Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
BD36E2D15CAF477BC125870E00187F4F.html
HTML · 15.88 KB
No categories available
26 Cdo 291/2021
26 Cdo 291/2021-158
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce A. K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Michalem Štrofem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalovanému M. Z., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Jiřím Kovandou, advokátem se sídlem v Praze 2, Balbínova 404/22, o přezkum oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 153/2018 , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. září 2020, č. j. 12 Co 149/2020 -129, takto:
I. Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 8. 9. 2020, č. j. 12 Co 149/2020 -129, změnil rozsudek Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) ze dne 20. 11. 2019, č. j. 13 C 153/2018 -97, tak, že určil, že výpověď z nájmu tam blíže specifikovaného bytu, daná žalobci dopisem žalovaného ze dne 16. 4. 2018, je neoprávněná; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Dovolání žalovaného Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř. “).
Dovolatel sice uvádí, že spatřuje přípustnost dovolání v řešení otázky „možnosti ukončení nájemního poměru k bytu výpovědí pronajímatele v případě založení tohoto poměru dohodou o naturálním plnění při současné neexistenci písemné nájemní smlouvy nebo dohody o užívání bytu“, která podle jeho mínění nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud řešena, podle obsahu dovolání však ve skutečnosti zpochybňuje právní posouzení učiněné odvolacím soudem především prostřednictvím skutkových námitek (zejména ohledně existence nájemního vztahu a výše sjednaného nájemného) a nesouhlasí ani s hodnocením provedeného dokazování. Uplatňuje tak dovolací důvod, který nemá k dispozici (srovnej ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ). Jen pro úplnost lze uvést, že skutková zjištění odpovídají obsahu spisu, nevykazují jakýkoliv nesoulad, soudy provedly všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a své závěry náležitě odůvodnily.
K samotné (poměrně obecně formulované) otázce dovolatele je na místě podotknout, že z ustanovení § 2286 , § 2288 a § 2291 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále též jen „o. z.“, případně „nový občanský zákoník “), je zcela očividné, že pronajímatel může skončit (za tam stanovených podmínek) nájem bytu bez ohledu na to, jak a kdy takový nájem vznikl.
Dovolatel zpochybňuje správnost závěru odvolacího soudu, že v projednávané věci (s odkazem na obsah rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2016, č. j. 58 Co 289/2015 -396) byla mezi účastníky již závazně vyřešena nejen otázka existence nájemního vztahu, ale i otázka existence dohody o nájemném a její obsah s tím, že úplata za užívání předmětného bytu byla hrazena ve formě naturálního plnění.
V soudní praxi (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 666/2007 , ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1236/2015 ) není pochyb, že otázky, o nichž přísluší rozhodovat jinému orgánu, může soud s výjimkou případů uvedených v § 135 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází (§ 135 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ). Za rozhodnutí jiného orgánu je třeba podle konstantní judikatury považovat i rozhodnutí soudu. V případě, že jde o rozhodnutí soudu, je třeba ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. vykládat v kontextu s ustanovením § 159a o. s. ř. o. s. ř. Podle § 159a odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. Podle § 159a odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány. Závazný je výrok pravomocného rozsudku a nikoliv jeho odůvodnění, avšak v případě zamítavého výroku je nutno posoudit výrok v souvislosti s odůvodněním rozhodnutí (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98 , uveřejněný pod číslem 69/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, usnesení téhož soudu ze dne 4. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1382/2002 ). Ve výše citovaném rozsudku sp. zn. 26 Cdo 1236/2015 také Nejvyšší soud poukázal na ustálenou judikaturu, z níž plyne, že zamítl-li soud žalobu na vyklizení bytu, protože dospěl k závěru, že žalovaný/á/ užívá předmětný byt na základě platné nájemní smlouvy, je takový rozsudek ve smyslu § 159a odst. 1 , 3 o. s. ř. o. s. ř. závazný pro účastníky řízení i pro všechny orgány (tedy i pro soud v pozdějším jiném řízení, kde je řešena platnost nájemní smlouvy jako předběžná otázka).
Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu (srovnej např. nález ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02 ) týkající se vázaností soudních rozhodnutí a v nich řešených otázek v dalších soudních řízeních tak akcentuje zejména zásady právní jistoty a předvídatelnosti práva, patřící ke znakům právního státu, které vedou ke stabilitě a jednotnosti soudního rozhodování.
Závěr odvolacího soudu o závaznosti řešení otázky existence a obsahu nájemního vztahu je tedy v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, a dovolání proto není ohledně této otázky přípustné.
Namítá-li dovolatel nedostatek (písemné) formy nájemní smlouvy (pro který má za to, že je neplatná), přehlíží, že podle skutkových zjištění nalézacích soudů k založení daných právních vztahů došlo již v roce 1980; obligatorní písemná forma smlouvy o nájmu bytu však byla do českého právního řádu zavedena až od 1. 1. 1995 (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 3 Cdon 120/96 , uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 10/1998). Ostatně i tyto otázky byly (z logiky věci musely být) posuzovány v rámci předcházejícího soudního řízení, z něhož vyplývá závazný závěr o existenci nájemního vztahu.
V části, v níž dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávnou aplikaci § 2246 odst. 2 o. z., a upozorňuje na nemožnost postupu podle § 2249 odst. 1 o. z., neobsahuje dovolání řádné vymezení jeho přípustnosti (§ 241a odst. 2 , § 237 – 238a o. s. ř. o. s. ř. ). Jen pro úplnost lze uvést, že zjistil-li odvolací soud, že původní dohoda (uzavřená na dobu neurčitou mezi právními předchůdci účastníků) o nájemném nebyla změněna, nemohla na základě dopisu dovolatele ze dne 20. 4. 2016 vzniknout žalobci povinnost hradit dovolateli nájemné ve výši 16.880 Kč (postup podle § 2246 odst. 1 o. z., byl v důsledku existence dohody o výši nájemného vyloučen); proto ani jeho neplacením nemohl hrubě porušit své povinnosti nájemce. Ze skutkových zjištění ani nevyplývá, že by dovolatel nemohl postupovat podle § 2249 o. z., neboť citované ustanovení dopadá i na právní vztahy založené před účinností nového občanského zákoníku (§ 3074 odst. 1 , 2 o. z.; viz též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1670/2018 ).
Dovolatel sice napadl dovoláním všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, avšak výrok, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, napadá zjevně jen proto, že jde o výrok akcesorický. Dovolání v této části neobsahuje žádné odůvodnění, navíc by ani nebylo podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. o. s. ř. přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. o. s. ř. ).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 20. 4. 2021
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu