Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 3147/2020

22 Cdo 3147/2020-220

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně BACORA a. s., identifikační číslo osoby 27926541, se sídlem v Praze 4, Na Strži 65/1702, zastoupené Mgr. Tomášem Kaplanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1525/39, proti žalovaným 1) K. B., narozenému XY, bytem v XY, 2) J. H., narozenému XY, bytem v XY, 3) M. H., narozenému XY, 4) I. H., narozené XY, oběma bytem v XY, 5) L. J., narozenému XY, 6) D. J. Ž., narozené XY, 7) V. J., narozenému XY, 8) D. J., narozené XY, 9) M. J., narozenému XY, všem bytem v XY, 10) J. J., narozené XY, bytem v XY, 11) I. B., narozené XY, bytem v XY, 12) J. L., narozenému XY, 13) K. L., narozené XY, oběma bytem v XY, 14) K. N., narozenému XY, 15) D. N., narozené XY, oběma bytem v XY, 16) D. N., narozenému XY, bytem v XY, 17) F. P., narozenému XY, 18) J. P., narozené XY, oběma bytem v XY, 19) H. S., narozené XY, bytem v XY, 20) P. B., narozenému XY, 21) V. S., narozené XY, oběma bytem v XY, 22) Z. Š., narozenému XY, 23) J. Š., narozené XY, oběma bytem v XY, 24) E. Š., narozené XY, bytem v XY, 25) H. V., narozené XY, 26) J. Z., narozenému XY, 27) L. B., narozené XY, všem bytem v XY, 28) I. Ch., narozenému XY, 29) M. Ch., narozené XY, 30) F. D., narozenému XY, 31) J. D., narozené XY, 32) J. F., narozené XY, všem bytem v XY, 33) D. P., narozené XY, bytem v XY, 34) R. P., narozené XY, bytem v XY, žalovaným 1) - 29) a 32) - 34) zastoupeným JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, a žalované 35) CONVEX DEVELOPMENT INC., se sídlem v Majuro, Ajeltake Road 69065, Ajeltake Island, Republika Marshallovy ostrovy, zastoupené opatrovníkem, advokátem M. P., se sídlem v XY, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2020, č. j. -776, takto:

I. Dovolání se odmítá.

III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 30) – 31) a 35) žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala určení vlastnictví k části pozemku par. č. XY v k. ú. XY („sporný pozemek“), vymezené předloženým geometrickým plánem jako pozemky parc. č. XY a parc. č. XY, s tím, že je vlastnicí sousedního pozemku par. č. XY a pozemku par. č. XY, jehož součástí je dům č. p. XY. Tvrdila, že žalobkyně i její právní předchůdce užívali předmětný pozemek nerušeně od roku 1981 až ke komunikaci na pozemku par. č. XY. Tuto část pozemku drželi v dobré víře, že jim náleží, a žalobkyně nabyla vlastnické právo vydržením. Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby s tím, že právní předchůdce žalobkyně musel od počátku vědět, že užívá část pozemku, která mu nepatří, nebyl tudíž jejím oprávněným držitelem.

Obvodní soud pro Prahu 5 („soud prvního stupně”) rozsudkem ze dne 5. 6. 2019, č. j. -117, žalobu zamítl (výrok I), zastavil řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou S. H., zemřelou dne 10. 2. 2016 (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV).

Městský soud v Praze („odvolací soud”) rozsudkem ze dne 19. 5. 2020, č. j. -776, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III).

Proti rozsudku podává žalobkyně („dovolatelka“) dovolání, které opírá o , , („ “); podle ní napadené rozhodnutí závisí na vyřešení „otázky hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a některá dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak.“ (Posledně uvedený důvod přípustnosti však nijak nekonkretizuje.) Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelka tvrdí rozpor napadeného rozsudku s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. , a ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. . Ačkoliv dovolatelka uvádí, že podává dovolání do všech výroků napadeného rozhodnutí, dovolací argumentace se netýká nákladových výroků; proto dovolací soud vychází z obsahu dovolání a považuje tyto výroky, proti nimž ostatně není dovolání přípustné - viz – za nenapadené.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost ( ) odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolatelka vytýká soudům v nalézacím řízení že, stručně řečeno, nedostatek dobré víry předchůdce žalobkyně spojovaly s jeho pasivitou, neboť si skutečné hranice pozemku řádně neověřil. Odvolací soud pod bodem 34 napadeného rozsudku uvádí, že soudy netvrdily, že se musí uživatel pozemku (v tomto případě právní předchůdce dovolatelky) seznámit s obsahem katastrální mapy. Nicméně soud prvního stupně uvedl, že objektivní dobré víře předchůdce „nenasvědčuje“ skutečnost, že – i když vystavěl plot v hranicích zaměřených družstvem RODOM v domnění, že kopíruje hranice svého pozemku - se nezajímal o plány pozemku ani o výpisy z katastru nemovitostí a nepodnikal kroky k ověření vlastnického stavu. K tomu dovolací soud uvádí, že samotný nedostatek aktivity držitele směřující ke zjištění skutečného stavu věci podle judikatury zmíněné dovolatelkou (a podle dalších rozhodnutí) objektivní dobrou víru držitele nevylučuje. Tak by tomu mohlo být, jen pokud by tu byly skutečnosti objektivně vyvolávající u držitele pochybnost o skutečném průběhu hranice. Stejně tak není – oproti názoru odvolacího soudu – bezvýznamná skutečnost, že po dobu držby předchůdci žalobce nikdo v užívání pozemku nebránil (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. , nebo souhrnně k podmínkám vydržení sousedního pozemku rozsudek téhož soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. ). Dlouhodobá držba nasvědčuje dobré víře držitele, protože při obvyklé péči o majetek by skutečný vlastník pozemku nepochybně přistoupil k řešení věci, pokud by měl za to, že držitel užívá jeho pozemek (podobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. ).

Odvolací soud však opřel závěr o nedostatku dobré víry i o tuto skutečnost: „Poté v rámci přístavby rodinného domu v roce 1996 na pozemku parc. č. XY V. předložil i list mapy č. XY pro k. ú. XY, kde je uvedený cíp pozemku zřetelně zakreslen (mezi pozemky parc. č. XY a parc. č. XY je klín pozemku XY)“.

Dovolací soud opakovaně uvedl, že posouzení otázky, zda je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, je vždy individuální. V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Proto dovolací soud opakovaně konstatoval, že rozhodnutí v takové věci je tak v zásadě na úvaze soudů nižších stupňů, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. , ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. , či ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. ).

Problém je v tomto: Kdyby si žalobkyně chtěla započíst do vydržecí doby oprávněnou držbu svého předchůdce, musela by tato oprávněná držba trvat až do předání držby žalované; pokud zanikla v roce 1996 (a s tímto tvrzením odvolacího soudu dovolání, jehož obsahem je dovolací soud vázán, nijak nepolemizuje), pak si žalobkyně takovou držbu započíst nemohla. Nicméně, i kdyby předchůdce byl oprávněným držitelem až do roku 2008, kdy se držby ujala žalobkyně, nic by to neměnilo na tom, že takto vlastnické právo nenabyla.

Pokud by totiž právní předchůdce žalobkyně, který se chopil držby v roce 1981, byl oprávněným držitelem pozemku, pak by se k 1. 1. 1992 stal jeho vlastníkem (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. ). Tzv. vlastnickou držbu předchůdce si však držitel do vydržecí doby započíst nemůže. Již v rozsudku ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. , dovolací soud uvedl: „Nabyl-li někdo na základě převodní smlouvy vlastnictví k určitému řádně označenému pozemku, nemůže si při uplatňování vydržení sousedního pozemku započítat dobu, po kterou jej měl v držbě jeho právní předchůdce, jestliže již ten sousední pozemek vydržel“. Pokud by sporný pozemek právní předchůdce držitele vydržel, zůstal by v jeho vlastnictví. Právní nástupce by ho mohl vydržet jen tehdy, jestliže by jeho dobrá víra o tom, že na základě převodní smlouvy nabyl i sporný pozemek trvala do doby, kdy uplynula vydržecí doba deseti let (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. ). Na tyto závěry navázala i novější judikatura Nejvyššího soudu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. , ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. , či ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. ). Žalobkyně pak netvrdila a v řízení nevyšlo najevo, že by sporný pozemek v podobě parcely byl předmětem převodní smlouvy mezi žalobkyní a jejím předchůdcem. Závěr o nedostatku vlastnického práva žalobkyně je tak – bez ohledu na výše uvedené i další možné výhrady k rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně, týkajících se přezkoumatelnosti některých částí odůvodnění - věcně správný.

Protože dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je podle odmítl.

Žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a je proto povinna nahradit žalovaným náklady, které jim vznikly ( , , a ). Žalovaní 1) -29) a 32) – 34) byli zastoupeni stejným advokátem JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., který podal vyjádření k dovolání. Podle věta první před středníkem při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud jako účelně vynaložený náklad určí výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem. , kterou byly paušální odměny stanoveny, však jako neústavní zrušil Ústavní soud ČR nálezem ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. (účinnost od 7. 5. 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. (uveřejněném pod č. 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), uvedl, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni, je namístě postup podle první části věty , tj. podle vyhl. č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění pozdějších předpisů (dále „ “). Ústavní soud dále v nálezu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. , konstatoval, že ne vždy je možné východisko stanovené v tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu považovat za ústavně konformní řešení. Obecné soudy mohou vycházet analogicky i ze zrušené přísudkové vyhlášky. Usnesením ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. , Nejvyšší soud rozhodoval o nákladech řízení ve věci o neplatnost výpovědi z nájmu bytu. Uvedl, že v takovém řízení má pasivní legitimaci vždy pronajímatel, popř. pronajímatelé, jestliže jako spoluvlastníci dali nájemci výpověď z nájmu bytu, a advokátovi náleží odměna za jeden úkon ve vši 2 500 Kč ( , ) Jsou-li pronajímatelem spoluvlastníci domu, vystupují na straně žalované vždy společně. Při jejich společném zastupování jedním advokátem, jehož úkony se musí týkat všech stejně, by vskutku nebylo korektní, aby výše odměny byla mechanicky advokátovi přiznána podle ve spojení s a závisela tak na množství spoluvlastníků, aniž by současně jejich pluralita ovlivnila obtížnost či pracnost jejich právního zastupování. Přiměřenější je proto výjimečně stanovit společnou odměnu za jeden úkon právní služby pro všechny zastoupené (tedy nikoli za každou osobu samostatně). V dané věci o určení vlastnictví k pozemkům (části původního pozemku) žaloba směřuje proti všem spoluvlastníkům zapsaným v katastru nemovitostí. Obtížnost či pracnost vyjádření k dovolání podané advokátem žalovaných 1)-29) a 32)-34) nebyla podle názoru dovolacího soudu ovlivněna pluralitou zastoupených. S přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci (zejména počtu zastupovaných osob) a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté společným advokátem lze za odpovídající sazbu za jeden úkon právní služby považovat sazbu určenou podle a bod 5 ve výši 3 100 Kč zvýšenou o 200 %, tedy odměnu za jeden úkon 9 300 Kč, 300 Kč režijní paušál podle a náhradu za daň z přidané hodnoty 2 016 Kč, celkem 11 616 Kč. Dovolací soud proto uložil žalobkyni, aby tuto částku zaplatila žalovaným 1)-29) a 32)-34) oprávněným společně a nerozdílně, k rukám advokáta, který je v dovolacím řízení zastupoval, ve lhůtě stanovené podle Žalovaným 30) -31) a 34) náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Poučení: Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost uloženou tímto usnesením, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 3. 2021

JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu