Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 468/2021

23 Cdo 468/2021-103

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně JIVKO Company s. r. o., se sídlem v Praze 9, Josefa Němce 107, identifikační číslo osoby 03401146, zastoupené JUDr. Ing. Janem Fišerem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 406/23, proti žalované Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, identifikační číslo osoby 47116617, o zaplacení částky 356.637,28 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2020, č. j. -82, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :(dle )

Obvodní soud pro Prahu 8

(dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 9. 2019, č. j. -61, zamítl žalobu o zaplacení částky 356.637,28 Kč s příslušenstvím a částky 1.200 Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.)

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 9. 2020, č. j. -82, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu , (dále jen „ “), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ( ) a navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že dovolání považuje za nedůvodné, a proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle , zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. ), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení skutečně splněna jsou.

Dovolání není přípustné.

Dovolatelka předně namítá, že odvolací soud nesprávně vyložil obsah pojistné smlouvy uzavřené mezi ní a žalovanou, neboť odvolací soud se při interpretaci ustanovení pojistné smlouvy nedržel litery zákona a neinterpretoval tuto smlouvu v souladu se zákonem, resp. vůbec neuvedl, jaké interpretační prostředky zvolil.

Dle , (dále též jen „o. z.“), co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (odst. 1). Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají (odst. 2).

Dle § 557 o. z. připouští-li použitý výraz různý výklad, vyloží se v pochybnostech k tíži toho, kdo výrazu použil jako první.

V rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. ) je citované pravidlo vykládáno v tom smyslu, že základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věty první o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním) [srov. Melzer, F. in Melzer, F., Tégl, P. a kol., - velký komentář, Svazek III, -654, Praha: Leges, 2014, s. 594 a 595, nebo Handlar, J. in Lavický, P. a kol.: I. Obecná část ( −654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1989]. Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a věta první o. z. tak normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v větě druhé o. z. Ustanovení o. z. pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží.

Promítnuto do poměrů projednávané věci uvedené znamená, že odvolací soud (resp. soud prvního stupně, s jehož skutkovými zjištěními i právním posouzením se odvolací soud ztotožnil) nepochybil, vyložil-li obsah pojistné smlouvy s tím, že při rozlišování mezi pojmy „převzaté věci“ a „užívané věci“ zohlednil vymezení těchto pojmů tak, jak byly stranami specifikovány v .3 pojistné smlouvy. Jakkoliv odvolací soud na shora citované ustanovení přímo neodkazuje, je z odůvodnění rozsudku zřejmé, na základě jakých důvodů soud vyložil obsahově sporné ujednání .3 pojistné smlouvy, dle kterého na jedné straně bylo ujednáno, že „pojištění se nevztahuje na povinnost nahradit újmu na užívaných motorových vozidlech“, na straně druhé, že „se pojištění vztahuje i na povinnost nahradit újmu na převzatých motorových vozidlech“. Uvádí-li o. z. demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží, pak mezi tyto okolnosti patří i definiční ujednání smluvních stran, kterým strany prezentují svoji vůli o tom, jaký konkrétní obsah jednotlivým pojmům užitým ve smlouvě přikládají. Jestliže tedy odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) při výkladu pomu „užíváním věci“ a „objednanou činnost“ vycházel z definic těchto pojmů, které byly obsaženy v Zvláštních pojistných podmínek pro pojištění odpovědnosti za újmu (P-600/2014), neodchýlil se tímto postupem od shora citované rozhodovací praxe dovolacího soudu, pro jejíž změnu dovolací soud neshledává relevantní důvod.

Zpochybňuje-li dále dovolatelka tyto závěry odvolacího soudu s tím, že znění smlouvy mělo zohledňovat požadavek žalobkyně, aby se pojistná smlouva vztahovala i na stroje jako je bagr, jde o tvrzení, které neplyne ze skutkových zjištění učiněných odvolacím soudem. K tomu dovolací soud připomíná ve své ustálené rozhodovací praxi přijatý závěr, dle kterého uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Závěr o nepřípustnosti dovolání nemění ani námitka dovolatelky o tom, že odvolací soud měl postupovat dle § 557 o. z. tak, že formulace, které lze vykládat rozdílně, jeví se být spravedlivým vykládat je v neprospěch toho, kdo je do smlouvy uložil. Ve své ustálené rozhodovací praxi dovolací soud k pravidlu contra proferentem, které je v § 557 o. z. zakotveno, uvádí, že zásada, že se pojem vykládá k tíži toho, kdo jej použil, může nalézt uplatnění jen, je-li pojem skutečně nejednoznačný. Jinými slovy, výklad nejednoznačného pojmu, který je ve smlouvě obsažen, k tíži toho, kdo výrazu použil první, je namístě pouze, jsou-li dány pochybnosti o obsahu tohoto pojmu, které nelze odstranit ani za použití výkladových pravidel § 556 odst. 1 a 2 o. z. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. ). V procesní souvislosti projednávané věci uvedené znamená, že odvolací soud nepochybil, jestliže neaplikoval ustanovení § 557 o. z., neboť obsah právního jednání bylo možno vyložit na základě úmyslu jednajícího, který druhé straně byl znám, nebo jí musel být znám, jenž vyplynul z definičních ustanovení smlouvy.

Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené dovolání žalobkyně podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s věta druhá neodůvodňuje.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 4. 2021

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu