Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 3616/2020

26 Cdo 3616/2020-597

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně Heimstaden Czech s.r.o. (dříve RESIDOMO, s.r.o.), se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Gregorova 2582/3, IČO: 05253268, zastoupené Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem v Ostravě, Čs. legií 1719/5, proti žalovanému J. Š., bytem XY, zastoupenému Mgr. Evou Vaňkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Husova 1285/2, o určení výše nájemného z bytu, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. dubna 2019, č. j. -517, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. února 2016, č. j. -360, určil, že obvyklým nájemným z

„bytu č. 1 v 1. nadzemním podlaží domu č. p. XY, č. or. XY v obci XY, který sestává ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství“

(dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), je ke dni podání žaloby, tedy k datu 29. května 2012, nájemné ve výši 4.241,70 Kč (výrok I.), žalobu ohledně další částky 402,30 Kč zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení tehdejších účastníků (vedle žalobkyně a žalovaného J. Š. i další tehdejší žalované O. Š. – dále jen „dřívější žalovaná“) a státu (výroky III. – V.).

K odvolání žalovaného a dřívější žalované Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. dubna 2019, č. j. -517, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I. ve vztahu k žalovanému (výrok I.), změnil v témže výroku ve vztahu k dřívější žalované tak, že žalobu vůči ní zamítl (výrok II.) a odmítl odvolání dřívější žalované proti výroku II. napadeného rozsudku (výrok III.); současně ho změnil v nákladových výrocích III. až V. (výrok IV.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení tehdejších účastníků a státu (výroky V. – VII.).

Dovolání žalovaného (dovolatele) proti výroku I. citovaného rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalobkyně prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila, není z posléze uvedených důvodů přípustné podle ( , , ve znění po novele provedené – dále opět jen „ “).

Práva a povinnosti účastníků týkající se určení obvyklého nájemného z bytu (k datu 29. května 2012) posuzoval dovolací soud podle dosavadních právních předpisů ( věta první za středníkem , , ve znění pozdějších předpisů).

Vzhledem k uplatněným dovolacím námitkám především nelze ztratit ze zřetele, že podle lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z ustálené soudní praxe rovněž vyplývá, že ani samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení nelze úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 8. března 2017, sp. zn. , uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či nález Ústavního soudu z 6. ledna 1997, sp. zn. ). Vedle způsobilého dovolacího důvodu podle však dovolatel uplatnil i nezpůsobilé důvody, a sice dovolacími námitkami, jimiž brojil proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů (zejména revizního znaleckého posudku), z nichž odvolací soud (soud prvního stupně) čerpal svá skutková zjištění rozhodná pro závěr o obvyklém nájemném z bytu. Nad rámec řečeného lze dodat, že skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných d; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, neboť i taková interpretace provedených důkazů, jakou ohledně skutečností z nich vyplývajících zaujal odvolací soud, je zde možná (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. , uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). Skutková zjištění tak mají oporu v provedených důkazech a nijak nevybočují z toho, co v běžné soudní praxi soudy z obdobných důkazů berou za zjištěno. Na tomto místě – s přihlédnutím k obsáhlým dovolatelovým námitkám – dovolací soud již jen pro úplnost zdůrazňuje, že znalecký ústav Kvita, Pawlita & Partneři, s.r.o., ve svém revizním znaleckém posudku č. 21/2015 (dále též jen „znalecký posudek“) ve skutečnosti nepřihlédl k výměně oken (jak se snad mylně domníval dovolatel), kterou pronajímatelka v předmětném bytě uskutečnila až v roce 2014. Na str. 5 znaleckého posudku se totiž uvádí, že „K datu směrodatného ocenění se dům i byt nacházely v průměrném, až mírně zhoršeném technickém stavu, … Běžná údržba domu i bytu byly zanedbány. V roce 2013 přistoupil vlastník nemovitosti k opravám většího rozsahu (výměna oken), přičemž v posuzovaném bytě byla okna vyměněna až v roce 2014. Kvalita bydlení se … ve srovnání s předchozím stavem mírně zlepšila, většina konstrukcí a vybavení však zůstala v původním stavu.“; na str. 11 oddílu č. 1 znaleckého posudku pak po rekapitulaci stavu nemovitosti k rozhodnému dni následuje „popis oprav, které byly provedeny po rozhodném dni ocenění“, a jako jediná je zde zmíněna právě výměna oken za plastová uskutečněná v letech 2013 a 2014. Nelze tudíž dospět k závěru, že by znalecký ústav ve svých závěrech z takto až následně vylepšeného stavu bytu vycházel.

K dovolacím námitkám podřaditelným pod (způsobilý) dovolací důvod podle lze uvést následující.

Z usnesení Nejvyššího soudu z 21. dubna 2015, sp. zn. , vyplývá, že v něm citovaná ustanovení ( a 3 , , ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák.“) zakotvovaly možnost určení (stanovení) nájemného z bytu soudem, jestliže se účastníci nájemního poměru nedohodli na jeho změně, ačkoli byla potřebná ke spravedlivému uspořádání jejich práv a povinností, a to buď s ohledem na způsob, jakým bylo určeno výchozí nájemné z bytu (tj. „nedošlo-li ke sjednání nájemného dohodou“), anebo s ohledem na kvalifikovanou změnu poměrů, od nichž se odvíjela dříve dohodnutá výše nájemného (tj. „jestliže došlo k podstatné změně okolností, z nichž při sjednávání nájemného pronajímatel nebo nájemce vycházel“). Určení (změna) výše nájemného soudním rozhodnutím mimo jiné předpokládala předchozí mimosoudní jednání účastníků nájemního poměru o úpravě nájemného z bytu. Pronajímatel mohl nájemci písemně navrhnout zvýšení nájemného. Návrh na zvýšení nájemného z bytu byl jednostranným adresovaným hmotněprávním úkonem; proto musel splňovat obecné náležitosti právního úkonu ve smyslu a násl. obč. zák. a musel být adresován a doručen (dojít – obč. zák.) druhé straně právního vztahu nájmu bytu, tj. jako v daném případě nájemci či v jiných (možná častějších) případech oběma manželům jako společným nájemcům bytu (srov. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze 7. června 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 32/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nejvyšší soud se v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozsudky z 29. října 1997, sp. zn. , a z 26. března 2008, sp. zn. ) vyjadřoval rovněž k otázce určitosti právních úkonů. Dovodil, že právní úkon byl neurčitý (a tedy neplatný) tehdy, byl-li vyjádřený projev vůle sice po jazykové stránce srozumitelný, avšak nejednoznačný, přičemž jeho neurčitost nebylo možno odstranit a překlenout ani za použití výkladových pravidel. Právní úkon bylo třeba považovat za určitý, jestliže z něj bylo patrno, kdo ho činil a co je jeho předmětem, přičemž předmět musel být vymezen tak, aby nemohlo dojít k záměně za věci obdobného druhu. U nedostatků označení předmětu právního úkonu bylo pak nutno rozlišit, zda zakládaly skutečně vadu umožňující záměnu předmětu úkonu, nebo zda spočívaly jen v jinak nepřesném či neúplném označení tohoto předmětu; o takový případ šlo tehdy, jestliže správné označení úkonu bylo zjistitelné podle dalších identifikujících znaků nebo i z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem. Stejné závěry ohledně určitosti právních úkonů zaujal i Ústavní soud (srov. jeho nálezy z 19. března 2002, sp. zn. , a z 13. října 2004, sp. zn. ). V poměrech právní úpravy výpovědi z nájmu bytu pak Nejvyšší soud dospěl k závěru (který lze vztáhnout i na návrh na zvýšení nájemného z bytu), že nebylo-li mezi účastníky řízení sporu o tom, že žalovaní na adrese uvedené ve výpovědi z nájmu bytu obývali jediný byt a jen ohledně tohoto bytu byli v nájemním vztahu k žalobcům, pak skutečnost, že ve výpovědi z nájmu bytu došlo k záměně patra za podlaží, v němž se byt nachází, a že v ní bylo nesprávně uvedeno číslo bytu, nezpůsobila neplatnost výpovědi. Ve spojení s dalšími údaji uvedenými v žalobě, jejíž byla součástí, nemohla být taková výpověď žalovanými (nájemci) v době doručení objektivně vnímána jinak než jako určitý a srozumitelný projev vůle (§ 37 obč. zák.) týkající se bytu, jehož jsou (společnými) nájemci a ve vztahu ke kterému jsou v nájemním poměru se žalobci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 30. března 2000, sp. zn. , uveřejněný pod č. 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ustálená soudní praxe rovněž dovodila (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 30. listopadu 1999, sp. zn. , z 27. ledna 2000, sp. zn. , či z 24. května 2000, sp. zn. ), že požadavek řádné identifikace bytu (v těchto případech pro účely výkonu rozhodnutí vyklizením bytu) lze vyložit pouze tak, že byt má být identifikován natolik, aby ho při exekuci nebylo možno zaměnit s bytem jiným. Tuto zásadu však nelze vykládat ve smyslu taxativně vymezeného okruhu údajů o bytu; proto absence údajů vztahujících se k bytu nemůže sama o sobě způsobit nevykonatelnost rozsudku z důvodu jeho neurčitosti, je-li byt jinak identifikován dostatečně určitě.

V projednávané věci odvolací soud (soud prvního stupně) považoval opakovaný návrh na zvýšení nájemného z bytu ze dne 20. ledna 2012 (dále jen „návrh“) za určitý právní úkon ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. Uzavřel, že byl řádně adresován a doručen dovolateli, je z něj zřejmé, že jde o návrh na zvýšení nájemného i konkrétní částka, na kterou mělo být nájemné zvýšeno, a byt je identifikován dostatečným způsobem. Označení budovy, v níž se byt nachází, číslem orientačním XY namísto XY je zjevnou písařskou chybou, která nemohla způsobit neurčitost návrhu, neboť v návaznosti na jméno dovolatele i správné uvedení čísla popisného, je taková identifikace zcela dostačující. Odvolací soud tudíž postupoval v intencích výše citovaných judikatorních závěrů, od nichž není důvod se odchýlit ani v této věci. Z řečeného rovněž vyplývá, že nejde o otázku dovolacím soudem dosud nevyřešenou, jak se mylně domníval dovolatel. Pro úplnost pak zbývá dodat, že údaj o číslu orientačním dotčené budovy vskutku nelze přeceňovat, neboť, jak ostatně v napadeném rozhodnutí správně uvedl již odvolací soud, v návaznosti na další – v návrhu správně uvedené – identifikační údaje týkající se předmětného bytu nemohl mít dovolatel rozumných pochyb, že jde o byt, jehož je ve vztahu k žalobkyni nájemcem.

Konečně přípustnost dovolání nezakládá ani otázka stanovení výše obvyklého nájemného.

Nejvyšší soud v rozsudku z 3. května 2017, sp. zn. , uvedl, že je třeba srovnávat výši nájemného ve více srovnatelných bytech různých pronajímatelů, a zdůraznil, že ke srovnání se hodí i byty, jejichž pronajímatelem je obec – není-li v nich výše nájemného ovlivněna její speciální bytovou politikou. V rozsudku z 28. srpna 2019, sp. zn. , pak dovodil, že stanovit výši obvyklého nájemného porovnáním nájemného v bytech jen jednoho pronajímatele je sice výjimečně možné, např. tam, kde jde o pronajímatele v dané lokalitě jediného či majoritního a jiné srovnatelné byty dalších pronajímatelů tak pro porovnání nejsou k dispozici. Musí být ovšem zřejmé, proč byty ve vlastnictví jiných pronajímatelů nebylo možné do srovnání zařadit.

Z revizního znaleckého posudku č. 21/2015 vyplývá, že znalci se při jeho vypracování výše citovanými závěry důsledně řídili. Při odvolacím jednání dne 12. dubna 2019 své úvahy přesvědčivě obhájili a vysvětlili, z jakých důvodů nemohli vycházet z nájemních smluv společnosti RPG Byty, s.r.o. a proč současně nezohlednili ani byty ve vlastnictví obce H. S. Odvolacímu soudu tudíž nelze úspěšně vytýkat, že při stanovení výše obvyklého nájemného vycházel ze znaleckého posudku.

Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné podle , a proto je dovolací soud podle odmítl – se souhlasem všech členů senátu ( ) – pro nepřípustnost.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. větu druhou ).

Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 10. 2. 2021

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu