Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 292/2021

22 Cdo 292/2021-150

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce P. V., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Janou Bodlákovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Cihelní 14, proti žalované Sokolovské uhelné, právní nástupce, a. s., IČO 26348349, se sídlem v Sokolově, Staré náměstí 69, zastoupené JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Polská 61/4, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. září 2020, č. j. -128, takto:

Odůvodnění:

Okresní soud v Sokolově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 2. 2020, č. j. -100, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem v rozsudku uvedeným, nařídil jejich prodej ve veřejné dražbě a rozdělení výtěžku a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. 9. 2020, č. j. -128, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I a II a změnil ve výroku III tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Dále uložil žalobci, aby zaplatil žalované náhradu nákladů odvolacího řízení 51725 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího advokáta.

Žalobce se domáhal zrušení spoluvlastnictví účastníků a jeho vypořádání tak, že společné věci budou přikázány žalované, která mu zaplatí náhradu 2 983 500 Kč. Žalovaná se zrušením spoluvlastnictví souhlasila. Uvedla, že nemá o přikázání věcí do jejího vlastnictví zájem, a navrhla jejich přikázání žalobci za náhradu 1 000 000 Kč. Pokud žalobce o věci nemá zájem, navrhla, aby soud nařídil jejich prodej ve veřejné dražbě s rozdělením výtěžku účastníkům podle výše podílů; posledně uvedenému návrhu soud vyhověl.

Rozsudek odvolacího soudu napadá žalobce dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů („ “). Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla dovolacím soudem při zrušení a vypořádání spoluvlastnictví vyřešena, a to rozpor v projevu vůle s vůlí skutečnou. Žalovaná tvrdila, že o společné věci nemá zájem, nicméně, jak žalobce dovozuje, opak je pravdou.

Dovolatel odkazuje na , , a na (nespecifikovaný, označený jen jménem autorky) komentář k tomuto ustanovení; podrobně rozvádí, jak má být právní jednání posuzováno podle obsahu, že význam mají nejen slova, ale také úmysl jednajícího. V dané věci je tak zřejmý rozpor mezi formálním vyjádřením žalované, že o společnou věc nemá zájem, a nechce ji proto přikázat do vlastnictví, a jejím skutečným faktickými kroky, ze kterých vyplývá zájem o věc; tím se však soudy nezabývaly. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2020, sp. zn. , který se zabývá základním hlediskem výkladu právního jednání. Jestliže nebyl zjištěn úmysl žalované, nebylo správně posouzeno ani její právní jednání. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Dovolání není přípustné.

Je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. ).

Literatura i judikatura, na kterou dovolatel odkazuje, se týká hmotněprávních úkonů (právních jednání), a na úkony procesní není použitelná; vyjádření účastníka řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví vůči soudu, že o společnou věc nemá zájem, je úkonem procesním. Věc vysvětluje komentář k (Lavický, P. a kol.: . Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer 2016, s. 163): „Procesní úkony účastníků řízení, ať už dispoziční, či tzv. prosté, je třeba vykládat na základě učiněného projevu, nikoliv na základě vůle, jako tomu je u hmotněprávních jednání. Účastník řízení proto nemůže namítat, že svým procesním úkonem chtěl vyjádřit něco jiného. U procesního úkonu nelze uvažovat o jeho platnosti či neplatnosti, jako tomu je u jednání hmotněprávní povahy. Ani podstatný omyl účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil, a tím, co jím projevit chtěl, nemá na procesní úkon a jeho účinnost žádný vliv (NS , )“. Tak např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2013, sp. zn. , se uvádí: „Každý procesní úkon je nutno posuzovat podle toho, jak byl navenek projeven, nikoli podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas“. Jde o tradiční princip procesního práva (viz např. Hora, V. Československé civilní právo procesní. Praha 1934, reprint Wolters Kluwer 2010, díl II., s. 111).

Protože odvolací soud postupoval shodně s judikaturou dovolacího soudu (i s tradičním pojetím věci) a nejde o právní otázku v judikatuře neřešenou, není uplatněný důvod přípustnosti dovolání dán.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle je odmítl.

V souladu s větou druhou neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 2. 2021

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu