Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
88427.html
HTML · 0 B
No categories available
I.ÚS 3072/14
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Kozmy, Ph.D., právně zastoupeného JUDr. Filipem Princem, advokátem se sídlem Na Vrstvách 827/11, Praha 4, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 10. 2013 č. j. 12 C 6/2011 -158 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2014 č. j. 15 Co 158/2014 -181, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 18. 9. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu "), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 12 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina ").
2. Stěžovatel se žalobou domáhal po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky ve výši 25 660 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem při provedení domovní prohlídky dne 7. 11. 2008. V rámci této domovní prohlídky byly trvale poškozeny vstupní dveře do bytu stěžovatele a trezor. V důsledku této skutečnosti byl stěžovatel nucen pořídit si nové vstupní bezpečnostní dveře za částku ve výši 15 170 Kč a nový trezor za částku 9 190 Kč. Při provádění domovní prohlídky se mělo ztratit i 13 průkazů na zbraně, které měl uloženy v trezoru. Z tohoto důvodu byl stěžovatel nucen pořídit si duplikáty průkazů zbraní za 1 300 Kč. V průběhu soudního řízení před soudem I. stupně vzal stěžovatel částečně žalobu zpět (v částce 1 300 Kč).
3. Obvodní soud pro Prahu 2 napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl. Rozsudek odůvodnil zejména tím, že se neprokázal nesprávný úřední postup ze strany Policie ČR při provádění domovní prohlídky, který měl dle tvrzení stěžovatele spočívat v tom, že její příslušníci před jejím vykonáním nezajistili účast stěžovatele na místě jejího konání v souladu s § 85 odst. 1 tr. řádu, aby se předešlo násilnému vniknutí do prostor, v nichž se prohlídka měla konat.
4. Proti rozsudku soudu I. stupně podal stěžovatel odvolání, ve kterém mj. uvedl, že u něho byla provedena domovní prohlídka, nikoliv však související s jeho osobou. Stěžovatel nedisponoval žádnými věcmi důležitými pro dané trestní řízení, vedené s jeho otcem a škoda vznikla v příčinné souvislosti s pochybením Policie ČR, která před konáním domovní prohlídky nedodržela příslušná ustanovení trestního řádu. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že soud I. stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatečný skutkový podklad, důkazy správně hodnotil a nepochybil ani v právním posouzení věci.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v průběhu řízení opakovaně upozorňoval na skutečnost, že pokud by orgány činné v trestním řízení dodržely jednotlivá ustanovení trestního řádu, stanovená pro domovní prohlídku, k žádné škodě by nedošlo. Současně stěžovatel upozorňoval na nezákonnost domovní prohlídky jakožto neodkladného a neopakovatelného úkonu z důvodu formálních, ale i materiálních nedostatků podmínek provedení domovní prohlídky. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá učiněná skutková zjištění ohledně zajišťování jeho účasti při domovní prohlídce. Z jeho pohledu z nich nevyplývá, že by se Policie ČR snažila jeho účast zajistit.
6. Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 , čl. 90 Ústav y), není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález
sp. zn. III. ÚS 23/93
in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C. H. Beck, Praha 1994, str. 40). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listin y (čl. 83 Ústav y); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález
sp. zn. IV. ÚS 188/94
in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, C. H. Beck, Praha 1995, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněné práva nebo svobody jeho účastníka. To se však v projednávané věci nestalo.
7. Ústavní soud nepokládá rozhodnutí obecných soudů za ústavně nekonformní, když z jejich odůvodnění naprosto zřetelně vyplývá, z jakých skutečností tyto soudy vycházely i jak se vypořádaly s námitkami stěžovatele. Ústavní soud je v daném případě nucen konstatovat, že ústavní stížnost je vesměs toliko opakováním argumentů, resp. polemikou s obecnými soudy, s níž se především soud I. stupně již ústavně konformním způsobem a dostatečně podrobně vypořádal. Skutečnost, že se stěžovatel s tímto vypořádáním subjektivně neztotožňuje, nečiní napadená soudní rozhodnutí rozpornými s ústavním pořádkem. K tomu je třeba poznamenat, že řízení o ústavní stížnosti již instančně nenavazuje na civilní proces, završený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, a proto se v něm nelze úspěšně domáhat revize skutkových okolností, rozhodných pro konstatování nesprávného úředního postupu ve věci stěžovatele.
8. Dále je nutno konstatovat, že s námitkou nedostatku odůvodnění neodkladnosti či neopakovatelnosti úkonu, kterou stěžovatel vytýká samotnému příkazu k domovní prohlídce, jež byl vydán soudkyní Okresního soudu Praha - východ dne 22. 10. 2008, a z něhož dovozuje nezákonnost domovní prohlídky, se obecné soudy řádným způsobem vypořádaly. Stěžovatel uvedený nedostatek příkazu v řízení před obecnými soudy ani zpočátku nenamítal (stalo se tak až v jeho průběhu), přesto se jím především soud I. stupně velmi podrobně zabýval. I kdyby však obecné soudy shledaly, že v příkazu k domovní prohlídce nebyl dostatečným způsobem odůvodněn tento úkon jako neodkladný nebo neopakovatelný (§ 160 odst. 4 tr. řádu), neznamenala by tato skutečnost sama o sobě, že by na tento nedostatek příkazu mohlo být nahlíženo jako na nesprávný úřední postup. Jedná se totiž o rozhodnutí soudu, které za jistých okolností může být zrušeno jako nezákonné (případně konstatována jeho nezákonnost v trestním řízení). Jelikož se tak nestalo, neexistuje žádné rozhodnutí, které by mohlo být podkladem pro rozhodnutí soudu o náhradě škody způsobené nezákonným rozhodnutím (respektive stěžovatel existenci takového rozhodnutí v ústavní stížnosti ani netvrdí). K samotným podmínkám provedení domovní prohlídky jako neodkladného nebo neopakovatelného úkonu se Ústavní soud podrobně vyjádřil v nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 47/13
ze dne 7. 5. 2014, na který lze v této otázce odkázat.
9. K námitkám stěžovatele, jež se týkají skutkových zjištění ohledně zajištění jeho přítomnosti při provádění domovní prohlídky, Ústavní soud opakuje, že není další přezkumnou instancí v systému obecného soudnictví, a proto mu ani nepřísluší skutková zjištění učiněná obecnými soudy jakkoli přehodnocovat či doplňovat. Jak Ústavní soud ověřil z vyžádaného soudního spisu, soud I. stupně provedl rozsáhlé dokazování ke všem stěžovatelem namítaným sporným otázkám (konalo se celkem osm jednání), přičemž dospěl k závěru, že na straně Policie ČR lze konstatovat zjevnou, avšak bezúspěšnou snahu o zajištění účasti stěžovatele při domovní prohlídce. Soud zejména akcentoval skutečnost, že se ve shodnou dobu konaly dvě domovní prohlídky, a to jak u stěžovatele, tak u jeho rodičů, a obě byly na základě příkazu příslušné soudkyně Okresního soudu Praha - východ prováděny jako neodkladný a neopakovatelný úkon, přičemž odůvodnění tohoto postupu, ačkoli neplyne přímo z uvedeného příkazu, je alespoň v (minimálním) nezbytném rozsahu seznatelné již z návrhu státního zástupce (viz rozsáhlá judikatura Ústavního soudu k této otázce). S ohledem na neodkladnost úkonu pak soud považoval úkony Policie ČR směřující k zajištění účasti stěžovatele při domovní prohlídce za dostatečné.
10. Ústavní soud závěrem konstatuje, že napadená rozhodnutí obsahují srozumitelná, dostatečná a logická odůvodnění, v nichž se obecné soudy zabývaly všemi relevantními informacemi a tvrzeními a učinily ústavně přijatelné skutkové i právní závěry. Ústavní soud opakuje, že tyto závěry za situace, kdy nejsou výsledkem nějakého protiústavního excesu, není oprávněn přezkoumávat, a to ani pokud by sám mohl mít za to, že přiléhavější by bylo odlišné hodnocení a rozhodnutí ve věci.
11. Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení základních práv či svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu .
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu