Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
BB5C4551CB0E3BA9C125871600186332.html
HTML · 22.53 KB
No categories available
26 Cdo 313/2021
26 Cdo 313/2021-132
ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobců a/ F. Š. a b/ J. Š., obou bytem XY, zastoupených JUDr. Martinem Steiningerem, advokátem se sídlem v Teplicích, Aloise Jiráska 1367/1, proti žalovanému S. B., bytem XY, zastoupenému JUDr. Ivem Koulou, advokátem se sídlem v Teplicích, Krupská 28/30, o vyklizení nemovitých věcí, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 21 C 335/2018 , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. října 2020, č. j. 84 Co 156/2020 -102, t a k t o:
O d ů v o d n ě n í:
Žalobci se domáhali, aby žalovaný vyklidil pozemek parc. č. XY, zastavěnou plochu a nádvoří, a stavbu č. p. XY, objekt bydlení, která je jeho součástí, a pozemek parc. č. XY, zahradu, vše v katastrálním území XY (dále jen „nemovitosti“, resp. „pozemky“ a „dům“). Žalobu odůvodnili tvrzením, že nemovitosti nabyli do společného jmění manželů na základě kupní smlouvy ze dne 21. srpna 2018 s právními účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí k témuž dni a že žalovaný jako bývalý jejich vlastník je přes písemnou výzvu ze dne 17. října 2018 užívá, resp. v nich bydlí či na nich má umístěny své osobní věci a domácí zvířata.
Okresní soud v Teplicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. února 2020, č. j. 21 C 355/2018 -79, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
Z provedených důkazů učinil zejména následující skutková zjištění. Na základě kupní smlouvy uzavřené dne 21. srpna 2018 s prodávajícím Mgr. Martinem Kolářem jako insolvenčním správcem žalovaného coby dlužníka mají žalobci nemovitosti ve společném jmění. V kupní smlouvě (viz čl. I. bod 4.) vzali na vědomí, že nemovitosti jsou zatíženy služebností matky žalovaného A. B. v podobě práva výlučného užívání obývacího pokoje, ložnice a kuchyně v přízemí domu a ložnice vlevo od schodiště v prvním poschodí (tedy s výjimkou dvou pokojů v prvním poschodí) a práva užívat společně s vlastníkem vstup do domu, chodbu v přízemí, schodiště do prvního poschodí, chodbu v prvním poschodí, půdu, schodiště do sklepa a sklep se všemi součástmi a příslušenstvím a dále oba pozemky. V řízení se neprokázalo jejich tvrzení, že žalovaný nemovitosti užívá (k bydlení) či že má v domě nebo na pozemcích umístěny své věci. Žalovaný o svou matku z důvodu jejího zdravotního stavu dlouhodobě pečuje a v souvislosti s tím se s jejím souhlasem v domě a na pozemcích často zdržuje. Žalobci dosud nedisponují klíči od domu. Na tomto skutkovém základě především dovodil, že žalovanému nelze uložit vyklizovací povinnost, jestliže v domě nebydlí a nemá v něm a ani na pozemcích uloženy žádné své věci. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 26 Cdo 2720/2004 pak rovněž dovodil, že je-li navíc jeho matka oprávněna ze služebnosti k užívání věcí ve shora uvedeném rozsahu, má právo umožnit mu užívání ve stejném rozsahu a jen ona je aktivně věcně legitimována podat proti němu žalobu na jejich vyklizení; žalobci se musí vydání klíčů od domu domáhat jiným způsobem než žalobou na vyklizení nemovitostí.
K odvolání žalobců Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. října 2020, č. j. 84 Co 156/2020 -102, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil v zamítavém výroku I. tak, že žalovaný je povinen vyklidit stavbu č. p XY, která je součástí pozemku parc. č. XY, s výjimkou obývacího pokoje, ložnice a kuchyně v přízemí a ložnice vlevo od schodiště v prvním poschodí, a dále pozemek parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemek parc. č. XY, vše v katastrálním území a obci XY a v tomto rozsahu vyklizené nemovitosti odevzdat žalobcům do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok I./a); ve zbývajícím rozsahu zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok I./b) a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výrok II.).
Na rozdíl od soudu prvního stupně – s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2006, sp. zn. 26 Cdo 2716/2005 – především zdůraznil, že povinnost byt (zde nemovitosti) vyklidit je považována za splněnou v případě, kdy ten, který ho má vyklidit, se z něj odstěhuje (odstraní z něj své věci) a zároveň jej odevzdá oprávněné osobě, např. předáním klíčů. Žalovanému pak tato povinnost plyne z ustanovení § 285 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb. , o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon ) – dále jen „insolvenční zákon “. Lze mu ji však uložit pouze nad rámec služebnosti, která jeho matku opravňuje k výlučnému užívání obývacího pokoje, ložnice a kuchyně v přízemí a ložnice vlevo od schodiště v prvním poschodí domu, neboť tyto místnosti by užíval s jejím souhlasem jako oprávněné ze služebnosti. Za této situace zamítavý výrok rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě v tam uvedeném rozsahu vyhověl.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost opřel o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (dále jen „o.s.ř. o.s.ř. “). Konstatoval, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud řešena otázka „vyklizení reálné části stavby obsahující jedinou bytovou jednotku, k jejíž části má třetí osoba služebnost užívání“. Především pak namítl, že žalobci nejsou aktivně věcně legitimováni k podání žaloby na vyklizení, a to ani v situaci, kdy by nemovitosti fakticky užíval. Je tomu tak proto, že by je užíval se souhlasem matky jako oprávněné ze služebnosti (a to v celém rozsahu a nikoliv pouze v rozsahu, v němž je jeho matka oprávněna užívat části nemovitostí výlučně) a jí by pak svědčila aktivní věcná legitimace k jeho vyklizení. Navíc má za to, že fyzické předání části stavby, která není dotčena služebností, je reálně nemožné; stejně tak je nemožné předání té části, kterou je jeho matka oprávněna užívat společně s vlastníky. Současně uvedl, že při řešení otázky rozporu výkonu práva s dobrými mravy se odvolací soud odchýlil od tam specifikované judikatury Nejvyššího soudu. V případě jeho vyklizení by totiž jeho matka jako nesoběstačná seniorka byla odkázána pouze na přítomnost, ev. bydlení cizích osob. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud v napadeném rozsahu zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalovaného (dovolatele) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. a ve znění účinném od 30. září 2017 (dále jen „o.s.ř. “). Shledal, že bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř. o.s.ř. ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř. o.s.ř. ) a je přípustné podle § 237 o.s.ř. o.s.ř. , neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky hmotného práva (otázky, zda vzhledem ke zjištěným okolnostem svědčí žalobcům aktivní věcná legitimace k žalobě na vyklizení dovolatele). Pro úplnost zbývá dodat, že z důvodů, které posléze vyjdou najevo, však nebude dovolání přípustné podle citovaného ustanovení pro řešení otázky materiální vykonatelnosti výroku ukládajícího vyklizení nemovitostí v rozsahu specifikovaném odvolacím soudem a ani otázky rozporu výkonu práva s dobrými mravy.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1 , § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Podle § 1040 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal (v případě neoprávněného zásahu do vlastnického práva užíváním nemovitosti /její části/ bez právního důvodu odpovídá reivindikační žalobě žaloba na vyklizení).
Podle § 285 odst. 2 insolvenčního zákona byla-li zpeněžena nemovitost, kterou dlužník používá k bydlení své rodiny, anebo byt ve vlastnictví dlužníka, je dlužník povinen je vyklidit. Neučiní-li tak dobrovolně, může se nabyvatel domáhat vyklizení žalobou u soudu; nejde o incidenční spor. Nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak, zpeněžením majetkové podstaty v rozsahu, v němž se týkají zpeněženého majetku, nezanikají služebnosti a reálná břemena (zde služebnost ve prospěch dovolatelovy matky, což vzali žalobci jako kupující přímo v kupní smlouvě ze dne 21. srpna 2018 na vědomí), s výjimkou těch, které jsou v insolvenčním řízení neúčinné (§ 285 odst. 4 insolvenčního zákona ).
Při řešení otázky, pro níž shledal dovolací soud dovolání přípustným, nelze především ztratit ze zřetele, že v ustálené soudní praxi není pochyb o tom, že povinnost byt (zde nemovitosti) vyklidit je považována za splněnou v případě, kdy ten, kdo ho má vyklidit, se z něj odstěhuje (odstraní z něj své věci) a zároveň jej odevzdá oprávněné osobě, např. předáním klíčů (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. prosince 1983, sp. zn. Cpj 40/83 , uveřejněné pod č. 27/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. října 1985, sp. zn. 3 Cz 28/85 , uveřejněné pod č. 8/1987 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2006, sp. zn. 26 Cdo 2716/2005 ). Jelikož dovolatel nebyl účastníkem kupní smlouvy ze dne 21. srpna 2018, na jejímž základě žalobci nabyli předmětné nemovitosti do společného jmění (zmíněnou kupní smlouvu totiž uzavřeli s prodávajícím Mgr. Martinem Kolářem jako insolvenčním správcem dovolatele), byl k vydání klíčů od domu – vzhledem k takto založenému právnímu vztahu – povinen právě insolvenční správce dovolatele jako prodávající a nikoli dovolatel. Za této situace, kdy k vydání klíčů od domu bude povinna druhá strana kupní smlouvy odlišná od dovolatele, tedy insolvenční správce dovolatele, prosadí se zde uvedené judikatorní závěry v modifikované podobě, tedy v tom smyslu, že půjde pouze o splnění povinnosti odstěhování.
V projednávané věci jde o právní vztah mezi žalobci jako vlastníky nemovitostí, které nabyli na základě kupní smlouvy, jíž uzavřeli s insolvenčním správcem dovolatele jako dlužníkem, a samotným dovolatelem. V této specifické situaci musí mít žalobci jako vlastníci nemovitostí aktivní věcnou legitimace k žalobě na vyklizení dovolatele z domu a pozemků (§ 1040 odst. 1 o. z. a § 285 odst. 2 insolvenčního zákona ), avšak vzhledem k existujícímu právu služebnosti dovolatelovy matky se tato legitimace může prosadit pouze ve vztahu k těm jejich částem, které nejsou dotčeny právem služebnosti v podobě výlučného užívání tam označených místností v přízemí a v prvním poschodí domu, jak správně uzavřel odvolací soud. Zbylé části nemovitostí pak budou oprávněni užívat buď výlučně (dva pokoje v prvním poschodí domu) či společně s dovolatelovou matkou (ostatní prostory v domě s výjimkou obývacího pokoje, ložnice a kuchyně v přízemí domu a ložnice vlevo od schodiště v prvním poschodí domu, a pozemky) a k jejich vyklizení ze strany dovolatele budou proto aktivně věcně legitimováni.
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je však již uvedeno, že v řízení se neprokázalo žalobní tvrzení, že nemovitosti žalovaný užívá (k bydlení) či že má v domě nebo na pozemcích umístěny své věci (nadto žalovaný již ve vyjádření k žalobě uvedl, že nemovitosti, resp. dvě místnosti umístěné vpravo od schodiště v prvním poschodí domu vyklidil na základě předžalobní výzvy ze dne 17. října 2018 s tím, že ostatní místnosti a prostory v domě užívá na základě služebnosti jeho matka). Jestliže pak nemovitosti k bydlení neužívá a nemá v domě a ani na pozemcích umístěny své věci, nelze žalobě na vyklizení ani zčásti vyhovět.
S přihlédnutím k řečenému lze uzavřít, že v měnícím výroku I. písmeno a) není rozsudek odvolacího soudu správný, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o.s.ř. o.s.ř. ). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadený rozsudek bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř. o.s.ř. ) v tomto výroku a v závislém nákladovém výroku zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř. o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 o.s.ř. o.s.ř. ). Za této situace by bylo – logicky vzato – bezpředmětné řešit v dovolacím řízení otázku materiální vykonatelnosti výroku ukládajícího vyklizení nemovitostí v rozsahu specifikovaném odvolacím soudem; otázka rozporu výkonu práva s dobrými mravy nemůže být podrobena dovolacímu přezkumu už proto, že na řešení této otázky měnící výrok napadeného rozsudku nespočívá. Proto pro řešení těchto otázek nebude dovolání přípustné podle § 237 o.s.ř. o.s.ř. Podle § 243e odst. 2 věty první o.s.ř. o.s.ř. pak věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první o.s.ř. o.s.ř. ). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o.s.ř. o.s.ř. ).
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 , Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 4. 2021
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu