Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 611/2021

21 Cdo 611/2021-497

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně M. P., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 10, Dykova č. 1158/17, proti žalovaným 1) Z. P., narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, Na Flusárně č. 168, a 2) Československá obchodní banka, a. s. se sídlem v Praze 5 – Radlicích, Radlická č. 333/150, IČO 00001350, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. , o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. září 2019 č. j. -314, takto:

I. Dovolání žalovaného 1) se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2019 č. j. -314 není přípustné podle ustanovení , neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Ve vztahu k řešení otázky dobré víry zástavního věřitele „při použití výpisu z katastru nemovitostí staršího 4 měsíců“ je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu dne 25. 6. 2019 sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 106 v časopise Soudní judikatura, roč. 2020, a z jehož odůvodnění vyplývá, že existenci dobré víry je nutno zkoumat v časové souvislosti s okamžikem, kdy k právnímu jednání došlo; vzniká-li však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, posuzuje se dobrá víra se zřetelem k době, kdy byl podán návrh na zápis práva do tohoto seznamu. Běžná (obvyklá) opatrnost smluvní strany při nabývání věcného práva zásadně nezahrnuje její povinnost činit aktivní kroky (šetření) směřující k tomu, aby se ujistila, že stav zápisů ve veřejném seznamu, o němž se přesvědčila nahlédnutím do něj, je vskutku v souladu se skutečným právním stavem a že nedošlo ke změně oprávněné osoby, aniž by se tato změna promítla ve veřejném seznamu. Uvedené však neplatí, jsou-li tu objektivní okolnosti vzbuzující pochybnosti o souladu mezi stavem zapsaným ve veřejném seznamu a skutečným právním stavem. V takovém případě naopak je na nabývající osobě, aby si ověřila (aktivně zjišťovala), zda zápis ve veřejném seznamu je v souladu se skutečným stavem.]. Významné tak nejsou ani námitky dovolatele, že „je také možné, že banka disponovala výpisem z katastru nemovitostí, který bezprostředně předcházel uzavření zástavní smlouvy a neobsahoval poznámku spornosti“ (nehledě k tomu, že tyto námitky, jejichž podstatou jsou pouhé spekulace bez odpovídajících skutkových tvrzení, vycházejí z jiného skutkového stavu, než který byl soudy zjištěn).

V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu posoudil odvolací soud též otázku naléhavého právního zájmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2003 sp. zn. , uveřejněný pod č. 2 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004, a v něm vyjádřený právní názor, že na určení, že je neplatná zástavní smlouva, podle níž bylo vloženo do katastru nemovitostí zástavní právo, není naléhavý právní zájem. K odstranění nejistoty v právním postavení žalobce nebo k zamezení ohrožení jeho práva může v tomto případě vést pouze určení toho, zda tu zástavní právo je či není.).

Tvrdí-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu je vadné z důvodu existence vad řízení spočívajících v tom, že nebyly provedeny navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, pak namítá tzv. jinou vadu řízení, k níž však dovolací soud může přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení věty druhé – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné; přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018 sp. zn. ).

Ve vztahu k těmto vadám judikatura Ústavního soudu dále uzavírá, že zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní, přičemž soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a – pokud jim nevyhoví – vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a k právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především a ) d, a v důsledku toho též i v rozporu s y (viz nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. , obdobně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997 sp. zn. , ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. , ze dne 10. 4. 2001 sp. zn. , nebo nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2001 sp. zn. ). Absence řádného odůvodnění rozhodnutí tak zakládá kromě jeho nepřezkoumatelnosti zpravidla i protiústavnost. Nejsou-li totiž zřejmé důvody toho kterého rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování, která není v souladu se zásadou právního státu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 21. 8. 2014 sp. zn. nebo nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2015 sp. zn. ).

V poměrech posuzované věci však odvolací soud řádně zdůvodnil, proč neprovedl výslech svědka I. C. [žalovaným 1) tvrzenou skutečnost o poskytnuté půjčce považoval podle svého právního názoru za nevýznamnou] a proč neprovedl k důkazu obsah spisu banky (odvolací soud pokládal tento důkaz za nevýznamný v důsledku svého právního názoru, že rozhodným pro dobrou víru zástavního věřitele je aktuální stav v katastru nemovitostí, nikoliv obsah staršího výpisu z katastru nemovitostí). Byť to odvolací soud ve svém rozhodnutí explicitně neuvedl, je zřejmé, že stejné důvody (spočívající v jeho odlišném právním názoru) jej vedly k tomu, že neprovedl ani výslech žalovaného 1) jako účastníka řízení. Ostatně k charakteru a významu důkazu výslechem účastníka řízení Nejvyšší soud stabilně poukazuje na to, že účastnická výpověď je koncipována v ustanovení jako podpůrný důkazní prostředek, k jehož provedení může ve sporných řízeních soud přistoupit tehdy, nelze-li dokazovanou skutečnost prokázat jinak (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011 sp. zn. ), přičemž výslech účastníka řízení zásadně neslouží k doplňování neúplných či chybějících skutkových tvrzení; přihlédnout je k tomu třeba pouze tehdy, pokud účastník v rámci své výpovědi tak učiní (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. ).

Dovolatelem označená právní otázka, že „souhlas se zastavením společné věci může druhý z manželů vyjádřit písemně, ústně a též i konkludentně a to i dodatečně“, nemůže založit přípustnost dovolání podle ustanovení proto, že na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (vychází z jiného skutkového stavu než soudy obou stupňů). Dovolatel totiž konstruuje vlastní skutkový stav, který nebyl ani soudem prvního stupně, ani odvolacím soudem zjištěn (viz bod 19 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného 1) podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 5. 2021

JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu