Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 497/2021

29 Cdo 497/2021-170

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Heleny Myškové a Mgr. Rostislava Krhuta v právní věci žalobce Raiffeisenbank a. s., se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 78, identifikační číslo osoby 49240901, proti žalovanému Toroinvestbeton s. r. o., se sídlem v Ostravě, Zámostní 1155/27, PSČ 710 00, identifikační číslo osoby 02574080, zastoupenému Mgr. René Gemmelem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Poštovní 39/2, PSČ 702 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. října 2020, č. j. -122, takto:I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalovaný odvolání. Po doručení výzvy k zaplacení soudního poplatku za odvolání (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2019, č. j. -46) žalovaný požádal (podáním ze dne 26. prosince 2019) o přiznání osvobození od soudních poplatků.

3. Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. února 2020, č. j. -90, žalovanému osvobození od soudních poplatků nepřiznal, uzavíraje, že žalovaný neuvedl úplné údaje o svých majetkových poměrech a tyto hodnověrně nedoložil. Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného usnesením ze dne 28. května 2020, č. j. -99, které nabylo právní moci dne 29. června 2020, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Přitom zdůraznil, že neúplné a nedostatečné údaje žadatele o majetkových poměrech zcela vylučují možnost jejich komplexního hodnocení z hlediska naplnění zákonných předpokladů moderace poplatkové povinnosti.

4. Usnesením ze dne 19. června 2020, č. j. -106, soud prvního stupně opětovně vyzval žalovaného k zaplacení soudního poplatku (ve výši 48.434 Kč), a to ve lhůtě do patnácti dnů od doručení tohoto usnesení; zároveň žalovaného opakovaně poučil též o následcích nezaplacení soudního poplatku. Výzva k zaplacení soudního poplatku byla žalovanému doručena dne 29. června 2020.

5. Jelikož žalovaný soudní poplatek za odvolání ani v dodatečně stanovené lhůtě neuhradil, soud prvního stupně usnesením ze dne 11. srpna 2020, č. j. -112, zastavil „řízení před soudem druhého stupně“ podle ustanovení , o soudních poplatcích (výrok I.); dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo „na náhradu nákladů řízení“ (výrok II.).

6. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením k odvolání žalovaného potvrdil usnesení soudu prvního stupně „ve správném znění“ obou výroků tak, že „řízení o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2019, č. j. -39, se pro nezaplacení soudního poplatku za odvolání podle § 9 odst. 1 zákona (…) o soudních poplatcích zastavuje“ (první výrok) a  „žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení“ (druhý výrok); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).

7. Odvolací soud – odkazuje na ustanovení § 4 odst. 1 písm. b), § 7 odst. 1 a § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích a poukazuje na průběh řízení (viz shrnutí shora) – uzavřel, že soud prvního stupně po právu zastavil řízení o odvolání žalovaného proti (výše označenému) rozsudku soudu prvního stupně pro nezaplacení soudního poplatku za odvolání. V situaci, kdy soud prvního stupně (pravomocně) nevyhověl žádosti žalovaného o přiznání osvobození od soudních poplatků a kdy marně uplynula i dodatečná lhůta poskytnutá k zaplacení soudního poplatku, nebyl podle odvolacího soudu ani důvod zabývat se opakovanou žádostí žalovaného, aby mu bylo přiznáno osvobození od placení soudních poplatků (uplatněnou v podaném odvolání). Potud odkázal též na závěry vyslovené Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 16. dubna 2019, sp. zn. (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 1/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 1/2020“).  

8. Nad rámec výše uvedeného odvolací soud doplnil, že žalovaný v odvolání neuvedl žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné usuzovat na změnu jeho majetkových poměrů; pouhé tvrzení o tom, že v mezidobí bylo zpracováno přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2019 (odvolacímu soudu ovšem nedoložené), takovou skutečností bez dalšího není. O změně poměrů by nadto bylo možné uvažovat jen tam, kde poměry žadatele byly v rámci předchozího rozhodnutí vylíčeny úplně a pravdivě (jinak řečeno, kde je co srovnávat). O takový případ ovšem, uzavírá odvolací soud, v posuzované věci nešlo.    

9. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle a 2 , (dále jen „ “).

10. Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu

11. Právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno (týkající se výkladu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích), zcela odpovídá závěrům formulovaným Nejvyšším soudem již v R 1/2020 (z nějž napadené rozhodnutí ostatně výslovně vychází), podle kterých žádost o osvobození od soudních poplatků lze s účinky zabraňujícími zastavení řízení pro nezaplacení poplatku dle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích ve znění účinném od 30. září 2017 podat nejpozději v poslední den lhůty určené soudem pro jeho zaplacení (srov. dále v této souvislosti např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2020, sp. zn. , nebo důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 3. září 2019, sp. zn. , jímž byla odmítnuta ústavní stížnost podaná proti R 1/2020).    

12. Důvod ke změně výše uvedených závěrů pak Nejvyšší soud nenachází ani v argumentech obsažených v podaném dovolání.

13. Současně (bez vazby na shora uvedené) nemůže Nejvyšší soud přehlédnout, že dosavadní průběh řízení jednoznačně nasvědčuje tomu, že cílem opakované žádosti dovolatele o přiznání osvobození od soudních poplatků nebylo nic jiného než účelové zneužití dané procesní úpravy (srov. ). Dovolatel opětovně požádal o přiznání osvobození od soudních poplatků až v odvolání podaném proti usnesení soudu prvního stupně o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku (na jeho předchozí dodatečnou výzvu k zaplacení soudního poplatku nijak nereagoval), přičemž svou žádost odůvodnil pouze tím, že má k dispozici „daňové přiznání za rok 2019, které v řízení o původní žádosti neexistovalo“. Dovolatel tak nejenže zcela ignoroval důvody, pro které soudy obou stupňů neměly jeho předchozí žádost o přiznání osvobození od soudních poplatků za důvodnou, ale ani řádně nevylíčil, jak konkrétně se v mezidobí měly změnit jeho majetkové poměry. Avizované přiznání k dani z příjmů za rok 2019 pak dovolatel odvolacímu soudu ani nepředložil (učinil tak až v souvislosti s podáním dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu).

14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn ( věta druhá ).  

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 3. 2021

JUDr. Jiří Zavázal  předseda senátu