Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 ICdo 107/2019-113

-113

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců Mgr. Rostislava Krhuta a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce NOSRETI velkoobchod s. r. o., se sídlem v Ostravě, 28. října 2020/231, PSČ 709 00, identifikační číslo osoby 03758753, zastoupeného JUDr. Vítem Rybářem, advokátem, se sídlem v Ostravě, 28. října 1610/95, PSČ 702 00, proti žalované JUDr. Daniele Urbanové, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 988/31, PSČ 110 00, jako insolvenční správkyni dlužníka ELEKTRA PV, s. r. o., zastoupené Mgr. Ondřejem Platilem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, PSČ 110 00, o vyloučení movitých věcí z majetkové podstaty dlužníka, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. , jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka ELEKTRA PV, s. r. o., se sídlem v Českých Budějovicích, Vrbenská 197/23, PSČ 370 01, identifikační číslo osoby 48202550, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2018, č. j. , -74 (), takto:I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

2. Při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel insolvenční soud (zejména) z toho, že:

[1] Dne 16. května 2014 uzavřeli žalobce (NOSRETI velkoobchod s. r. o.) jako prodávající a dlužník (ELEKTRA PV, s. r. o.) jako kupující rámcovou kupní smlouvu, která upravovala podstatné náležitosti jejich vzájemné obchodní spolupráce. V článku 6 smlouvy smluvní strany sjednaly výhradu vlastnického práva, podle které vlastnické právo k dodanému zboží přechází na kupujícího (dlužníka) až okamžikem úhrady celé kupní ceny. V článku 10 odst. 4 smlouvy bylo dále ujednáno právo prodávajícího odstoupit od smlouvy v případě nehrazení závazků po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti. Rámcová kupní smlouva nebyla uzavřena ve formě veřejnéy ani neobsahuje úředně ověřené podpisy smluvních stran.

[2] Na základě následně uzavřených dílčích kupních smluv dodal žalobce dlužníkovi sporné movité věci.

[3] Dne 3. srpna 2016 bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka.

[4] Jelikož dlužník kupní cenu za dodané sporné movité věci neuhradil, žalobce dne 21. prosince 2016 odstoupil od veškerých dílčích kupních smluv uzavřených na základě rámcové kupní smlouvy, uplatnil ke sporným movitým věcem výhradu vlastnického práva a vyzval žalovanou insolvenční správkyni k jejich vydání.

3. Na takto ustaveném základě insolvenční soud – cituje ustanovení , a , o úpadku a způsobech jeho řešení (), a , a , (dále jen „o. z.“) – uzavřel, že do majetkové podstaty dlužníka byl sepsán majetek, který dlužníku nepatří a nikdy (se zřetelem ke sjednané výhradě vlastnického práva) ani nepatřil. Sporné movité věci proto neměly být pojaty do soupisu majetkové podstaty.

4. Podle insolvenčního soudu se výše uvedený závěr prosadí i přesto, že výhrada vlastnického práva nebyla v posuzovaném případě sjednána ve formě, kterou vyžaduje ustanovení § 2134 o. z. Výhrada vlastnického práva i její účinnost se totiž posuzuje „v rámci vylučovací žaloby pouze ve vztahu žalobce a dlužníka, který je zastoupen insolvenčním správcem“. Ustanovení § 2134 o. z. se tak v daném sporu nemůže vůbec uplatnit.

5. Vrchní soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 22. listopadu 2018, č. j. , -74 (), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení (druhý výrok).

6. Odvolací soud – vycházeje ze stejného skutkového stavu jako insolvenční soud – nepovažoval (na rozdíl od insolvenčního soudu) uplatněnou výhradu vlastnického práva v poměrech dané věci za dostatečný důvod pro vyloučení sporných movitých věcí z majetkové podstaty dlužníka. neobsahuje vlastní úpravu institutu výhrady vlastnického práva a použití ustanovení o. z. v insolvenčních poměrech nijak nevylučuje. Jestliže tedy výhrada vlastnického práva nebyla v rámcové kupní smlouvě sjednána ve formě veřejnéy a podpisy stran na uzavřené písemné smlouvě nebyly ani úředně ověřeny, nemůže v intencích ustanovení o. z. výhrada vlastnického práva ze zákona působit vůči věřitelům dlužníka a nelze ji uplatnit ani „vůči majetkové podstatě dlužníka“.

7. Žaloba na vyloučení sporných movitých věcí z majetkové podstaty dlužníka je však podle odvolacího soudu i přesto důvodná, neboť žalobce dříve, než insolvenční soud prohlásil na majetek dlužníka konkurs, od uzavřených dílčích kupních smluv platně odstoupil pro prodlení dlužníka s placením kupních cen. Odstoupením byly kupní smlouvy od počátku zrušeny (§ 2004 odst. 1 o. z.) a žalobci vzniklo právo na vrácení sporných movitých věcí (§ 2991 odst. 2 a § 2993 o. z.).

8. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu , (dále též jen „“), argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení právních otázek, které nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny. Dovolatelka namítá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítne, případně aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

9. Konkrétně dovolatelka formuluje tyto otázky:

[1] Zda nárok na vrácení vzájemného plnění podle ustanovení § 2993 o. z. zakládá nárok žalobce na vyloučení věcí z majetkové podstaty dlužníka, nebo zda jde o nepeněžitou pohledávku za dlužníkem.

[2] Zda věci, které již dle ustanovení patřily do majetkové podstaty dlužníka, mohou být z majetkové podstaty vyloučeny na základě dispozičního úkonu třetí osoby.

10. Podle dovolatelky přitom měly soudy nižších stupňů správně uzavřít, že excindační žaloba může být úspěšná jen tehdy, neměl-li být označený majetek (nikdy) zahrnut do majetkové podstaty dlužníka. V poměrech dané věci sporné movité věci nepochybně měly být zahrnuty do majetkové podstaty, neboť v rozhodné době patřily dlužníkovi, přičemž k jejich vyloučení nemůže dojít jen na základě jednostranného dispozičního úkonu třetí osoby (odstoupení od smlouvy, které učinil žalobce až po zjištění úpadku dlužníka).

11. Nejvyšší soud dovolání žalované, jež může být přípustné jen podle (a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v ), odmítl podle a 2

12. Učinil tak proto, že odpověď na dovolatelkou položené otázky plyne již z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2021, sen. zn. , a sen. zn. . Jde o rozsudky, jimiž (v době po vydání dovoláním napadeného rozhodnutí) byla zamítnuta dovolání stejné dovolatelky podaná v jiných incidenčních sporech vzešlých z téhož insolvenčního řízení, a to za obdobných skutkových okolností jako v nyní projednávané věci (tamní žalobci se ve výše označených věcech rovněž domáhali vyloučení movitých věcí dodaných dlužníku na základě kupních smluv, od nichž žalobci jako prodávající – v době před prohlášením konkursu na majetek dlužníka – odstoupili z důvodu nezaplacení kupních cen zboží). Závěry, k nimž Nejvyšší soud (ve vztahu k dovolatelkou předestřeným otázkám) v těchto rozhodnutích dospěl, lze shrnout následovně:

[1] Odstoupil-li žalobce (prodávající) od kupních smluv pro prodlení dlužníka s placením kupních cen v době, kdy byl dlužník stále v prodlení s placením kupních cen (a před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem), byly tím s účinky od počátku zrušeny i kupní smlouvy, na základě kterých dodal žalobce dlužníkovi sporné věci (§ 2004 odst. 1 o. z.).

[2] Prokáže-li žalobce, že dlužníkovi sporné věci dodal a následně od kupních smluv účinně odstoupil, má již z tohoto titulu právo požadovat jejich vrácení (vyloučení z majetkové podstaty dlužníka). Výkonu práva žalobce odstoupit od kupních smluv pro prodlení dlužníka s úhradou kupních cen v době před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem přitom nebrání žádné ustanovení .

[3] Odstoupením od dílčích kupních smluv se obnovilo vlastnické právo (či jiné oprávnění) žalobce jako prodávajícího, jak lze dovodit z ustanovení § 2004 odst. 1 a § 2005 odst. 1 o. z.

[4] Nelze souhlasit s dovolatelkou v tom, že žalobce měl svůj nárok na vydání sporných movitých věcí z titulu bezdůvodného obohacení uplatnit přihláškou pohledávky. Jak plyne z ustanovení § 2991 odst. 1 a 2999 odst. 1 o. z., žalobce měl právo na vydání věcí, neboť ty byly nadále v držení dlužníka, nebyly zničeny, ztraceny, spotřebovány, zapracovány do jiné věci ani nebyly v držení jiné osoby. I ke dni rozhodnutí odvolacího soudu byly sporné movité věci v držení dovolatelky a zahrnuty v soupisu majetkové podstaty dlužníka. Takovýto nárok se v insolvenčních poměrech stejně jako v těch mimoinsolvenčních neuplatňuje jako peněžitá pohledávka. Primárním nárokem žalobce byla reivindikace, nikoli pohledávka na zaplacení z titulu náhrady za sporné movité věci. Tedy podobně jako v mimoinsolvenčních poměrech by žalobce svůj nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení uplatnil žalobou na vydání sporných věci (případně na určení vlastnictví), v insolvenčním řízení měl k dispozici postup podle .

13. Napadené rozhodnutí je přitom s výše uvedenými závěry souladné, přičemž důvod k jejich změně Nejvyšší soud nenachází ani v argumentech obsažených v nyní podaném dovolání.

14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn ( věta druhá ).

15. Rozhodné znění pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 3. 2021

JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu