Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 391/2021

23 Cdo 391/2021-265

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Qnet CZ s.r.o., Špitálka 461/21a, Trnitá, 602 00 Brno, IČO 25518097, proti žalovanému LOUDA Alform, výrobní družstvo, se sídlem Třídvorská 697, 280 02 Kolín V, IČO 42756111, zastoupenému JUDr. Andreou Jamborovou, advokátkou se sídlem Politických vězňů 44, 280 02 Kolín, o zaplacení 181 177,73 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu na zaplacení 1 407 578 Kč vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2020, č. j. -233, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 6. 2018, č. j. -166, výrokem I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 91 734,73 Kč se zákonným úrokem z prodlení specifikovaném v tomto výroku, výrokem II. zamítl žalobu co do částky ve výši 90 043 Kč s příslušenstvím, výrokem III. uložil žalobkyni zaplatit ČR – Okresnímu soudu v Kolíně doplatek na soudním poplatku ve výši 540 Kč, výrokem IV. žalobkyni uložil povinnost zaplatit ČR – Okresnímu soudu v Kolíně na nákladech státu částku ve výši 10 175 Kč, výrokem V. uložil žalovanému povinnost zaplatit ČR – Okresnímu soudu v Kolíně na nákladech státu částku ve výši 10 175 Kč, výrokem VI. zamítl vzájemný návrh, kterým se žalovaný domáhal po žalobkyni zaplacení částky ve výši 1 407 578 Kč a výrokem VII. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 121 292,60 Kč.

Okresní soud v Kolíně v doplňujícím usnesení ze dne 11. 4. 2019, č. j. -203, odmítl vzájemný návrh žalovaného ze dne 26. 5. 2016 v části požadovaného obvyklého úroku z prodlení od 30. 5. 2016 do zaplacení.

O odvolání žalovaného podaného do výroku I., V., VI. a VII. rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 5. 2020, č. j. -233, tak, že výrokem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., V., VI. a VII. a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu a i soudu prvního stupně v rozsahu, v němž byl napaden odvoláním žalovaného, zrušil a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatel se domnívá, že soud nesprávně posoudil příčinnou souvislost mezi jednáním žalobkyně a pozdním udělením licencí k výrobě elektřiny, což mělo dopad do majetkové sféry žalovaného, včetně nezískání tzv. zeleného bonusu způsobeného pozdním udělením licence. Případné smluvní závazky žalobkyně plynoucí ze smluv o dílo uzavřených mezi účastníky dne 30. 4. 2013 nejsou podle dovolatele relevantní, protože žalobkyně v daném případě neodpovídá za škodu z titulu porušení smluvních závazků, ale z titulu své povinnosti nezasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných osob a nevykonávat svá práva v rozporu s dobrými mravy. Soudy podle dovolatele nesprávně posoudily otázku odpovědnosti žalobkyně za škodu. Rovněž namítá nedostatečnost odůvodnění výroku o vzájemném návrhu žalovaného a nesprávnost procesního postupu vydáním dodatečného usnesení soudem prvního stupně o vzájemném návrhu žalovaného po vynesení rozsudku soudem prvního stupně, kdy ani odvolací soud tuto nesprávnost procesního postupu neodstranil.

Nejvyšší soud, jako soud dovolací podle , , v platném znění (dále jen „ “), po zjištění, že dovolání žalovaného bylo podáno včas ( ) k tomu oprávněným subjektem - účastníkem řízení, který je řádně zastoupen advokátkou ( a 4 ), posuzoval přípustnost podaného dovolání.

Podle , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaného trpí vadami, které nebyly ani ve lhůtě podle odstraněny, a proto nelze v dovolacím řízení pokračovat. Žalovaný nijak konkrétně nevymezil, v jakém předpokladu přípustnosti dovolání, uvedeném v , spatřuje přípustnost dovolání. Nejvyšší soud přitom již v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 4/2014, dospěl k závěru, že pokud může být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje ani pouhá citace textu ustanovení (či jeho části) – shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. , či usnesení ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. (dostupných na www.nsoud.cz). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Žalovaný v dovolání pouze projevil nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem a předestírá své vlastní právní posouzení, které považuje za správné. Je však nutno konstatovat, že skutečnost, že dovolatel má jiný názor na právní závěr odvolacího soudu, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. nebo 12. 9. 2018, sp. zn. na www.nsoud.cz). Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení , ve znění účinném od 1. 1. 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, musí být z obsahu dovolání patrno, jakého předpokladu přípustnosti dovolání se dovolatel dovolává, v čem spatřuje dovolatel přípustnost dovolání podle , tedy jestli napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4) která má být dovolacím soudem (jako dříve vyřešená právní otázka) posouzena jinak. Žádnou z uvedených přípustností dovolání však dovolatel nevymezil, tudíž nedostál požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání podle

Žalovaný nevymezil ani žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by měla být předmětem řešení věci dovolacím soudem. Nejvyšší soud se přitom opakovaně vyjádřil k nutnosti vymezení relevantní právní otázky, jakožto obsahové náležitosti dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. nebo ze dne 8. 8. 2018, sp. zn. – veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz), když judikoval, že pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné.

Námitky dovolatele k procesním nedostatkům řízení u obou soudů a nedostatečnému odůvodnění rozhodnutí odvolacím soudem jsou námitkami směřujícími do konkrétních vad řízení (nezahrnující otázku procesního práva, kterou by řešil odvolací soud) a takové námitky neodpovídají kritériím stanoveným v (vzhledem k nejsou ostatně ani způsobilým dovolacím důvodem). Přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. nebo ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. dostupných na www.nsoud.cz).

Nelze-li tedy pro nedostatek vymezení předpokladu přípustnosti dovolání v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud dovolání žalovaného odmítl ( ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( ).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. 2. 2021

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu