Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 3523/2020

25 Cdo 3523/2020-163

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: J. K., narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Petrem Čížkem, advokátem se sídlem Pražská 132/4, 460 01 Liberec, proti žalovanému: P. K., IČO XY, se sídlem XY, zastoupený Mgr. Alešem Buriánkem, advokátem se sídlem Vodičkova 709/33, 110 00 Praha 1, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného: UNIQA pojišťovna, a.s., IČO 49240480, se sídlem Evropská 136/810, 160 12 Praha 6, o 563 105,32 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2020, č. j. -136, takto:

I. Dovolání se odmítá.

III. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejší účastnicí nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění ( ):

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 6. 2020, č. j. -136, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 17. 1. 2020, č. j. -95, kterým tento soud zamítl žalobu na zaplacení 563 105,32 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu účastníků i vůči státu, a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. V řízení, v němž se žalobce domáhal náhrady újmy na zdraví, již měl žalovaný způsobit nedostatečnou diagnostikou kožního výrůstku na jeho čele, vyšel odvolací soud ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (jež doplnil opětovným výslechem znalkyně), že dne 23. 8. 2016 vyšetřil žalovaný kožní výrůstek na čele žalobce, vyhodnotil jej jako keratom (aktinickou keratózu) a odstranil jej kyretáží. Po nějaké době se útvar na čele žalobce znovu vytvořil, proto v jiné kožní ambulanci podstoupil léčbu s podezřením na melanom. Na základě znaleckého posudku vypracovaného MUDr. Hercogovou, i jejích výslechů, soudy uzavřely, že postup žalovaného při léčbě žalobce byl lege artis, neboť jestliže má zkoumaný útvar znaky aktinické keratózy, nemá-li nijak netypické znaky či se nejedná o rizikového pacienta, je klinické vyšetření dostačující. Histologické vyšetření se nezbytně provádí až v případě netypického klinického obrazu či opětovného výskytu. Odvolací soud se ztotožnil i s právním závěrem soudu prvního stupně, že postup žalovaného nevybočil ze standardu zdravotních služeb ve smyslu , , ve znění účinném od 1. 1. 2014, a ve spojení s , o zdravotních službách. Žalobce ani po poučení podle neprokázal porušení právní povinnosti žalovaným. Odvolací soud neshledal pochybení ani při zadávání otázek znalkyni (použitím pojmu „lege artis“), neboť otázky soud prvního stupně dále rozvedl tak, že nebylo pochyb, že znalkyně se má vyjádřit pouze k odborným otázkám (což učinila), nikoliv věc posuzovat právně.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, v němž opakuje námitky, které uplatnil před soudy obou stupňů a s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , , , Cdon 24/94, , , , , , , , a Ústavního soudu sp. zn. , a , namítá odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení otázky hodnocení důkazu znaleckým posudkem, při němž soudy pochybily a došlo tak k porušení zásady volného hodnocení důkazů. Poukazuje na nesprávné zadání otázek znalkyni prof. MUDr. Janě Hercogové, CSc., MHA, čímž na ni soud delegoval svoji pravomoc k posouzení obsahu pojmu lege artis a následně mechanicky (bez dalšího) přejal její závěry. Znalec je oprávněn pouze hodnotit, zda byla příslušná zdravotní služba poskytnuta podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, tedy otázky odborné a nikoli právní. Dovolatel popisuje základní zásady klinického vyšetřování dospělých, jehož součástí je i vyšetření rodinné anamnézy, užití dermatoskopu, histologické vyšetření a pořízení fotodokumentace, což nebylo žalovaným provedeno a tento nedostatek byl znalkyní v jejím posudku ignorován. Posudek byl vypracován na základě irelevantních podkladů bez zdravotnické dokumentace, znalkyně nehodnotila klinické vyšetření, neměla představu, jak vypadal předmětný kožní útvar, vycházela z toho, že byl použit dermatoskop a uvedla, že v okolí je nedostatek dermatologů. Soudům nižších stupňů dovolatel vytýká, že ačkoliv konstatovaly strohost zdravotnické dokumentace, nevzaly tuto skutečnost jakkoliv v potaz. Z provedených důkazů tak vyplynuly zcela jiné skutkové (a tím i právní) závěry, než jak je soudy prezentují ve svých rozhodnutích. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. a nesouhlasí se závěrem o neunesení důkazního břemene ve věci, neboť nebyl řádně poučen ve smyslu Navrhl změnu rozsudku odvolacího soudu tak, že žalovanému bude uložena povinnost zaplatit mu žalovanou částku, případně zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud posoudil dovolání podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „ “), a jako soud dovolací ( ) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu , avšak není podle přípustné.

Žalobce spatřuje přípustnost dovolání v tom, že soudy obou stupňů nesprávně hodnotily provedené důkazy a dospěly tak k nesprávným skutkovým zjištěním, především pak k chybnému závěru, že žalovaný při odstranění kožního útvaru na jeho čele postupoval „lege artis“. Tyto námitky ovšem postrádají charakter právní otázky, kterou by mohl a měl dovolací soud řešit ( ). Nesměřují totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale jen proti skutkovým závěrům, jejichž nesprávnost dovolatel odvozuje od vlastního posouzení skutkového stavu. V podstatě se domáhá přezkumu skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení odvozuje nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž on nesouhlasí. Tím však nelze přípustnost dovolání podle založit.

Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů včetně znaleckého posudku nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sbírky“, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky). Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. 1. 2013 k dispozici nemá.

V rozhodnutích, od nichž se měl odvolací soud dle dovolatele od ustálené rozhodovací praxe odchýlit, se dovolací i Ústavní soud zabývaly způsobem hodnocení znaleckých posudků, tedy právě otázkami, jež přípustnost dovolání z výše uvedených důvodů nezakládají. Navíc ve většině z nich byla dovoláním napadená rozhodnutí vydána před 1. 1. 2013, tedy za účinnosti před novelou provedenou , kdy nedostatky skutkových zjištění byly (na rozdíl od současné právní úpravy) přípustným dovolacím důvodem. V rozhodnutí ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. , pak dovolací soud shledal přípustnost dovolání z důvodu neodlišení odborného a právního závěru znalce a mylného právního názoru soudu na právní sílu důkazu, a nikoli nesprávného hodnocení provedených důkazů, jak je namítáno v projednávané věci, v níž odvolací soud odborné a právní závěry správně rozlišil. Okolnost, že znalkyně ve znaleckém posudku užívala termínu „lege artis“ neznamená, že zdravotnický výkon žalovaného posuzovala z právního hlediska; znalkyně jej posuzovala výhradně z hlediska odborného, přičemž na základě jejích odborných závěrů soudy učinily závěr právní.

Proto dovolací soud, vázán vymezením dovolacího důvodu, uzavřel, že dovolání není ve smyslu přípustné.

Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu absenci poučení podle či chybné zadávání otázek znalkyni, uplatňuje námitky, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž však lze v dovolacím řízení přihlédnout jen, je-li dovolání obecně přípustné ( ), což není tento případ.

Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. 4. 2021

JUDr. Hana Tichá

předsedkyně senátu