Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3321/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. H., t. č. Věznice Příbram, zastoupeného Mgr. Radkou Korbelovou Dohnalovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Převrátilská 330, 390 01 Tábor, proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 19. 12. 2012 č. j. -246, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 15. 5. 2013 č. j. -313, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2014 č. j. -23, za účasti Okresního soudu v Táboře, Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 10. 2014, stěžovatel napadl rozsudek Okresního soudu v Táboře (dále jen "okresní soud") ze dne 19. 12. 2012, č. j. -246 (dále jen "rozsudek"), kterým byl uznán vinným (I.) přečinem zanedbání povinné výživy podle , (dále jen " "), a (II.) přečinem krádeže podle , b), odst. 2 a přečinem porušování domovní svobody podle , 2 , a (III.) společně s obviněným D. B. ve spolupachatelství podle přečinem krádeže podle a přečinem porušování domovní svobody podle .

Stěžovatel nesouhlasí s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy. Tvrdí, že v případě přečinu zanedbání povinné výživy se nevypořádaly s otázkou výše výživného, kterou by byl povinen hradit, respektive skutečnou možností obžalovaného tuto úhradu činit, a s rozhodnou dobou, od níž je možné uvažovat o neplnění vyživovací povinnosti. Soudy pominuly, že po část doby uváděné ve výroku rozsudku vedl s manželkou společnou domácnost, v rámci které se podílel na výživě dětí a navíc manželka po ni pobírala sociální dávky, pro jejichž výši je určující počet členů domácnosti, tedy díky stěžovateli vyšší, což by mělo být zohledněno. Opatrovnický soud mu stanovil vyživovací povinnost až od 1. 12. 2010, není tedy ani jasné, jak vysoká by předtím měla být, a tudíž pokud jde o období před tímto datem neplnění vyživovací povinnosti konstatovat nelze. Stěžovatel připouští, že neplatil výživné po opuštění společné domácnosti, nicméně byl prakticky bez příjmů a možnost nalezení zaměstnání pro něj byla obtížná. Práci se však záměrně nevyhýbal, naopak pracoval u poškozeného pana Trsky, který ho však nevyplácel v penězích, což potvrdili svědci Ondřej, Bartoň i Procházková. Co se týče odsouzení dle bodu II. rozsudku, stěžovatel tvrdí, že poškozený Trsek stěžovatele dlouhodobě nutil k bezplatné práci a dopouštěl se vůči němu násilí, což by mělo být zohledněno. Pokud stěžovatel vzal nějaké peníze, učinil tak proto, že je považoval za společné či přímo za své, když pro Trsku pracoval a ten mu peníze dlužil. K porušení domovní svobody pak nemohlo dojít proto, že stěžovatel v předmětném domě bydlel. Tvrzení poškozeného Trsky, že tam mohl pobývat pouze v jeho přítomnosti, je účelové. V případě odsouzení dle bodu III. rozsudku se pak soudy dostatečně nezabývaly rozpory mezi výpověďmi spoluobžalovaného a svědků.

Dále stěžovatel namítá podjatost soudce rozhodujícího ve věci v prvém stupni Mgr. Pořízka dané tím, že v květnu 2011 došlo mezi nimi v budově okresního soudu k hádce, kdy soudce Mgr. Pořízek stěžovatele z budovy vykázal.

Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, y (dále jen " ") a , , a y. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnostní napadená rozhodnutí zrušil.

II.

, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), rozeznává podle svého jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ke stěžovatelově argumentaci směřující proti hodnocení důkazů Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej a až 92 y). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.

Nutno říci, že z rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, ze kterých důkazů ve věci vyšly a jejich závěry se nejeví jako nepřiléhavé. V případě přečinu zanedbání povinné výživy je zde zejména vyjádření matky nezletilých, že stěžovatel na výživu svých dětí po celé předmětné období nepřispíval, přičemž z výpovědí svědků naopak vyplynulo, že za své příležitostné příjmy si zejména nakupoval alkohol a cigarety. Připustit lze snad jen, že obecné soudy se mohly podrobněji vyjádřit k některým stěžovatelovým námitkám týkajícím se období, po které ještě vedl s matkou dětí společnou domácnost, nicméně tuto výhradu nelze přeceňovat, kdy neplnění vyživovací povinnosti poté, co již tuto domácnost nesdílel, v každém případě plně postačuje pro závěr o vině stěžovatele daným trestným činem. Vyživovací povinnost byla stěžovateli stanovena ve výši 800 Kč pro nezletilou dceru a 700 Kč pro nezletilého syna, což jsou bezpochyby částky, které stěžovatel, jenž měl zjevně dostatek prostředků na pravidelný nákup alkoholu a cigaret, musel být schopen hradit. Stěžovatelova argumentace týkající se odsouzení pro další trestné činy je pak pouhou polemikou se skutkovými závěry obecných soudů, kdy důvody, proč obecné soudy stěžovatelovým tvrzením neuvěřily, jsou v jejich rozhodnutích vysvětleny.

Rovněž se stěžovatelovou námitkou podjatosti soudce soudu prvého stupně se soudy dostatečně vypořádaly, kdy v tomto směru lze odkázat na str. 7-8 usnesení Nejvyššího soudu.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle , ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. května 2015

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu