Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 3017/2020

33 Cdo 3017/2020-142

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce L. B., bytem XY, zastoupeného JUDr. Janem Vavruškou, advokátem se sídlem v Liberci, Rumjancevova 696/3, proti žalovaným 1)D. K., bytem XY, zastoupenému JUDr. Petrem Šmídkem, advokátem, se sídlem v Liberci, Pavlovická 366/7, a 2)L. K., bytem XY, o určení vlastnictví nemovitých věcí, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. , o dovolání žalovaného 1/ proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 4. 3. 2020, č.j. -116, t a k t o:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 4. 3. 2020, č.j. -116, se ve výroku o věci samé, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 28. 12. 2018, č.j. -73, tak, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými se žalobce určuje vlastníkem „podílu o velikosti ¾ na nemovitých věcech, pozemku p.č. XY, pozemku p.č. XY, pozemku p.č. XY a pozemku p.č. XY, jehož součástí je stavba č.p. XY, bydlení, vše v katastrálním území XY,“ a ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými ruší a věc se v tomto rozsahu vrací krajskému soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 28. 12. 2018, č.j. -73, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal

1)

určení vlastnictví pozemků parc. č. XY, XY se stavbou garáže, parc. č. XY, jehož součástí je stavba č.p. XY, a parc. č. XY, zapsaných na listech vlastnictví XY a XY pro katastrální území a obec XY, okres XY (dále jen „nemovité věci“, popř. „nemovité věci bez stavby garáže“), eventuálně – bude-li primární petit žaloby zamítnut – uložení povinnosti Z. K. a žalovaným zaplatit

„peněžní náhradu odpovídající obvyklé ceně určené znaleckým posudkem za spoluvlastnický podíl ve výši ½“

nemovitých věcí bez stavby garáže,

2)

uložení povinnosti žalovanému 2/ zaplatit peněžní náhradu za stavbu garáže na pozemku parc. č. XY

„ve výši určené znaleckým posudkem“

a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků.

Rozsudkem ze dne 4. 3. 2020, č.j. -116, Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě o určení vlastnictví podílu ve výši ¾ nemovitých věcí bez stavby garáže vůči žalovaným vyhověl, a ve zbytku je potvrdil; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel z toho, že smlouvou z 26. 3. 2003 žalobce daroval Z. K. a žalovanému 1/ každému podíl ve výši ¼ nemovitých věcí bez stavby garáže. u z 12. 11. 2015 žalobce odstoupil od darovací smlouvy pro nevděk a obdarované požádal o vrácení daru. Z. K. a žalovaný 1/ smlouvou z 2. 12. 2015 darovali své podíly nemovitých věcí žalovanému 2/. Po právní stránce odvolací soud uzavřel, že vůči žalovanému 1/ odvolal žalobce dar důvodně ( , 2 , , ve znění pozdějších předpisů, dále „ “), účinky odstoupení od darovací smlouvy nastaly 23. 11. 2015 a tímto dnem se obnovilo vlastnické právo žalobce k podílu ve výši ¼ nemovitých věcí bez stavby garáže. Protože v době uzavření darovací smlouvy 2. 12. 2015 již žalovaný 1/ nebyl spoluvlastníkem, nestal se žalovaný 2/ vlastníkem podílu ve výši ¼ nemovitých věcí bez stavby garáže.

Rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku o věci samé napadl žalovaný 1/ dovoláním, neboť předpoklady odvolání daru pro nevděk odvolací soud – podle jeho názoru - posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.

Nejvyšší soud věc projednal podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Podle , věty první, lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. ).

Přestože námitky dovolatele nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti správnosti (úplnosti) skutkových zjištění, na nichž je založen zpochybňovaný právní závěr o naplnění předpokladů odvolání daru podle o. z., jež v dovolacím řízení úspěšně napadnout nelze, je dovolání přípustné. Otázku spojenou s aplikací přechodných ustanovení – , 2 a 3 – v případě, kdy darovací smlouva byla uzavřena za účinnosti , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „ “), a jednání obdarovaného, pro které se dárce domáhá vrácení daru, se událo za účinnosti , vyřešil odvolací soud v rozporu s tím, k čemu dospěla ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 92/2020, přijal a odůvodnil závěr, že, byla-li darovací smlouva uzavřena před 1. 1. 2014, je nutné nárok na vrácení daru vždy poměřovat , i když k „nemravnému“ chování obdarovaného, pro které dárce žádá vrácení daru, došlo až po 1. 1. 2014. Právo dárce žádat obdarovaného o vrácení daru je totiž úzce spjato se samotnou darovací smlouvou; pokud by tato uzavřena nebyla, resp. pokud by dárce obdarovanému dar neposkytl, nemohlo by – logicky vzato - nikdy vzniknout ani právo požadovat jeho vrácení (nyní vydání). Právo dárce na vrácení daru a tomu odpovídající povinnost obdarovaného dar vrátit tedy nevznikají samy o sobě (nejde o typické právo a povinnost sui generis), ale již při uzavření darovací smlouvy. Zákonem nastavené podmínky pro vrácení daru jsou součástí okolností, za kterých se darovací smlouva uzavírá, a nemohou proto být později bez ohledu na vůli smluvních stran měněny novou právní úpravou mající dopad na právní poměr založený darovací smlouvou. Za situace, kdy právní poměr z darovací smlouvy vznikl před 1. 1. 2014, vzniklo legitimní očekávání, že dárce může žádat dar nazpět jen tehdy, zachová-li se (v budoucnu) obdarovaný k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě poruší dobré mravy ( ). Akceptací jiného názoru by došlo k nepřiměřenému narušení zásady ochrany nabytých práv účastníků, kteří při založení právního poměru (darování) vycházeli z určitého legitimního očekávání a nemohli jakkoli ovlivnit či předvídat, že dojde ke změně právní úpravy ve vztahu k vrácení daru. Nelze vyloučit, že v případě, že by právní úprava odvolání daru podle ustanovení a násl. platila již v době, kdy byla darovací smlouva sjednána, neměla by některá ze stran na darování zájem (například obdarovaný by neměl zájem dar přijmout, mohl-li by předpokládat, že dárce může dar odvolat pro nouzi), a smlouva by proto uzavřena vůbec nebyla (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. ).

Vzhledem k tomu, že odvolací soud poměřoval věc ustanovením , posoudil ji podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá; Nejvyšší soud proto – aniž se zabýval dalšími námitkami dovolatele – rozhodnutí v rozsahu vyplývajícím z zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( , odst. 2, věty první, ).

Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu ( , věta první, ).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci ( , věta druhá, ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 4. 2021

JUDr. Pavel Krbek

předseda senátu