Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 2733/2020

20 Cdo 2733/2020-124

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné A.P.C. Four s. r. o., se sídlem v Praze 1, V celnici 1031/4, identifikační číslo osoby 09022902, zastoupené Mgr. Markem Lošanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti povinnému R. M., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Martinem Klímou, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, tř. Václava Klementa 203/9, pro 395 844 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. , o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 13. května 2020, č. j. -87, t a k t o :

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

1/ Ve shora označené věci Okresní soud ve Zlíně (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 11. 2. 2020, č. j. -50, zamítl návrh povinného ze dne 8. 11. 2019, doplněný dne 13. 1. 2020, na zastavení exekuce vedené u soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchy, Exekutorský úřad Přerov, pod sp. zn. 203 EX 26110/10. Vyšel ze zjištění, že v posuzované věci je exekučním titulem rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 26. 5. 2003, sp. zn. , ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 3. 9. 2003, sp. zn. , jimiž byla povinnému v trestním (adhezním) řízení uložena povinnost zaplatit právní předchůdkyni oprávněné, společnosti GE Capital Leasing, a. s. (v současnosti MONETA Auto, s. r. o., identifikační číslo osoby 60112743) částku 395 844 Kč, a to z titulu náhrady škody způsobené tím, že povinný dne 25. 3. 1999 na základě nepravdivého prohlášení o výši svého příjmu uzavřel se společností GE Capital Leasing, a. s. Praha leasingovou smlouvu č. 96020408 a téhož dne po uhrazení akontace ve výši 134 156 Kč převzal osobní automobil zn. XY v hodnotě 530 000 Kč v úmyslu jej prodat, následně automobil dne 1. 4. 1999 vyvezl do Ruské federace, kde jej prodal, a dne 11. 5. 1999 na Policii České republiky nepravdivě oznámil odcizení uvedeného automobilu neznámým pachatelem, čímž ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a takovým činem způsobil škodu nikoli malou, jinému způsobil vážnou újmu na právech tím, že uvedl někoho v omyl, čímž spáchal trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961, trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „trestní zákon“), a spolu s dalšími trestnými činy (pokračujícím trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 trestního zákona a krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a/ trestního zákona) byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců do věznice s dozorem; trestné činnosti se přitom povinný dopustil úmyslně.

2/ Soud prvního stupně rozhodnutí odůvodnil tak, že vymáhanou pohledávku představuje (soudem uložená) povinnost k náhradě škody, jež má svůj základ v jednání povinného, který úmyslně porušil svoji právní povinnost, tj. úmyslně spáchal výše uvedené trestné činy podvodu, zpronevěry a krádeže. Osvobození od placení pohledávek podle , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), ve znění účinném do 31. 5. 2019 (dále jen „ “), přiznané povinnému usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2019, č. j. , se proto na pohledávku vymáhanou v tomto exekučním řízení podle nevztahuje.

3/ Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně (dále „odvolací soud“), k odvolání povinného usnesením ze dne 13. 5. 2020, č. j. -87, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. června 2018, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 81/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále „R 81/2019“), zdůraznil, že u obou typů pohledávek popsaných v je pro jejich vynětí z působnosti přiznaného osvobození určující úmysl dlužníka, když jde o legislativní vyjádření myšlenky, podle které by se dlužníku neměla vyplácet „úmyslná trestná činnost“ a obecněji ani „úmyslně způsobená škoda“. Jelikož povinný porušil obecnou prevenční povinnost vyplývající z , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), neboť v rozporu s povinností počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na majetku, způsobil svým úmyslným protiprávním jednáním škodu ve výši 395 844 Kč, není důvod pro zastavení probíhající exekuce dán. Námitky povinného ohledně doručování nesouhlasu oprávněné s návrhem na zastavení exekuce, procesního nástupnictví na straně oprávněné či nedostatku „úmyslu“ při porušení právní povinnosti povinného odvolací soud rovněž označil za neopodstatněné.

4/ Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení následující právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena, zda povinný „je, ačkoli nabylo právní moci usnesení insolvenčního soudu o důsledcích řádně splněných povinností dlužníka vyplývajících z rozhodnutí o oddlužení, vyloučen z osvobození od placení jak pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž nebyly dosud uspokojeny, tak pohledávek, k nimž se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, tak i pohledávek věřitelů do insolvenčního řízení nepřihlášených ve lhůtě určené insolvenčním soudem v rozhodnutí o úpadku, ač tak činit měli, takový povinný, který byl sice odsouzen pro úmyslný trestný čin, ale nejednalo se ani o odsouzení pro úmyslný trestný čin kvalifikované skutkové podstaty ani o odsouzení pro úmyslný trestný čin, jehož definice skutkové podstaty zahrnuje výslovné vyjádření, že se jedná o odchýlení od striktně přikázaných povinností vyplývajících z určité právní normy“.

5/ Dovolatel své dovolání argumentačně rozvedl tak, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil kritéria, při jejichž naplnění je povinný prostřednictvím usnesení insolvenčního soudu po splnění oddlužení osvobozen od placení pohledávek. Jestliže by měl být závěr odvolacího soudu konzistentní se „zájmem předkladatele novely “, znamenalo by to, že z dluhové amnestie musí být vyloučen každý povinný (dlužník), který byl odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu, při němž byla poškozenému způsobena škoda, neboť z odsouzení vyplývá, že takový pachatel musel vždy nějakou právní povinnost porušit. Dovolatel rovněž považuje formulaci použitou v za nejednoznačnou, proto je namístě při jejím výkladu použít výklad pro dlužníky nejpříznivější s ohledem na zásadu, že výjimky z osvobození od placení pohledávek nelze rozšiřovat. Odvolacím soudem citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu dále nepovažuje za případná vzhledem k „jedinečnosti“ tohoto exekučního řízení.

6/ Oprávněná ve svém vyjádření k dovolatelem předestřené otázce uvedla, že z popisu skutkového stavu v rozhodnutí trestního soudu nemůže být pochyb o úmyslném jednání povinného a na pohledávku z úmyslného trestného činu se osvobození podle nevztahuje. Navrhla proto, aby dovolání povinného Nejvyšší soud zamítl.

7/ Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz ) o dovolání rozhodl podle ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět rovněž „ “, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovaným účastníkem exekučního řízení (viz , o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „ex. řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení , dospěl bez jednání ( věta první ) k závěru, že dovolání není přípustné ( ).

8/ Podle (ve znění účinném do 31. 5. 2019 - viz čl. II přechodných ustanovení ) se osvobození podle a 415 nedotýká peněžitého trestu nebo jiné majetkové sankce, která byla dlužníku uložena v trestním řízení pro úmyslný trestný čin, a dále pohledávek na náhradu škody způsobené úmyslným porušením právní povinnosti.

9/ Podstata dovolatelem předestřené - a poměrně komplikovaným způsobem stylizované - otázky směřuje k posouzení, zda osvobození od placení pohledávek po splnění oddlužení podle dopadá rovněž na dlužníky, kteří byli odsouzeni pro úmyslný trestný čin, avšak kteří neporušili žádnou „striktní“ povinnost či kteří nebyli odsouzeni pro trestný čin „kvalifikované skutkové podstaty“. Na řešení předestřené otázky však napadené usnesení nezávisí, není-li podle a ve světle ustálené judikatury dovolacího soudu rozhodné, pro jaký trestný čin (a zda vůbec) byl dlužník odsouzen, nýbrž že úmyslně porušil právní povinnost a tím způsobil škodu, jejíž náhrada mu posléze byla uložena pravomocným rozhodnutím soudu (srov. např. již zmíněné R 81/2019).

10/ Byla-li totiž povinnému v soudním - zde v adhezním - řízení pravomocným podkladovým rozhodnutím (exekučním titulem) uložena povinnost k náhradě škody způsobené jím spáchanými úmyslnými trestnými činy, je již z povahy přiznání takového (škodového) nároku nepochybné, že povinný musel porušit svoji právní povinnost coby jeden z nezbytných (implicitních) předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu podle (pro posuzovanou věc relevantního) ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2020, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 87/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2018, sp. zn. , a k podmínkám přiznání nároku na náhradu škody srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 106/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2011, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2019, sp. zn. ). Za této situace proto zodpovězení otázky, zda výjimka z osvobození od placení pohledávek po splněném oddlužení podle platí i tehdy, „neporuší-li pachatel trestného činu (dlužník) žádnou striktně přikázanou povinnost“ či není-li odsouzen pro trestný čin „kvalifikované skutkové podstaty“, nemá z hlediska exekučního řízení žádný význam.

11/ Podpůrně je třeba zdůraznit, že exekuční soud, který rozhoduje o návrhu povinného na zastavení exekuce proto, že pohledávka oprávněné z exekučního titulu zanikla následkem oddlužení povinného, je zásadně vázán právním důvodem, pro který (na jehož základě) nalézací soud exekuční titul vydal (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. května 2020, sp. zn. ). Mínil-li proto dovolatel prokázat, že ve skutečnosti žádnou konkrétní či výslovnou právní povinnost v příčinné souvislosti se vznikem škody neporušil, jedná se o námitku, která svojí podstatou náleží do předcházejícího (zde adhezního) řízení, avšak kterou již v exekučním řízení nelze úspěšně uplatnit.

12/ Jelikož dovolatel v dovolání předložil dovolacímu soudu k vyřešení pouze jedinou otázku, na níž však napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, nemůže být splněn ani požadavek řádného vymezení předpokladů přípustnosti dovolání podle Dovolací soud proto dovolání podle ustanovení odmítl.

13/ Není-li dovolání přípustné, dovolací soud nepřihlíží k případným vadám uvedeným v , , b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ).

14/ O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. ex. řádu).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. 4. 2021

JUDr. Aleš Zezula

předseda senátu