Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 850/2021

28 Cdo 850/2021-380

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce: H. F. B., narozen XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti žalované: M. B., narozená XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Martinem Čajkou, advokátem se sídlem v Ostravě, Nádražní 879/27, o zaplacení částky 190 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 9. 2020, č. j. -323, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í(dle )

Shora označeným rozsudkem, výrokem pod bodem I, Krajský soud v Ostravě potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 26. 9. 2019, č. j. -237), jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 190 000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení; dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Žalobě soudy nevyhověly s odůvodněním, že žalobcem uplatněná pohledávka zanikla započtením pohledávky žalované vůči žalobci (z titulu bezdůvodného obohacení), jež vznikla tím, že žalobce výlučně (se svou manželkou) užíval nemovitou věc ve spoluvlastnictví účastníků (dům v XY, jehož jsou účastníci podílovými spoluvlastníky, každý s podílem o velikosti ½).

Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním žalobce (dále i jen jako „dovolatel“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; jako dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Konkrétně namítá, že žalovanou započtená pohledávka nemohla vzniknout, neboť žalované nikterak nebránil v užívání společné nemovitosti. Dle dovolatele neužíval společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu, jestliže jejím užíváním neomezil žalovanou jako druhou spoluvlastnici; poukazuje přitom také na skutečnost, že žalované – poté co projevila zájem – umožnil společnou nemovitost (spolu)užívat. Na své straně tak dovolatel spatřuje spravedlivý důvod užívání předmětné nemovitosti a rozhodnutí soudů nižších stupňů považuje za rozporné „s dobrými mravy a zásadou zdravého rozumu“. Dále spatřuje procesní pochybení v postupu soudu prvního stupně (a odvolacího soudu, který jeho postup aproboval) v tom, že k žádosti žalované navzdory nesouhlasu žalobce dvakrát odročil nařízené jednání, čímž žalované poskytl nepřiměřeně dlouhou dobu k obraně, byť žalovaná již na prvním jednání učinila nárok žalobce nesporným.

V dovolacím řízení bylo postupováno podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); v textu i jen „ “.

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem), zastoupenou advokátem ( ), ve lhůtě stanovené a obsahuje povinné náležitosti podle , se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat ustanovením (hledisky v něm uvedenými).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. ).

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. , věta první, ).

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. , věta první, ). Z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).

Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálená v závěru, že na straně spoluvlastníka, jenž užívá věc nad rámec svého podílu bez právního důvodu (bez rozhodnutí většiny spoluvlastníků nebo bez dohody spoluvlastníků anebo bez rozhodnutí soudu) vzniká bezdůvodné obohacení [srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. , i dovolatelem odkazované stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. ; judikatura dovolacího soudu reflektující předmětnou právní otázku v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013je uplatnitelná i v režimu právní úpravy obsažené v ustanovení a následujících , , ve znění účinném po 1. 1. 2014 (dále „o. z.“) - srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. ].

Vztah z bezdůvodného obohacení je přitom zákonem i judikaturou pojímán jako objektivní, regulovaný právní úpravou směřující k tomu, aby se nikdo neobohacoval na úkor druhého bez právem aprobovaného titulu. Samotný vznik bezdůvodného obohacení tak není ve své podstatě ovlivněn ani subjektivními okolnostmi na straně ochuzeného (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. ). Pro povinnost spoluvlastníka (který užíval nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu) vydat ostatním spoluvlastníkům, oč se takto obohatil, není proto bez dalšího rozhodující, zda druhý spoluvlastník neužíval nemovitost (společnou věc) dobrovolně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2016, sp. zn. ). Spoluvlastník, který společnou nemovitost užívá nad rámec svého spoluvlastnického podílu, nemusí ostatním spoluvlastníkům poskytovat peněžitou náhradu (ekonomickou protihodnotu užívání) pouze tehdy, prokáže-li existenci smlouvy o bezúplatném užívání společné nemovitosti (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. , a další rozhodnutí v něm citovaná).

Výše popsané závěry přitom nekolidují ani s dovolatelem odkazovanými rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. , a ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. , jež byly – oproti nyní posuzované věci – založeny na nedostatku skutkových zjištění stran existence poměrů znemožňujících spoluvlastníku užívání společné věci.

Brojí-li pak dovolatel proti postupu soudu prvního stupně, jenž přistoupil k odročení jednání, nelze než uvést, že ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží, je-li dovolání přípustné (srov. větu druhou ); samotné vady řízení přípustnost dovolání nemohou založit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. ). V dané věci přitom nejde ani o tzv. spor o právo ve smyslu sporného výkladu či aplikace procesních předpisů, když navíc nelze přehlédnout, že odročení jednání představuje procesní postup soudu upravující vedení řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. ), proti němuž není opravný prostředek přípustný.

Z výše uvedeného vyplývá závěr o nepřípustnosti dovolání, jež proto Nejvyšší soud odmítl ( ).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto, zatímco náklady, jež vznikly (k náhradě oprávněné) žalované v souvislosti s podáním obsahově stručného vyjádření k dovolání, nelze v tomto konkrétním případě považovat za účelně vynaložené.

Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. 4. 2021

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu