Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 703/2021

30 Cdo 703/2021-138

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce P. P., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Paprsková 1340/10, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2020, č. j. -123, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal poskytnutí písemné omluvy a zaplacení částky 140 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena nepřiměřeně dlouhým řízením vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. (dále jen „posuzované řízení“). Posuzované řízení trvalo 9 let a 8 měsíců a jeho předmětem byl nárok žalobce na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jednáním příslušníků Policie ČR.

Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. 9. 2019, č. j. -52, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 23. 1. 2020, č. j. -77, a ze dne 3. 6. 2020, č. j. -117, uložil žalované povinnost se žalobci omluvit, a to v písemné formě, doporučeným, datovaným a oprávněnou úřední osobou podepsaným a otiskem úředního razítka opatřeným dopisem tohoto znění: „Omluva P. P., nar. XY: Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti se Vám omlouvá za nemajetkovou újmu, která Vám vznikla nesprávným úředním postupem Obvodního soudu pro Prahu 7 v řízení vedeném pod sp. zn. , a to jeho celkově nepřiměřenou délkou, průtahy a obdobími nečinnosti v tomto řízení.“ (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 65 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z této částky od 28. 12. 2017 do zaplacení (výrok II), v části, aby žalovaná zaplatila žalobci 75 000 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV).

K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (odvolací soud) v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku II jej změnil tak, že žalobu na zaplacení 65 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z této částky od 28. 12. 2017 do zaplacení zamítl (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III rozsudku odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku II napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II ), dále jen „ “, odmítl.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. , či ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. , či ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu, ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. ).

Námitka, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného, přípustnost dovolání podle nezakládá. Podle konstantní judikatury ani typově zvýšený význam předmětu řízení nevylučuje, aby byl tento předpoklad, a to zejména ve vztahu k utrpěné újmě, umenšen, případně i vyloučen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. , nebo ze dne 24. 7. 2017, sp. zn. ). Jak Nejvyšší soud vyjádřil v části V. stanoviska ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), náhrada imateriální újmy má sloužit ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden, a v níž byl tak udržován. Takový stav přitom vyplývá z nejistoty ohledně výsledku sporu. Za situace, kdy účastník řízení po řadu let neprojevuje o řízení žádný zájem lze o existenci stavu nejistoty ohledně výsledku řízení u tohoto účastníka zcela relevantně pochybovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 9/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jestliže odvolací soud uzavřel, že byť v posuzovaném řízení jde o ochranu osobnosti žalobce, při níž lze v obecné rovině předpokládat zvýšený význam předmětu řízení pro poškozeného, skutečnost, že žalobce po dobu téměř pěti let neprojevil o řízení žádný zájem, svědčí o zanedbatelném významu řízení pro žalobce, neodchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Namítá-li žalobce, že opakovaně docházel k soudu nahlédnout do spisu, jde o námitku do skutkových zjištění, která není způsobilým dovolacím důvodem ( ).

Obstál-li závěr odvolacího soudu o zanedbatelném významu řízení pro žalobce, není třeba přiznávat zadostiučinění v penězích (srov. část V Stanoviska nebo obdobně např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu, ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. , ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. , ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. , či ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. ).

Vytýká-li žalobce odvolacímu soudu, že mu přičetl k tíži, že nevyužil prostředků nápravy průtahů v řízení, přehlíží, že odvolací soud k takovému závěru v napadeném rozhodnutí nedospěl. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud nepřičítal dovolateli k tíži okolnost, že v průběhu řízení nevyužil takových prostředků, ale okolnost, že po dobu cca pěti let o průběh řízení neprojevil žádný zájem. Uvedená námitka žalobce se proto míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem a nemůže přípustnost dovolání založit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Také námitka, že odvolací soud „zcela odhlédl od neproduktivního trvání přerušení řízení“, se míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zjevné, že právě doba, po kterou bylo posuzované řízení nedůvodně přerušeno, byla jednou z okolností, které vedly odvolací soud k závěru o porušení práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě a tím i závěru o odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu žalobci vzniklou daným nesprávným úředním postupem (§ 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk). Proto ani tato námitka nemůže přípustnost dovolání založit (srov. výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ).

Nákladový výrok není třeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 4. 2021

Mgr. Vít Bičák předseda senátu