Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 289/2020

-428

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobců: a) A. S., narozená XY, b) J. S., narozený dne XY, oba bytem XY, oba zastoupeni JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem Lazarská 6/11, Praha 2, proti žalované: Cestovní kancelář FISCHER, a.s., se sídlem Babákova 2390/2, Chodov, Praha 4, IČO 26141647, zastoupená JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem Malá Skála 397, o 340.465 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně a) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2019, č. j. -391, takto:

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 13. 6. 2019, č. j. -333, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 8. 2019, č. j. -367, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně 3.805 Kč s příslušenstvím a žalobkyni a) 312.660 Kč s příslušenstvím, ohledně částky 24.000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku. Dovodil, že žalovaná porušila svou povinnost z cestovní smlouvy uzavřené s žalobci, nezajistila-li bezpečnou dopravu při výletu do Káhiry dne 25. 4. 2005 a podle a , , účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), tak odpovídá za vzniklou škodu, která vznikla na zdraví žalobkyně a) při havárii autobusu. Žalobkyně a) v důsledku úrazu pozbyla soběstačnosti a vyžaduje neustálou péči, kterou zajišťuje její manžel - žalobce b). Kromě náhrady nákladů na léky a potřebné pomůcky, jež za posuzované období od 1. 1. 2015 do 30. 6. 2015 činily 3.805 Kč, svědčí žalobkyni a) nárok na náhradu nákladů za péči, kterou jí celodenně a ve všech oblastech života (pomoc při oblékání, přesuny na lůžko a invalidní vozík, osobní hygiena, zajišťování jídla, péče o domácnost) poskytuje její manžel. Požadavek na úhradu částky odpovídající 1.860 Kč denně se přitom soudu jevil přiměřeným, a to i ve srovnání s cenovými nabídkami dalších podobných služeb. Jelikož však žalobkyně současně pobírá příspěvek na péči ve výši 4.000 Kč měsíčně, soud požadovanou částku 336.660 Kč o šestiměsíční příspěvek ve výši 24.000 Kč snížil.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 10. 2019, č. j. -391, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o platební povinnosti žalované ve výši 3.805 Kč s příslušenstvím vůči oběma žalobcům a v části výroku o povinnosti zaplatit žalobkyni a) 83.000 Kč s příslušenstvím, ve zbývající části vyhovujícího výroku jej změnil tak, že zamítl žalobu o zaplacení 229.660 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku (zamítavý výrok soudu prvního stupně co do požadavku na úhradu 24.000 Kč s příslušenstvím zůstal odvoláním nedotčen). Odvolací soud navázal na závěry soudu prvního stupně a dovodil oprávněnost nároku žalobkyně a) na náhradu nákladů na péči, revidoval však současně jeho závěry ohledně výše náhrady za osobní péči poskytovanou zcela nesoběstačné žalobkyni jejím manželem, žalobcem b), v průběhu celého dne a noci v rozsahu zjevně překračujícím míru běžné lidské a rodinné solidarity. Výši náhrady stanovil úvahou podle , přičemž vyšel z toho, že péči o žalobkyni a) by mohly zajistit dvě pečovatelky, každá s pracovní dobou osmi hodin denně. Minimální mzda stanovená , o minimální mzdě, přitom činila v daném období 9.200 Kč, v případě dvou pečovatelek tedy lze uvažovat o částce 18.400 Kč. Po odečtení žalobkyní pobíraného příspěvku na péči ve výši 4.000 Kč, zohlednění růstu cen a přihlédnutí k částce přisouzené žalobkyni za předchozí období soud dospěl k závěru, že žalobkyně a) má právo na náhradu nákladů na péči v částce 15.000 Kč měsíčně. Ta zcela opodstatněně odpovídá přibližně jedné čtvrtině maximálních úhrad za profesionálně poskytovanou službu osobní asistence podle , o sociálních službách, ve spojení s , která by při šestnáctihodinové asistenci činila 62.400 Kč za jeden měsíc. Soud dále zohlednil, že žalobkyně pobývala po část období v nemocničním zařízení a po tuto dobu jí byla poskytována péče zde, proto náhradu o odpovídající část snížil na 83.000 Kč s příslušenstvím.

Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, a to jeho části, jíž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že se žaloba částečně zamítá, podala žalobkyně a) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z , neboť odvolací soud se při řešení otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolatelka poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. , podle nějž je na poškozeném, upřednostní-li poskytování péče profesionály či blízkými, a ocitovala rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , vyslovující se v tom smyslu, že výše náhrady, byť neztotožnitelná s odměnou profesionálních pečovatelů, by měla odpovídat základním zásadám vyřčeným Ústavním soudem. Z judikatury se podle ní podává, že výše tzv. renty (nákladů na péči) by poškozenému měla umožňovat volbu, zda bude svou dřívější soběstačnost nahrazovat bezplatnými službami svého okolí či službou profesionální. Odvolacím soudem učiněná pomocná úvaha kalkulující s minimálními mzdami dvou hypotetických ošetřovatelů pracujících na plný úvazek není adekvátní rozsahu poskytované péče, jíž by byly schopny zajistit nejméně tři osoby. Přisouzená částka 15.000 Kč je v hrubém nepoměru s cenou profesionální péče. Stěžejní otázku, zda má náhrada nákladů na péči (renty) o poškozeného umožnit poškozenému volbu mezi zajištěním péče prostřednictvím třetích osob a osobní péčí nejbližších, pak dovolatelka pokládá za řešenou v rozporu s ustálenou judikaturou. Míní rovněž, že odvolací soud porušil její právo na spravedlivý proces, nevypořádal-li se v odůvodnění svého rozhodnutí s písemným vyjádřením žalobců k odvolání žalované a ve svém rozsudku naopak uvedl, že nebylo podáno. Navrhla, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo v napadené části zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou ( ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení ( a 4 ), a je současně ve světle závěrů vyslovených v nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2020, sp. zn. , vyneseného v obdobné věci týchž účastníků, přípustné pro řešení otázky přiměřenosti a kritérií pro náležitě podloženou úvahu o výši náhrady nákladů na péči o nesoběstačnou osobu. Dovolání je důvodné.

Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod dovolání ( ), může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Vzhledem k , , účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.“), neboť ke škodní události došlo před 1. 1. 2014.

Podle § 449 odst. 1 obč. zák. při škodě na zdraví se hradí též účelné náklady spojené s léčením. Podle odst. 3 tohoto ustanovení náklady léčení a náklady pohřbu se hradí tomu, kdo je vynaložil.

Zákon zakládá osobám poškozeným na zdraví celou řadu nároků různé povahy. Některé mají nemajetkovou povahu a sledují satisfakci (odčinění) zásahů do osobnostní sféry (bolestné, náhrada za ztížení společenského uplatnění), jiné mají kompenzovat nepříznivé dopady do majetkového stavu poškozených (náhrada za ztrátu na výdělku, náhrada za ztrátu na důchodu). K právu osoby poškozené na zdraví pak náleží i náhrada nákladů léčení (pokud není kryta veřejným zdravotním pojištěním), zahrnující též náklady na potřebnou péči při nesoběstačnosti, které jsou primárně odvozeny od finančních částek, jež je poškozený nucen vynakládat, aby si zajistil potřebnou obsluhu a úkony sloužící k obstarání záležitostí, které si nedokáže sám zařídit. Uplatnění tohoto nároku i v případě péče vykonávané rodinným příslušníkem, která přesahuje míru obvyklé rodinné a mezilidské solidarity, navazuje na prokazatelné vynaložení nákladů (tj. zajištění péče), tedy přiznání náhrady implicitně předpokládá, že volba způsobu zajištění péče již byla učiněna, péče byla poskytnuta a v návaznosti na to pak vynaloženy tomu odpovídající prostředky (k tomu viz judikatura řešící možné eventuality způsobu uplatnění práva na skutečně vynaložené náklady na péči, zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 44/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sbírka“, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. , č. 126/2019 Sbírky, ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. , či ze dne 30. 9. 2016, sp. zn. , č. 27/2018 Sbírky). Rovněž Ústavní soud v nálezu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. , uzavírá, že vyjma náhrady za ztrátu na výdělku nelze přiznat nároky plynoucí ze škody na zdraví formou do budoucna stanoveného opakujícího se plnění – renty (v témže nálezu se Ústavní soud přiklání též k závěru, že existenci nákladů spojených s péčí o poškozeného je třeba přiměřeným způsobem prokázat, což je z povahy věci možné až po jejich vynaložení). Kompenzace nákladů tak navazuje na zvolenou formu zajištění péče (tomu úvahy odvolacího soudu v nyní posuzované věci odpovídají) a je vyčíslitelná zpravidla exaktní metodou zjištění rozsahu vykonané péče a na ni vynaložených nákladů.

Poněkud odlišná je situace v případě péče poskytované blízkou osobou, kde se kromě jednoznačně medicínských a podobných úkonů (podávání léků, polohování, cévkování, apod.) provádí i péče o domácnost; jde-li o domácnost společnou s osobou, která péči vykonává, náleží náhrada za tyto úkony jen v rozsahu, v němž přesahují míru obvyklé rodinné spolupráce, neboť úklid, praní, vaření, nakupování, péče o vybavení domácnosti, apod. se nejspíše týkají všech členů domácnosti a nejsou jen ve prospěch samotného poškozeného. Zde už ovšem nelze najít jednoznačné pevné vodítko pro stanovení adekvátní kompenzace, proto je namístě rozsah péče a výši za ni náležející náhrady stanovit volnou úvahou soudu ve smyslu (k tomu viz též nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. ). Úvaha soudu ve smyslu uvedeného ustanovení musí být skutkově podložena, přičemž nesmí jít o libovůli, nýbrž o logickou úvahu vycházející z dostupných provedených důkazů (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2008, sp. zn. ). V rozsudku ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. , č. 126/2019 Sbírky, se pak Nejvyšší soud zabýval podložeností a adekvátností úvahy soudu potud, zda přisouzená částka náhrady nákladů na péči není nepřiměřeně vysoká. Poukázal zde na orientační vodítka, na nichž lze příslušnou úvahu založit, mezi něž zahrnul i ocenění profesionálních pečovatelských služeb podle , kterou se provádí zákon o sociálních službách (dále též jen „“), s nímž však nelze cenu nákladů na osobní péči bez dalšího ztotožnit, a to již s ohledem na možné z téhož titulu poškozeným pobírané sociální dávky či na nezbytnost hradit daňové odvody a dávky na sociální zabezpečení profesionálních pečovatelů. Relevanci přiznal též kritériu minimální mzdy ve smyslu příslušného nařízení vlády vztaženému k časovému úseku, po který by bylo třeba zaměstnat pečující osoby, tedy kritériu, které měl za stěžejní pro své posouzení též odvolací soud v projednávané věci.

Nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2020, sp. zn. , byl zrušen rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. , ve věci stejných účastníků týkající se téhož nároku za jiné období (květen 2005 až květen 2009), se závazným právním názorem, že je třeba vyjít z limitu stanoveného pro ceny účtované profesionálními pečovatelskými službami podle , který s přihlédnutím k potřebnému časovému rozsahu je stěžejním referenčním bodem pro náležitou a ústavně souladnou úvahu soudu ve smyslu

Má-li tedy být volná úvaha soudu formována v návaznosti na částku, kterou by poškozený případně platil profesionálnímu poskytovateli dané služby v souladu s úpravou obsaženou ve , je pak v zájmu náležité objektivizace v obecné rovině třeba přihlédnout ke způsobu, jakým tato vyhláška reguluje poskytování péče a ocenění poskytovaných služeb, i jejímu provázání se , o sociálních službách, neboť pouze takto je možné se přiblížit k obnosu, který by reálně mohl odpovídat adekvátní úplatě pečovatelské služby, a poskytnout tak volné úvaze soudu náležitou oporu. přitom předpokládá, že poskytování sociálních služeb, včetně služby osobní asistence, jíž měl odvolací soud za obsahově odpovídající rozsahu a typu úkonů, které je třeba zajistit v rámci péči o žalobkyni a), se poskytuje na základě smlouvy (viz ), v níž je upravena i výše úhrady za sociální služby a způsob jejího vyúčtování. Podle téhož zákona platí, že fyzické osoby v nepříznivé sociální situaci hradí úhrady za služby osobní asistence v rozsahu stanoveném smlouvou a že maximální výši úhrady stanoví prováděcí předpis. Tím je právě , která ve vztahu k osobní asistenci v vymezuje, v jakém rozsahu úkonů se daná sociální služba poskytuje, v pak stanoví, že maximální výše úhrady za poskytování osobní asistence činí s účinností od 1. 1. 2014 částku 130 Kč za hodinu podle skutečně spotřebovaného času nezbytného k zajištění úkonů, a pokud úkony netrvají celou hodinu, výše úhrady se poměrně krátí. Vyhláška v souladu se zákonem, který provádí, zjevně směřuje pouze ke stanovení určitého rámce pro výši úhrad s tím, že rozhodná je povaha a rozsah poskytovaných dílčích služeb i jejich časová náročnost (jak je zřejmé i z důrazu na skutečně spotřebovaný čas k zajištění služby pro stanovení odměny). To zohledňuje okolnost, že potřeby osob vyžadujících pečovatelské služby se mohou výrazně lišit, a ve vztahu ke každému jednotlivci by se proto měla výše úhrad odvíjet od jeho konkrétních potřeb a tomu odpovídajících poskytovaných služeb. Zatímco někomu totiž může postačovat poskytování osobní asistence při pomoci s úklidem a údržbou domácnosti a zajištění nákupů a pochůzek, tedy služeb ve smyslu , jiný bude potřebovat i pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu ve smyslu , což se následně projeví ve výši částky hrazené pečovatelské službě. Takové zjištění (včetně časové náročnosti úkonů zdůrazněné v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. ) by se pak rovněž mělo odrazit i ve stanovení výše náhrady za péči poskytovanou rodinným příslušníkem. Úvaha soudu ve smyslu o kompenzaci za péči poskytovanou blízkou osobou odvíjející se od úplaty, jíž by konkrétní poškozená osoba musela platit za zajištění potřebné péče profesionální pečovatelské službě, by tedy měla být podložena zjištěním ohledně úkonů ve smyslu výčtu obsaženého ve , které si nad rámec běžné rodinné solidarity žádá péče o konkrétního poškozeného, jejich časové náročnosti a ceny, kterou by si za jejich provedení v daném místě a čase účtovala pečovatelská služba, pokud by jejím prostřednictvím byly zajišťovány tytéž úkony jako prostřednictvím rodinného příslušníka. Jinak vyjádřeno, lze vyjít z předpokládatelného přibližného obsahu eventuální smlouvy mezi poškozeným a poskytovatelem služby ve smyslu pro určité období a na ni navazujícího vyúčtování. Jedním z příhodných vodítek přitom mohou být i ceníky služeb, jimiž pečovatelské služby deklarují svou nabídku a stanoví výši úplaty požadované za jednotlivé úkony. Volná úvaha soudu pak dává mimoto prostor k zohlednění případných dalších specifik poskytování péče, jejichž opomenutí by mohlo činit přisouzenou sumu neadekvátní (jako například mimořádné fyzické nasazení pečující osoby apod.).

Založil-li tedy v projednávané věci odvolací soud svou úvahu ve smyslu na stěžejním kritériu výše minimální mzdy podle A při zvažování, zda přiznaná náhrada není nepřiměřeně nízká, nezohlednil cenový limit pro profesionální péči, pak jeho závěr o výši náhrady nákladů na péči jako správný neobstojí. Vzhledem k vázanosti právním názorem Ústavního soudu má být východiskem k úvaze o adekvátní náhradě nákladů na péči maximální náhrada stanovená na 130 Kč za jednu hodinu péče podle rozsahu vykonávaných úkonů obsluhy, to vše s respektováním procesního pravidla vázanosti soudu žalobou a výší uplatněného nároku.

Protože dovolání žalobkyně a) bylo podáno důvodně, Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci samé a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení ( a 2 ). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný ( ve spojení s ). O náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 3. 2021

JUDr. Petr Vojtek

předseda senátu