Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 29/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele V. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kynšperk nad Ohří, zastoupeného ThMgr. JUDr. Milanem Zamrazilem, advokátem se sídlem v Příbrami, Verneřice 42, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2014 č. j. -71, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. ledna 2014 č. j. -2582 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem 14. prosince 2012 č. j. -2412, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 5. ledna 2015 a doplněné podáními dne 26. února 2015, stěžovatel podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle a násl.d. Stěžovatel rovněž navrhoval, aby Ústavní soud rozhodl tak, že náklady na jeho zastoupení v řízení před Ústavním soudem zcela zaplatí stát ( ).

2. Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem 14. prosince 2012 č. j. -2412 spolu se čtyřmi spoluobviněnými shledán pachatelem pokračujícího zločinu "nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy" podle ustanovení , 2 písm. a), c) a za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 roků nepodmíněně; pro výkon trestu byl zařazen do věznice s dozorem.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, jež směřovalo především proti výroku o vině a následně i proti výroku o trestu. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. ledna 2014 č. j. -2582 výrok o vině ponechal nedotčen a výrok o trestu zrušil a nově rozhodl tak, že stěžovateli snížil trest odnětí svobody na 5 let se zařazením do věznice s dozorem.

4. Stěžovatel napadl rozsudek Vrchního soudu v Praze dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. října 2014 č. j. -71 dovolání podané stěžovatelem odmítl podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť v dovolání vznesené námitky stěžovatele neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu a dovolání bylo posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že byl odsouzen jako drogový dealer, a to podle jeho názoru na základě pochybných důkazů, jakými jsou křivá svědectví nevěrohodných osob ze msty a neobjektivním "přetlumočením" telefonické a esemeskové komunikace. Stěžovatel má za to, že v rozhodnutí nalézacího soudu je extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, konkrétně v interpretaci jeho "telekomunikace" s dalšími osobami, kdy zcela všeobecné a bez výjimky takříkajíc "nevinné" pojmy byly soudem direktivně přetlumočeny v pojmy zcela odlišné, znějící výhradně v jeho neprospěch. Stěžovatel byl podle svých tvrzení momentálním (v nesprávnou dobu a na nesprávném místě) držitelem několika desítek gramů konopné drti, kterou měl pro svoji nemocnou matku. Nejvyššímu soudu pak vytýká, že se s jeho případem vypořádal pouze formálně a přehlédl klíčovou skutečnost, že nižší soudy stěžovatele nesprávně uznaly vinným závažným trestným činem.

6. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných muy (dále jen "") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavněprávní judikaturou bylo opakovaně konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

8. Ústavní soud neshledal v postupu ve věci rozhodujících soudů pochybení, které by odůvodňovalo jeho kasační zásah. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti opakuje námitky, s nimiž se již náležitě tyto soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Žádá-li stěžovatel přezkum těchto námitek, staví Ústavní soud do role další

soudní instance, která však Ústavnímu soudu nepřísluší.

9. Co do posouzení stěžovatelem tvrzených zásadních rozporů mezi obsahem provedených důkazů a následnými skutkovými závěry je namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvního stupně předestřel detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze.

10. Ústavní soud má za to, že obecné soudy náležitě popsaly, na základě jakých skutečností kvalifikovaly jednání stěžovatele jako pokračující zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle , 2 písm. a), c) . Odvolací soud se pak náležitě zabýval hodnocením správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně o trestněprávních následcích trestného jednání stěžovatele.

11. Ústavně právně relevantního excesu se nedopustil ani Nejvyšší soud v souvislosti s výkladem § 265b trestního řádu. Není pochyb, že dovolání stěžovatele nebylo efektivním opravným prostředkem, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu. Dovolací soud shledal, že shodnými námitkami stěžovatele, uvedenými v jeho dovolání, se zabýval a vypořádal odvolací soud. Námitky směřovaly opětovně proti skutkovým zjištěním soudů obou stupňů, které stěžovatel interpretuje jiným způsobem a na základě vlastního způsobu jejich hodnocení dospívá k závěru, že jeho vina nebyla prokázaná v takovém rozsahu, jak je uvedeno v odsuzujícím rozsudku. Nejvyšší soud v projednávané věci existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy, jejich obsahem a skutkovými závěry, které z nich učinily soudy obou stupňů, neshledal a pokud stěžovatel namítal, že provedené důkazy jsou v extrémním nesouladu s realitou, pak tuto svoji výhradu nijak nekonkretizoval.

12. Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí obecných soudů byla náležitě a podrobně odůvodněna, a ani v tomto ohledu tedy nelze těmto soudům ničeho vytýkat. Žádné ústavněprávní deficity nevykazuje ani rozhodnutí dovolacího soudu. Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení podrobně rozvedl, z jakých důvodů podané dovolání posoudil jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu, a poté podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.

13. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle usnesením odmítl.

14. Pokud jde o návrh stěžovatele, aby Ústavní soud rozhodl tak, že náklady na jeho zastoupení v řízení před Ústavním soudem zcela zaplatí stát podle ustanovení , Ústavní soud neshledal podmínky pro postup podle citovaného ustanovení, a to pro odmítnutí ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. dubna 2015

Ludvík David v. r.

předseda senátu