Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 56/2020

33 Cdo 56/2020-54

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně České televize, se sídlem v Praze 4 - Podolí, Na Hřebenech II 1132/4, zastoupené JUDr. Daliborem Kalcso, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Resslova 956/13, proti žalované Š. P., bytem XY, zastoupené JUDr. Miloslavou Coufalovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem, Neštěmická 779/4, jako procesní nástupkyni J. P., zemřelé dne XY, naposledy bytem XY, o zaplacení 2.160,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. , o dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labemze dne 13. 5. 2019, č. j. -28, t a k t o:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Litoměřicích (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 31. 1. 2019, č. j. -15, rozhodl, že v řízení o zaplacení částky 2.160,- Kč s příslušenstvím bude na straně žalované pokračováno se Š. P., narozenou XY, bytem XY, jako procesní nástupnicí po zemřelé žalované J. P.

Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 13. 5. 2019, č. j. -28, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, které není přípustné.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále opět jen „ “ (srov. čl. II bod 2 ).

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle dovolání podle není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Se zřetelem ke shora uvedeným východiskům je pro danou věc určující posouzení otázky přípustnosti dovolání pro případ procesního nástupnictví podle v řízení, jehož předmětem jsou neuhrazené televizní poplatky podle , o rozhlasových a televizních poplatcích ve výši 2.160,- Kč, tzn. zda jde o řízení, jehož předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok (rozuměj výrok o procesním nástupnictví) peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, a zda nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy či o nárok z pracovněprávního vztahu [ ]. Je-li pojmově vyloučeno, aby šlo o nárok z pracovněprávního vztahu, pak nezbývá než posoudit, zda požadavek na zaplacení televizních poplatků vyplývá ze vztahu podléhajícího regulaci spotřebitelských vztahů. Nutno mít na paměti, že spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná ( , – dále jen „o. z.“), a že ten, „kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele ( o. z.); pro účely ochrany spotřebitele a pro účely o. z. se za podnikatele považuje také každá osoba, která uzavírá smlouvy související s vlastní obchodní, výrobní nebo obdobnou činností či při samostatném výkonu svého povolání, popřípadě osoba, která jedná jménem nebo na účet podnikatele ( o. z.).

Nutno předeslat, že v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. , byl přijat závěr, podle něhož „[R]ozhlasové a televizní poplatky podle , o rozhlasových a televizních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, jsou „jinou podobnou povinnou platbou“ ve smyslu tr. zákoníku o trestném činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby.“ Na podporu tohoto závěru Nejvyšší soud přijal ve vztahu k televiznímu poplatku následující argumentaci:

- svou povahou jde o „platbu povahy neekvivalentní, veřejné, placené veřejné instituci na veřejně prospěšný účel a uložené a podrobně upravené zákonem, u něhož převažují prvky veřejnoprávní úpravy.“ [bod 43],- slouží k financování České televize [srovnej bod 44],- Česká televize poskytuje službu veřejnosti tvorbou a šířením televizních programů, popřípadě dalšího multimediálního obsahu a doplňkových služeb na celém území České republiky za účelem naplňování demokratických, sociálních a kulturních potřeb společnosti a potřeby zachovat mediální pluralitu [bod 45],- Česká televize jako instituce zřízená státem při absenci soukromoprávního úkonu (jednání), jejíž orgány jsou utvářeny státem a která (v některých směrech) podléhá státnímu dohledu a její účel je veskrze veřejný, je typickou veřejnoprávní institucí [bod 47],- Česká televize je veřejnou institucí hospodařící s prostředky určenými pro veřejně prospěšný účel (z nichž naprosto převážnou část tvoří televizní poplatky), a to pod kontrolou státu jako jejího zřizovatele a garanta jejího fungování [bod 53],- platba televizního poplatku je uložena a podrobně upravena zákonem, konkrétně , o rozhlasových a televizních poplatcích [bod 58],- obsah právního vztahu mezi poplatníkem televizního poplatku a Českou televizí je podrobně a ve všech podstatných částech upraven zákonem, který neobsahuje dispozitivní ustanovení typická pro soukromoprávní vztahy rovnoprávných účastníků [bod 59],- televizní poplatky jsou svého druhu daní z majetku (konkrétně daní z vlastnictví, držení či obecně z užívání televizního přijímače jako movité hmotné věci)se zvlášť poukázaným výnosem nikoliv ve prospěch státního rozpočtu, ale ve prospěch zákonem určeného provozovatele vysílání (srov. Telec, I., Tůma, P. Autorský zákon: komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 701, a též Rozehnal, A.: Zákon o České televizi. Komentář. Wolters Kluwer. Praha 2018, dostupný v ASPI). Svou konstrukcí se televizní poplatky staly skutečnými majetkovými daněmi, když jsou placeny pravidelně a ne vždy je za ně poskytnuta odpovídající protihodnota (Radvan, M.: Rozhlasový a televizní poplatek aneb daň z rádia a z televizoru. Daně a finance. Praha: LexisNexis CZ, 2006, roč. 14, č. 3, s. 16-18) – [bod 62],- nejde o úhradu za poskytnutí služby [srovnej bod 63],- Česká televize … je veřejnou instituci hospodařící s televizními poplatky jakožto prostředky určenými pro veřejný účel, a to pod institucionalizovaným dohledem státu. [bod 97],- povinnost platit televizní poplatek je stanovena a podrobně upravena zákonem, přičemž tato úprava je konstruována podobně jako např. u daní. Vznik ani obsah platební povinnost není založen dispozitivními úkony účastníků právního vztahu. V zákoně o rozhlasových a televizních poplatcích převažují prvky veřejnoprávní úpravy [bod 98],- televizní poplatek je – stejně jako jiné veřejnoprávní poplatky – platbou povinnou, vynutitelnou, nenávratnou a neekvivalentní. Jde o svého druhu daň z majetku. Tato povaha televizního poplatku byla zdůrazněna už v a v důvodové zprávě k němu. Nejde o úhradu za poskytnutí služby. Zaplacení poplatku neodpovídá nárok na příjem vysílání v nějakém rozsahu (v nějakém čase) [bod 99].

Z výše uvedené argumentace je zřejmé, že rozhodnutí o procesním nástupnictví v důsledku univerzální sukcese ( a 2 ) vydané v řízení, jehož předmětem je zaplacení částky 2.160,- Kč z titulu nezaplacených televizních poplatků nebylo vydáno ve věci vyplývající z pracovněprávního vztahu ani ze spotřebitelské smlouvy (vztah mezi poplatníkem televizního poplatku a Českou televizí není spotřebitelským vztahem, byť ve sporu o jeho zaplacení rozhodují obecné soudy v civilním řízení), a tak podle není dovolání přípustné.

Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl ( ).

Vzhledem k výsledku dovolacího řízení nerozhodoval Nejvyšší soud o návrhu na odklad právní moci dovoláním napadeného usnesení pro bezpředmětnost.

K absenci výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 4. 2021

JUDr. Václav Duda předseda senátu