Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 601/2021

23 Cdo 601/2021-575

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně AUTOServis Majer, s.r.o., se sídlem ve Frýdku-Místku, K Hájku 2966, identifikační číslo osoby 25855077, zastoupené JUDr. Davidem Jopkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Třinci, nám. Svobody 527, proti žalovanému S. S., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Josefem Zubkem, advokátem se sídlem v Třinci, 1. máje 398, o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 1. 2020, č. j. -470, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:(dle )

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 30. 4. 2019, č. j. -397, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně vůči žalovanému domáhala uložení povinnosti předat žalobkyni osobní automobil ve výroku blíže specifikovaný oproti povinnosti žalobkyně zaplatit žalovanému částku 145.000 Kč (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

K odvolání žalobkyně i žalovaného Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (první výrok), ve výroku II. jej změnil tak, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení (druhý výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání. Dovolatelka dovozuje přípustnost dovolání podle , (dále jen „ “), z toho, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, respektive která by dovolacím soudem měla být posouzena jinak.“. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu

K dovolání žalobkyně žalovaný uvedl, že má být odmítnuto jako nepřípustné.

Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle ) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. ). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle , Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

Napadla-li žalobkyně dovoláním rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i druhý výrok rozsudku, kterým odvolací soud změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení, je v tomto rozsahu její dovolání subjektivně nepřípustné (podané tím, kdo k němu není oprávněn), neboť v této části napadeného rozsudku bylo žalobkyni vyhověno a nebyla jí způsobena žádná újma na jejích právech, která by byla odstranitelná zrušením uvedené části rozsudku (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 101/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. ), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení skutečně splněna jsou.

Protože dovolání může být podle ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

Dovolání není přípustné.

Předkládá-li dovolatelka dovolacímu soudu otázku, zda je možné odvozovat právo na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu , (dále jen „obč. zák.“), toliko od prokázání vlastnického práva, přehlíží, že na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Podle je totiž jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. ). Odvolací soud (jenž se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně) zamítl žalobu jako nedůvodnou z toho důvodu, že žalobkyně domáhající se vydání bezdůvodného obohacení, tj. osobního automobilu, své vlastnictví k vozidlu neprokázala (žalobkyně nebyla vlastníkem předmětného vozidla) a z jejího majetku tak předáním vozidla žalovanému ničeho neušlo a k bezdůvodnému obohacení na straně žalovaného nedošlo. Takový závěr je přitom v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, dle níž „bezdůvodné obohacení představuje (mimosmluvní) závazek, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení“ (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. , ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. , a ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. ).

Argumentuje-li dovolatelka ve vztahu k otázce práva na vydání bezdůvodného obohacení tím, že „žalobkyně nabyla v dobré víře předmětné vozidlo a měla jej v držení“, pak ani tato námitka není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť dovolatelka vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého při právním posouzení věci vyšel odvolací soud (odvolací soud uvedl, že v řízení nebyly zjištěny žádné okolnosti, ze kterých by bylo možné dovodit, že vlastnické právo vzniklo žalobkyni vydržením). Přitom platí, že správnost rozhodnutí odvolacího soudu nelze poměřovat námitkami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní. Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit a nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz a contrario) (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. , a mnoho dalších).

Obdobně předkládá-li dovolatelka dovolacímu soudu otázku posouzení vlastnického práva v případě nabytí od nevlastníka podle , obchodní zákoník, pak se nejedná o otázku způsobilou založit přípustnost dovolání, když dovolatelka přehlíží, že na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá (viz výše citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ). Odvolací soud přitom vyšel ze skutkového stavu věci, kdy v řízení nebyl zjištěn žádný obsah dohody uzavřené mezi FBP a žalobkyní, na základě které by přešlo vlastnické právo na žalobkyni, jinými slovy nebylo možné dovodit, na základě jakého právního jednání (kupní smlouva, darovací apod.) se měla stát žalobkyně vlastníkem vozidla.

Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud odročil jednání za účelem výslechu svědků (a účastníků) a poté, aniž by byly tyto důkazy řádně zopakovány dle , vyhlásil potvrzující meritorní výrok s tím, že žalobkyně neprokázala vlastnictví, tedy stěžejní otázku, ke které měli daní svědci a účastníci vypovídat, pak se jedná o námitky, které však nejsou samy o sobě způsobilé vyvolat přípustnost dovolání a dovolací soud se jimi nemohl zabývat, neboť jimi dovolatelka vytýká domnělé vady řízení, k nimž by dovolací soud mohl za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné ( ), což ve zde projednávané věci není naplněno. Tvrzení dovolatelky o uvedených procesních pochybeních totiž nezahrnují žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v , přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. , či ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. ).

Obdobně přípustnost dovolání nezakládá ani dovolatelčina námitka, že odvolací soud opomněl podanou žalobu posoudit z hlediska ochrany držby (rušení držby), ačkoliv k tomu měl dostatečnou oporu v obsahu soudního spisu a měl žalobkyni vést poučením podle a a zejména pak podle , neboť dovolatelka i touto námitkou vytýká odvolacímu soudu domnělou vadu řízení, ke které dovolací soud za určitých podmínek přihlédne pouze tehdy, je-li dovolání přípustné ( ; viz také výše citovaná judikatura Nejvyššího soudu). Ostatně pro odvolací soud bylo při posouzení věci určující to, že v řízení nebylo zjištěno, že by žalobkyně nabyla vlastnictví na základě trojstranné dohody uzavřené s FBP a MBFL, mimo jiné i proto, že okamžikem doplacení úvěru se obnovilo vlastnictví FBP, že v řízení nebyl zjištěn žádný obsah dohody uzavřené mezi FBP a žalobkyní, na základě které by přešlo vlastnické právo na žalobkyni, že nebyly ani zjištěny žádné okolnosti, ze kterých by bylo možné dovodit, že vlastnické právo vzniklo žalobkyni vydržením – jednak z důvodu nedostatku dobré víry a jednak žalobkyně neměla předmětné vozidlo v nerušené držbě po dobu tří let.

Vzhledem k výše uvedenému, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle odmítl pro nepřípustnost.

Vzhledem ke zjištění, že v projednávané věci byly dány důvody pro odmítnutí dovolání, dovolací soud se věcně nezabýval důvody, pro které dovolatelka navrhla odklad vykonatelnosti (srov. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. 4. 2021

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu