Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 453/15

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky FOXY Holding, a. s., adresa Polská 1211/26, 120 00 Praha 2 - Vinohrady, zastoupené JUDr. Jaromírem Hanušem, advokátem, se sídlem Kosmova 20/961, 702 40 Ostrava, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, č. j. -92, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. března 2014, č. j. -70, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. října 2013, č. j. -50, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ve včas podané ústavní stížnosti, která splňuje i další náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí pro porušení práva na spravedlivý proces a soudní ochranu ve smyslu d (dále jen " "), resp. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4. října 2013, č. j. -50, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (stěžovatelka) domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 500.000 Kč (výrok I.) jako smluvní pokuty ze smlouvy o dílo, kterýžto nárok na ni byl postoupen; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Nárok žalobkyně posoudil soud prvního stupně jako nedůvodný, neboť byl promlčen. Smluvní pokuta byla žalobkyní požadována za období od 1. října 2006 do 20. srpna 2007 a žaloba došla soudu dne 24. října 2011. S ohledem na , obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obch. zák."), který stanovuje obecnou čtyřletou promlčecí lhůtu, byla žalovaným vznesená námitka promlčení důvodná.

3. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 20. března 2014, č. j. -70, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud doplnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že promlčecí doba činí 4 roky (§ 397 obch. zák.) a počala s ohledem na časový úsek, za který byla smluvní pokuta uplatňována (od 1. října 2006 do 20. srpna 2007), běžet dnem následujícím po skončení tohoto úseku, tj. 21. srpna 2007. Odvolací soud neuznal námitku žalobkyně, že promlčecí doba počala běžet až dne 6. listopadu 2007 (vzhledem k datu splatnosti vyúčtované smluvní pokuty uvedené na faktuře, což bylo 5. listopadu 2007). Zdůraznil, že s ohledem na kogentnost obch. zák. začíná promlčecí doba běžet dnem, kdy byla povinnost porušena, nikoliv dnem, kdy mohlo být právo uplatněno u soudu. Odvolací soud považoval za nesprávný názor žalobkyně, podle něhož žalovaný podpisem y nazvané "Inventarizace majetku a závazků" uznal svůj závazek. V této souvislosti uvedl, že žalovaný svým podpisem na předložené ě pouze stvrdil správnost údajů, nevyjádřil však výslovně svoji vůli závazek ze smluvní pokuty uznat.

4. Následné dovolání žalobkyně bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, č. j. -92, odmítnuto jako nepřípustné, když dovolatelkou nastolenou otázku, zda s odsouhlasením inventarizace majetku a závazků je spojena vůle směřující k uznání dluhu, odvolací soud rozhodl v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2007, sp. zn. , od jehož závěrů nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci.

II.

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného práva na spravedlivý proces a soudní ochranu. Nejprve popisuje rozhodující skutečnosti, okolnosti celého sporu a rekapituluje obsah jednotlivých podání i napadených rozhodnutí. Zdůrazňuje, že zásadní pro celý spor je posouzení otázky odsouhlasení závazků účastníků žalovaným, resp. zda toto odsouhlasení lze považovat za jeho vůli uznat tyto závazky. Nesouhlasí s odkazem Nejvyššího soudu na jeho předchozí rozsudek sp. zn. , neboť v tehdejší věci se jednalo o odlišnou situaci (odsouhlasení inventarizace pohledávek bylo provedeno podpisem hlavní účetní a neobsahovala mimo výčet pohledávek, podpis účetní, razítko a datum a místo žádný jiný text). Ve stávající věci odsouhlasení provedla osobně fyzická osoba, které se tato inventarizace týká, a navíc z textu y podle názoru stěžovatelky jednoznačně vyplývá uznání závazku. Vzhledem k tomu, že žalovaný nevyužil možnosti uvedené údaje zpochybnit, lze podle stěžovatelky pokládat jeho podpis za uznání závazku co do důvodu i výše, jak má na mysli obch. zák.

III.

6. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí soudní soustavy ( y - dále jen "Ústava") a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svých základních práv obsažených v ě, resp. Úmluvě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

7. Podstatou stěžovatelčiny ústavní stížnosti je toliko polemika se skutkovými a právními závěry vyslovenými v rozhodnutích soudů, aniž by však byl tento protichůdný názor vybaven relevantní ústavněprávní argumentací. Stěžovatelka totiž v podstatě jen zpochybňuje skutkové a právní závěry soudů. Takto pojatá ústavní stížnost však staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu, jak bylo řečeno výše, nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

8. V dané věci stěžovatelka namítá, že soudy měly jinak posoudit u nazvanou "Inventarizace majetku a závazků", přičemž její schválení žalovaným měly považovat za uznání závazku. Současně vyslovuje nesouhlas s odkazem Nejvyššího soudu na předchozí judikaturu (rozsudek sp. zn. ) s tím, že se mělo jednat o odlišnou situaci. Právě takováto argumentace, navíc v podobě polemiky s názorem Nejvyššího soudu, představuje výše uvedenou situaci, která staví Ústavní soud nepřípustně do role přezkumné instance. K samotné věci lze pouze stručně dodat, že soudy provedly dostatečné dokazování, své závěry, ať již skutkové nebo právní, řádně, jasně a srozumitelně zdůvodnily a nelze v nich spatřovat extrémní rozpor, který by mohl mít eventuálně za následek porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu y, resp. Úmluvy.

9. K polemice stěžovatelky s právními závěry Nejvyššího soudu Ústavní soud už jen krátce podotýká, že ani nesprávná, resp. Ústavním soudem nesdílená, interpretace hmotného práva, zásadně nemůže založit porušení základního práva na spravedlivý proces. Taková interpretace by mohla být důvodem zrušení rozhodnutí pouze tehdy, pokud by zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv [srov. nález ze dne 29. května 1997

sp. zn.

(N 66/8 SbNU 149)]. To se však ve stávající věci nestalo.

10. Ze shora uvedených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. května 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu