Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 ICdo 94/2019-384

KSPH 40 INS XY70 ICm XY29 ICdo 94/2019-384

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce V. B., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Marinou Machytkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1043/11, PSČ 110 00, proti žalovanému Ing. Františku Červenkovi, se sídlem v Praze 6, Krásného 8, PSČ 162 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka J. H., zastoupenému JUDr. Sylvou Kopeckou, advokátkou, se sídlem v Praze, Zborovská 1023/21, PSČ 150 00, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetkové podstaty, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 70 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka J. H., narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. XY, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. června 2019, č. j. 70 ICm XY, 104 VSPH XY ( XY), takto:

Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 3. června 2019, č. j. 70 ICm XY, 104 VSPH XY ( XY), potvrdil rozsudek ze dne 5. srpna 2018, č. j. 70 ICm XY, jímž Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) [mimo jiné] vyloučil z majetkové podstaty dlužníka (J. H.) nemovitosti specifikované ve výroku rozsudku (dále jen „sporné nemovitosti“) [první výrok] a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení [druhý výrok].

Přitom šlo o v pořadí druhé rozhodnutí soudů nižších stupňů, když první (rovněž vyhovující) rozsudek insolvenčního soudu ze dne 26. září 2016, č. j. 70 ICm XY, zrušil Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 8. srpna 2017, č. j. 70 ICm XY, 104 VSPH XY ( XY).

Odvolací soud – cituje ustanovení a , (dále též jen „obč. zák.“) a odkazuje na skutková zjištění insolvenčního soudu – shodně s insolvenčním soudem uzavřel, že žalobce nabyl vlastnické právo ke sporným nemovitostem na základě kupní smlouvy ze dne 14. ledna 2011 (od prodávajících J. a H. S.) [s právními účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí dne 17. ledna 2011], když prokázal, že byl v dobré víře o vlastnickém právu prodávajících ke sporným nemovitostem. Potud poukázal (mimo jiné) na nález Ústavního soudu ze dne 27. srpna 2015, sp. zn. , podle něhož „princip ochrany dobré víry působí proti principu ochrany vlastnického práva původního vlastníka“; řešení vzniklého sporu tak musí vyjít z pečlivého zkoumání individuálních okolností každého případu, včetně náležitého přísného hodnocení dobré víry nabyvatele vlastnického práva.

Podle rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení , (dále jen „ “), a to k řešení právní otázky týkající se nabytí vlastnického práva od nevlastníka za účinnosti , kterou odvolací soud (podle názoru dovolatele) zodpověděl odchylně od ustálené (v dovolání specifikované) rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

Dovolatel akcentuje, že prodávající (manželé S.) se nestali vlastníky sporných nemovitostí, když je nabyli na základě neplatné darovací smlouvy ze dne 31. října 2008. Za stavu, kdy žalobce kupní smlouvu, na základě které měl nabýt vlastnické právo ke sporným nemovitostem, uzavřel již 14. ledna 2011, nebylo možno na danou věc aplikovat závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. .

Konečně nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu o existenci dobré víry žalobce ohledně vlastnického práva prodávajících ke sporným nemovitostem a dovozuje, že s ohledem na existenci záznamu o předběžném opatření na příslušném listu vlastnictví, na zapsaná zástavní práva a další (v dovolání označené) skutečnosti žalobce dobrou víru v tomto směru neprokázal.

Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za souladné s již ustálenou judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu a s poukazem na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2016, sp. zn. , shledává závěr odvolacího soudu ohledně existence vlastnického práva žalobce ke sporným nemovitostem správným.

Dovolání žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení , Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení a 2

Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, a které bylo dovoláním zpochybněno, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž:

1) Podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013, respektive do 31. prosince 2014 (k tomu srov. , ) bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí.

Srov. např. shora zmíněný rozsudek sp. zn. , včetně judikatury Ústavního soudu zmíněné v jeho důvodech, jakož i důvody rozsudků ze dne 29. června 2017, sp. zn. , ze dne 14. srpna 2017, sp. zn. , ze dne 20. prosince 2017, sen. zn. , ze dne 30. října 2019, sp. zn. .

2) Dobrá víra je vnitřní přesvědčení osoby, že nejedná bezprávně. Jde o psychický stav jednající osoby, který sám o sobě nemůže být předmětem dokazování. Na dobrou víru lze usuzovat z konkrétních vnějších skutečností, jejichž prostřednictvím se toto vnitřní přesvědčení projevuje navenek, a které dokazovány být mohou. Otázku dobré víry je třeba posuzovat nejen ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) smluvní strany, ale především se zřetelem k objektivním okolnostem.

Viz např. rozsudek ze dne 29. května 2014, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2015, pod číslem 99, a rozsudek ze dne 25. června 2019, sp. zn. .

Závěr o existenci dobré víry žalobce ve správnost zápisu vlastnického práva prodávajících v katastru nemovitostí soudy nižších stupňů učinily na základě vyhodnocení všech relevantních skutečností a v souladu se závěry ustálené judikatury Ústavního soudu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. prosince 2020, sp. zn. ).

Konečně pochyby nelze mít ani o tom, že judikatura Nejvyššího soudu slouží ke sjednocení výkladu těch ustanovení zákonů, jež jsou právní praxí vykládána rozdílně (jež si část právní praxe vykládá chybně); přitom je samozřejmé, že taková judikatura vzniká s určitým časovým odstupem a může se vyvíjet i bez změny litery zákona (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2016, sen. zn. ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními věty první, a , když dovolání žalovaného Nejvyšší soud odmítl a žalobci vzniklo vůči žalovanému právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Ty v dané věci sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 31. července 2019) určené podle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu).

Incidenční spor o vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka je ve smyslu ustanovení advokátního tarifu sporem ve věci rozhodované v insolvenčním řízení [z ustanovení a se podává, že spory vyvolané insolvenčním řízením se projednávají v rámci insolvenčního řízení], u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 50.000,- Kč. Tomu odpovídá (dle bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 3.100,- Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle advokátního tarifu ve výši 300,- Kč a s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ( ) jde celkem o částku 4.114,- Kč.

K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. 3. 2021 JUDr. Petr Gemmel předseda senátu