura akcentovala naturální restituci odňatých pozemků, aktuální rozhodovací praxe se přiklání k hledání rozumné proporce mezi omezením restitučního nároku na vydání původních pozemků a prosazením konkrétního veřejného zájmu. Primárního účelu zákona o půdě, jímž je zmírnění následků majetkových křivd, nelze totiž dosáhnout vydáním pozemků trvale užívaných veřejností (a k tomuto účelu upravených, resp. zastavěných), jejichž individuální využití oprávněnou osobou by bylo značně omezené či zcela nemožné – uvedené je typické právě v případě veřejné zeleně a různých druhů obslužných komunikací. Takový stav by byl naopak v rozporu s účelem restitucí. Proto lze dle současné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu pod výluku z restituce ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě podřadit i – v zákoně přímo neuvedenou – situaci, kdy by oprávněná osoba naturální restitucí získala vyprázdněné vlastnické právo z důvodu převažujícího veřejného zájmu, který by v praxi realizaci žádné ze složek vlastnického práva neumožňoval; jedná se zvláště o případy, kdy jsou nárokované nemovitosti veřejným statkem, tedy jsou-li kupříkladu dotčeny institutem veřejného užívání (např. veřejné prostranství), a vlastníku v podstatě zůstává toliko tzv. holé vlastnictví (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. , odkazující přiměřeně i na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. , ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. ; z rozhodovací praxe Ústavního soudu srov. zejména nálezy ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. , či ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. , k nimž se přihlásil i později ve svém nálezu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. ).

Pravě o takovou situaci jde v posuzované věci, kdy dle skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, jsou předmětné pozemky (s výjimkou pozemku parc. č. XY, jenž byl zastavěn ještě před jeho převzetím státem a nemůže být proto předmětem zákona o půdě – tento závěr ovšem dovolatelé nenapadají) veřejným užíváním dotčeny.

Ačkoliv k případným vadám řízení dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. větu druhou ), ani v daném směru nepovažuje dovolací soud argumentaci dovolatelů za zcela korektní, jestliže odvolací soud u všech sporných pozemků vyložil konkrétní důvody, pro které jejich vydání brání překážka dle zákona o půdě. Postrádá proto relevanci i odkaz dovolatelů na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. , akcentující povinnost Nejvyššího soudu se zabývat tím, zda v řízení nedošlo k porušení práva účastníků na spravedlivý proces (nadto byly závěry tohoto nálezu recentní rozhodovací praxi Ústavního soudu překonány; srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. , body 22. a 23., či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , bod 39). Krom toho dovolací soud připomíná, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Přípustnost dovolání nemůže založit ani poukaz dovolatelů na skutečnost, že spoluvlastnické podíly na některých z předmětných pozemků byly jiným restituentům vydány, kdy odkazují také na dřívější rozhodnutí Městského soudu v Praze vydané v jiné věci pod sp. zn. . Od vydání odkazovaného rozhodnutí došlo totiž ke změně v rozhodovací praxi vyvolané výše citovanými – a také odvolacím soudem odkazovanými – rozhodnutími Ústavního soudu, reflektovanými i soudem dovolacím. Není přitom pochyb o tom, že při výkladu časových účinků judikatury je třeba zásadně vycházet z tzv. incidentní retrospektivity nových právních názorů, tedy z potřeby jejich aplikace na všechna probíhající řízení jakož i na případy budoucí. Výjimečné nepoužití nově se prosadivších judikatorních názorů může být odůvodněno pouze v konkrétních specifických situacích, v nichž existuje intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání a důvěry adresátů právních norem ve stabilitu právního řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. , a též nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. , nebo v odborné literatuře KÜHN, Zdeněk. Prospektivní a retrospektivní působení judikatorních změn. In: Právní rozhledy, č. 6/2011, s. 191-197). V posuzované věci však nejde o výjimečný případ, kdy by bylo namístě ke změně rozhodovací praxe nepřihlédnout, jestliže rozhodovací praxe byla v uvedeném směru ustálená již několik let před zahájením řízení u soudu prvního stupně i před rozhodnutím správního orgánu.

Jelikož je právní posouzení věci odvolacím soudem konformní s ustálenou rozhodovací prací dovolacího soudu (i Ústavního soudu), od níž není důvodu se odchýlit, dovolání proti napadenému rozsudku přípustné není; proto Nejvyšší soud – aniž nařizoval jednání ( věty první ) – dovolání odmítl ( ).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a v situaci, kdy dovolání žalobců a) a b) bylo odmítnuto, zatímco náklady, jež vznikly (k náhradě oprávněnému) žalobci c) v souvislosti s podáním obsahově stručného vyjádření k dovolání, nelze v tomto konkrétním případě považovat za účelně vynaložené. Vedlejší účastnici v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. 5. 2021

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu