Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 ICdo 26/2019-251

KSCB 28 INS 11674/201329 ICm 3715/201329 ICdo 26/2019-251

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Balsac papermill s. r. o., se sídlem v Lukavici 21, PSČ 789 01, identifikační číslo osoby 01610368, zastoupeného Mgr. Davidem Černým, advokátem, se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 365/7, PSČ 779 00, proti žalované Mgr. Zuzaně Orbesové, se sídlem v Olomouci, Železniční 469/4, PSČ 779 00, jako insolvenční správkyni dlužníka JIP - Papírny Větřní, a. s., zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem, se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, PSČ 120 00, o vyloučení věcí z majetkové podstaty, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. , jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka JIP - Papírny Větřní, a. s., se sídlem ve Větřní, Papírenská 2, PSČ 382 11, identifikační číslo osoby 45022526, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. října 2018, č. j. , -203 ( ), takto:

Odůvodnění:

[1] Rozsudkem ze dne 31. října 2017, č. j. -148, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, kterou se žalobce (Balsac papermill s. r. o.) domáhal vyloučení ve výroku blíže specifikovaných movitých věcí (dále jen „movité věci“) z majetkové podstaty dlužníka JIP - Papírny Větřní, a. s. (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).

[2] Šlo o v pořadí druhé rozhodnutí insolvenčního soudu, když první rozhodnutí - rozsudek ze dne 17. února 2014, č. j. -56, kterým insolvenční soud žalobu zamítl, zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. března 2015, č. j. , -70 ( ), a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Dovolání žalované proti kasačnímu rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 31. srpna 2017, sen. zn. .

[3] Insolvenční soud vyšel z toho, že:

1/ Společnost JIVA TRADE s. r. o. (dále jen „společnost J“) a dlužník uzavřeli dne 28. června 2011 smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva k souboru movitých věcí (dále jen „zajišťovací smlouva“), která zajišťovala pohledávky společnosti J za dlužníkem z obchodní spolupráce. Smluvní strany si ujednaly, že nedojde-li k úhradě zajištěných pohledávek do 31. prosince 2013, stává se převod vlastnického práva nepodmíněným a definitivním a následuje vypořádání sjednané ve smlouvě. Stejný účinek jako prodlení se zaplacením pohledávek nastupuje i v případě zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka.

2/ Usnesením ze dne 6. června 2013, č. j. -18, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka a insolvenčním správcem ustanovil Mgr. Ing. Ivo Halu (dále jen „I. H.“).

3/ Kupními smlouvami ze dne 2. srpna a 2. září 2013 (dále jen „kupní smlouvy“) převedla společnost J vlastnické právo k movitým věcem na žalobce. V kupních smlouvách bylo uvedeno, že společnost J jako prodávající odvozuje své vlastnické právo od zajišťovací smlouvy a že jejich účelem je realizace zajišťovací funkce zajišťovacího převodu práva podle zajišťovací smlouvy.

4/ Usnesením ze dne 17. října 2013, č. j. -45, insolvenční soud prohlásil konkurs na majetek dlužníka.

5/ I. H. sepsal do majetkové podstaty dlužníka mimo jiné i majetek převedený kupními smlouvami.

6/ Usnesením ze dne 22. září 2016, č. j. -230, insolvenční soud odvolal z funkce insolvenčního správce I. H. a novým insolvenčním správcem ustanovil Ing. Tomáše Pachmana (dále jen „T. P.“).

7/ Usnesením ze dne 23. ledna 2017, č. j. -239, insolvenční soud odvolal z funkce insolvenčního správce T. P. a novým insolvenčním správcem ustanovil Mgr. Zuzanu Orbesovou (žalovaná).

[4] Na tomto základě insolvenční soud, cituje a , (dále jen „obč. zák.“) a odkazuje na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2008, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 45/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 45/2009“), posoudil zajišťovací smlouvu jako neplatnou, na níž je nutno hledět jako na smlouvu o tzv. propadné zástavě, neboť smlouva neobsahuje ujednání, „jaký vliv bude mít pozdní uspokojení zajišťované pohledávky dlužníkem na vlastnické právo žalobce, když v ujednání o vypořádání účastníků ve smlouvě je pouze uvedeno, za jakých podmínek se stane žalobce nepodmíněným vlastníkem souboru věcí a je zde zaznamenána povinnost tyto věci prodat a jakým způsobem s tím, že po uspokojení nákladů na zpeněžení souboru věcí uspokojí své pohledávky a zbytek vyplatí dlužníkovi“. Není smluvně ošetřen případ, jakým způsobem se účastníci smluvního vztahu vypořádají, když se např. „žalobce stane bezpodmínečným vlastníkem, avšak dlužník své pohledávky, které byly takto zajištěny, ještě před prodejem souboru věcí žalobci uspokojí z jiných zdrojů“.

[5] Zajišťovací smlouva je neplatná též z důvodu neurčitosti podle § 37 obč. zák., neboť způsob, jakým byl vymezen druh vznikajících pohledávek v návaznosti na odkaz na smlouvu o obchodní spolupráci, není dostatečně určitý. Smlouva o obchodní spolupráci není právním důvodem vzniku jednotlivých projednávaných pohledávek, tím jsou smlouvy kupní, a odkaz účastníků, že jsou zajišťovány všechny pohledávky, které vzniknou „v souvislosti“ se smlouvou o obchodní spolupráci, nevyhovuje požadavku dostatečné určitosti, neboť nelze zjistit, jaké pohledávky jsou zajištěny tak, aby nebyly zaměnitelné s jinými pohledávkami.

[6] Žalobce tak nabyl movité věci od nevlastníka a nemůže se ani dovolávat existence dobré víry při ochraně svého vlastnického práva podle , obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), neboť měl vyvinout náležitou opatrnost, aby prověřil relevanci vlastnických a nabývacích titulů svého právního předchůdce, „zvlášť za zjištění“ o insolvenčním řízení dlužníka. Žalobce rovněž věděl, že právním titulem pro nabytí vlastnického práva jeho právního předchůdce je zajišťovací smlouva, jež sama o sobě vyžaduje zvýšenou pozornost a pečlivost při zkoumání existence „bezproblémového“ vlastnictví právního předchůdce žalobce, když nejde o běžný nabývací titul. Neseznámil-li se žalobce se zajišťovací smlouvou, pak nepostupoval s náležitou obezřetností, a pokud se s ní seznámil, pak měl rozpoznat neplatnost zajišťovacího převodu práva, zejména pro neurčitost zajišťovaných závazků „a měl tak vědět, že jeho právní předchůdce není vlastníkem převáděných věcí“. Z uvedeného plyne, že žalobci nemůže svědčit dobrá víra při nabytí movitých věcí od nevlastníka.

[7] K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

[8] Odvolací soud odkázal na skutková zjištění učiněná insolvenčním soudem „mimo posuzování otázky dobré víry žalobce při nabývání dotčených věcí“, kterou nepovažoval za významnou. Právní posouzení učiněné insolvenčním soudem však odvolací soud „nesdílel“.

[9] Cituje R 45/2009 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. (jde o usnesení uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2014, pod číslem 44), odvolací soud uvedl, že v situaci, kdy se žalobce dovolává ochrany vlastnického práva na základě kupních smluv uzavřených po zjištění úpadku dlužníka s cílem realizace zajištění pohledávek společností J dle zajišťovací smlouvy, není žaloba zjevně důvodná. I kdyby totiž byla zajišťovací smlouva platná, nemůže žalobce s žalobou uspět. Nedošlo-li k vypořádání zajištění před zahájením insolvenčního řízení dlužníka, je povinností insolvenčního správce sepsat předmět zajištění do majetkové podstaty dlužníka a zajištěný věřitel má pouze právo přihlásit svou zajištěnou pohledávku za dlužníkem. Nemůže-li se zajištěný věřitel domáhat vyloučení zajištění ze soupisu majetkové podstaty, nemůže podle , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), úspěšně uplatnit a realizovat své zajištění prodejem nabytého majetku dlužníka. Uspokojil-li se přesto zajištěný věřitel prodejem předmětu zajištění žalobci po zjištění úpadku, nemohou být platné kupní smlouvy pro obcházení zákona.

[10] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež má za přípustné podle , (dále jen „ “), pro řešení otázky hmotného práva, která nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, eventuálně pro řešení otázky dovolacím soudem vyřešené, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, uplatňuje dovolací důvod podle , tj. nesprávné právní posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.

[11] Dovolatel nesouhlasí se způsobem, jakým odvolací soud interpretoval usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. . Podle dovolatele byl zajišťovací převod vlastnického práva v dané věci vypořádán zpeněžením před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku, tj. včas k tomu, aby předmět zajištění nemohl být sepsán do majetkové podstaty dlužníka. V označeném rozhodnutí pak Nejvyšší soud nedefinuje explicitně jako okamžik, od kterého již věřitel nemůže volně disponovat s předmětem zajišťovacího převodu práva, rozhodnutí o zjištění úpadku či dokonce již samotné zahájení insolvenčního řízení. Tímto rozhodným okamžikem podle žalobce je až rozhodnutí o způsobu řešení úpadku.

[12] K tomu dovolatel dodává, že závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. by bylo vhodné revidovat, respektive upřít jim obecnou platnost. Je-li totiž zajišťovací převod práva konstruován jako v tomto případě tak, že je zajištěným vlastníkem věcí věřitel a zahájením insolvenčního řízení se stává vlastníkem nepodmíněným, není namístě jednat s tímto věřitelem jako s věřitelem zajištěným a vypořádávat zajišťovací převod jen prostřednictvím prodeje v rámci insolvenčního řízení. Zajištěným věřitelem je pouze věřitel, v jehož případě předmět zajištění náleží do majetkové podstaty. Přitom do majetkové podstaty náleží podle pouze majetek, který dlužník vlastnil v době zahájení insolvenčního řízení a majetek z případných neúčinných právních úkonů. Dotčený majetek (movité věci) nebyl vlastnictvím dlužníka ke dni zahájení insolvenčního řízení a nebyl jím ani před tímto dnem; po celou dobu byl vlastnictvím věřitele a od zahájení insolvenčního řízení dokonce nepodmíněně, proto se na něj nevztahuje , jímž argumentoval v označeném rozhodnutí Nejvyšší soud.

[13] Dovolatel dále namítá, že odvolací soud hodnotil nesprávně otázku dobré víry žalobce jako faktoru umožňujícího nabýt vlastnické právo od potenciálního nevlastníka. Dovolatel měl sice základní informace o okolnostech, za nichž k převodu dochází, nemůže však souhlasit s tím, že mu mělo být za těchto okolností zřejmé, že jeho právní předchůdce nemůže k postupu předvídanému smlouvou o zajišťovacím převodu přistoupit. Takový závěr je výsledkem poměrně složité právní úvahy, jež nevyplývá z textu právních norem, ale z jejich velmi extenzivního výkladu. Naopak z obč. zák., a lze dovodit závěr prezentovaný dovolatelem.

[14] Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl, neboť dovoláním zpochybněnou právní otázku odvolací soud vyřešil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu; potud argumentovala usnesením Nejvyššího soudu sen. zn. . V doplnění vyjádření pak žalovaná poukázala na další rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to především na rozsudek ze dne 28. ledna 2021, sp. zn. , v němž měl dovolací soud posuzovat obdobnou předběžnou otázku (prodej věcí, s odkazem na zajišťovací převod vlastnictví, v době po rozhodnutí o úpadku dlužníka).

[15] S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. bod 2., části první, článku II. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

[16] Dovolání je podle přípustné pro řešení dovoláním předestřené problematiky, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem odporuje dále označené judikatuře dovolacího soudu.

[17] Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

[18] Nejvyšší soud předesílá, že nemá důvod jakkoliv korigovat závěry, které vyplývají z usnesení sen. zn. , na které v dané věci odkázal odvolací soud. Ze závěrů přijatých v označeném rozhodnutí ostatně vychází i žalovanou zmiňovaný aktuální rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. . Ustálenou judikaturu na dané téma v něm Nejvyšší soud shrnul tak, že zajištěný věřitel mohl (poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení) uplatnit právo na uspokojení ze zajištění (jen) přihláškou zajištěné pohledávky do insolvenčního řízení dlužníka, a to bez ohledu na to, zda insolvenční správce sepsal předmět zajištění do majetkové podstaty dlužníka; současně měl insolvenčnímu správci předmět zajištění vydat (ve smyslu umožnit insolvenčnímu správci, aby jej za účelem uspokojení pohledávky tohoto zajištěného věřitele zpeněžil). Prodal-li zajištěný věřitel předmět zajištění, postupoval v rozporu s .

[19] Odvolací soud však pochybil ve způsobu, jakým závěry plynoucí ze shora označené judikatury Nejvyššího soudu aplikoval na poměry dané věci. Dostatečně nezohlednil, že žalobcem (osobou, která se domáhá vyloučení movitých věci z majetkové podstaty), není věřitel dlužníka, ale třetí osoba, která dovozuje své vlastnické právo k movitým věcem z kupních smluv uzavřených s věřitelem dlužníka (se zajištěným věřitelem). Skutečnost, že věřitel neměl po zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka realizovat své zajišťovací právo (bránil mu v tom ), totiž ještě ničeho nevypovídá o tom, zda se ona třetí osoba (kupující, v našem případě žalobce) přesto nemohla stát vlastníkem takto převedeného majetku.

[20] K tomu lze ostatně poukázat na rozsudek ze dne 22. února 2018, sp. zn. (šlo o první rozhodnutí Nejvyšší soudu ve věci, které se dovolávala žalovaná v doplnění vyjádření k dovolání), v němž Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož v případě, kdy (zajištěný) věřitel nevydá insolvenčnímu správci předmět zajištění a sám jej v rozporu s zpeněží, je na posouzení insolvenčního správce, zda předmět zajištění sepíše do majetkové podstaty dlužníka (např. proto, že dospěje k závěru, že se nabyvatelé nestali jeho vlastníky) nebo zda se bude domáhat zaplacení částky získané věřitelem jeho prodejem (nelze-li zpochybnit vlastnické právo osob, jímž byl předmět zajištění neoprávněně prodán).

[21] Kromě toho odvolací soud pochybil i tím, že na rozdíl od insolvenčního soudu neposuzoval otázku nabytí vlastnického práva dovolatelem v dobré víře.

[22] Podle obch. zák. [který se na danou věc uplatní (může uplatnit) s ohledem na dobu uzavření kupních smluv; viz , ], přitom platí, že kupující nabývá vlastnické právo i v případě, kdy prodávající není vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl nebo vědět měl a mohl, že prodávající není vlastníkem a že není ani oprávněn zbožím nakládat za účelem jeho prodeje.

[23] Již v rozsudku ze dne 25. února 2010, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2011, pod číslem 70, Nejvyšší soud – odkazuje přitom na rozsudek ze dne 10. září 2008, sp. zn. – dovodil, že nakládala-li s věcí, právem nebo majetkovou hodnotou pojatou do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce osoba, která ani v mimokonkursních poměrech nemohla takový právní úkon (při respektování zásady, podle které nikdo nemůže převést na jiného více práv než sám má) platně učinit, šlo o právní úkon absolutně neplatný podle § 39 obč. zák.; aplikace § 446 obch. zák. tím není dotčena. Nabude-li kupující vlastnické právo k převáděné věci podle zmíněného ustanovení, nemůže vůči němu třetí osoba (např. původní vlastník) uplatňovat jakékoli nároky související s tím, že v důsledku nabytí vlastnického práva k předmětné věci došlo ke zmenšení majetkových hodnot náležejících takové osobě. Odpovědnost toho, kdo cizí věc neoprávněně prodal, za škodu způsobenou tím původnímu vlastníku, naopak (při plnění ostatních předpokladů pro vznik tohoto nároku) vyloučit nelze (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. ).

[24] I v projednávaném případě platí, že nakládala-li společnost J s movitými věcmi, které patřily do majetkové podstaty dlužníka nebo do ní mohly náležet (srov. a 2 ), aniž mohla takový úkon i v mimoinsolvenčních poměrech platně učinit, šlo o právní úkon absolutně neplatný podle obč. zák., což však nevylučuje aplikaci obch. zák., a tím i posouzení otázky nabytí movitých věcí v dobré víře, v případě, že společnost J vlastníkem (ani podmíněným) těchto věcí nebyla.

[25] Jinými slovy, dovolatel vskutku mohl vlastnické právo k movitým věcem nabýt (též) podle § 446 obch. zák., a to za předpokladu své dobré víry a dále za předpokladu, že společnost J, která na dovolatele vlastnické právo k movitým věcem převáděla, nebyla jejich vlastníkem (zajišťovací smlouva byla neplatná).

[26] Pro posouzení projednávané věci je tak rozhodné, zda zajišťovací smlouva byla platná (v takovém případě je namístě zabývat se možností aplikace závěrů uvedených v rozhodnutí sen. zn. , avšak při zohlednění toho, že žalobcem je třetí osoba, ne sám zajištěný věřitel) či nikoliv (pak je nutné posoudit dobrou víru dovolatele při nabývání movitých věcí od nevlastníka).

[27] Ostatně, nelze přehlédnout, že zatímco v nyní přezkoumávaném rozsudku považoval odvolací soud za rozhodné toliko posouzení věci podle závěrů uvedených v usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. (platnost zajišťovací smlouvy neposuzoval a za nevýznamné považoval i posouzení otázky dobré víry dovolatele při nabývání movitých věcí), svým předchozím rozhodnutím v tomto excindačním sporu zrušil první rozsudek insolvenčního soudu právě proto, že se insolvenční soud nezabýval platností zajišťovací smlouvy, kupních smluv a možným nabytím vlastnického práva k movitým věcem žalobcem v dobré víře. Posouzení těchto otázek tedy odvolací soud v předchozím usnesení považoval za rozhodující.

[28] Z uvedeného tak plyne, že právní posouzení věci odvolacím soudem, který se odmítl zabývat posouzením pro věc podstatných okolností a vyšel (nesprávně) toliko ze závěrů vyplývajících z usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. , je přinejmenším neúplné a proto i nesprávné.

[29] Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), napadené rozhodnutí podle zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( věta první ).

[30] Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný ( věta první za středníkem, ).

[31] O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( věta druhá ).

Poučení: Tento rozsudek se považuje za doručený okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 2. 2021

Mgr. Milan Polášek

předseda senátu