Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 82/2021

25 Cdo 82/2021-236

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyň: a) G. T. B., narozená XY, a b) K. S. B., narozená XY, obě bytem XY, obě zastoupeny JUDr. Janem Jasou, advokátem se sídlem Jaltská 989/7, Karlovy Vary, proti žalovaným: 1) P. F. narozený XY, bytem XY, a 2) P. Š., narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Martinem Knobem, advokátem se sídlem Denisova 585, Jičín, o odčinění nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. , o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 7. 2020, č. j. -186, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 2. 7. 2020, č. j. -186, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 26. 9. 2019, č. j. -145, ve výroku, jímž bylo žalovanému 2) uloženo zaplatit společně a nerozdílně se žalovaným 1), o jehož povinnosti bylo rozhodnuto rozsudkem téhož soudu ze dne 8. 1. 2019, č. j. -82, každé ze žalobkyň 700.000 Kč, a ve výroku o náhradě nákladů řízení; odvolací soud rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný 2) byl pravomocně odsouzen za zvlášť závažný zločin znásilnění podle , 2 písm. a), odst. 3 písm. a) , , kterého se dopustil na žalobkyni a), a týmž rozsudkem byl zproštěn obžaloby pro skutek, kterého se měl dopustit v době od roku 2013 do 8. 10. 2015 na žalobkyni b), a který měl spočívat v osahávání na nahém těle včetně přirození, požadování, aby mu třela pohlavní úd, vzala jeho penis do úst, a v provozování orálního sexu i pohlavního styku. Soudy v občanskoprávním řízení přesto dospěly k závěru, že žalovaný 2) žalobkyni b) pohlavně zneužíval, což dovodily především ze znaleckého posudku K. M., ze svědeckých výpovědí rodičů žalobkyň a z protokolu o výpovědi žalobkyně b), který z procesních důvodů nebyl v trestním řízení jako důkaz použit. Obě žalobkyně v důsledku jednání žalovaných trpí traumatickou sexualizací a trvale se změnila jejich osobnost, komplikace se mohou projevit kdykoliv v budoucnu v oblasti partnerského soužití, mateřství i práce a hrozí i úzkostné stavy či psychosomatické problémy. Po právní stránce dospěl odvolací soud k závěru, že oba žalovaní zasáhli protiprávně do práva žalobkyň na tělesnou a duševní integritu, lidskou důstojnost a volby svobodného rozhodování, a způsobili jim tím nemajetkovou újmu. Za přiměřenou náhradu považoval 350.000 Kč od každého žalovaného pro každou žalobkyni, tedy celkem 700.000 Kč pro každou z nich, a tuto částku uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalovaný 2) dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud se při řešení otázky hmotného a procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího a Ústavního soudu, konkrétně v otázce příčinné souvislosti tím, že nevyužil teorii adekvátnosti popřípadě ani jiné teorie k tomu, aby zjistil, zda je skutečně dána příčinná souvislost mezi jeho údajným jednáním a újmou, která měla žalobkyním vzniknout; žalobkyně podle dovolatele příčinnou souvislost neprokázaly. Dovolatel namítá, že skutkový závěr určující pro právní posouzení věci samé nelze založit pouze na listinném důkazu – písemném protokolu o výpovědi v jiném řízení, aniž by soud k objasnění sporných skutečností provedl důkaz výslechem svědka podle Konečně vytýká odvolacímu soudu, že nijak nezohlednil, jak se na vzniku újmy podílelo prostředí, ve kterém žalobkyně žily a vyrůstaly. Dovolatel navrhl, aby bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) podle dovolání odmítl pro nepřípustnost, neboť nejsou splněny podmínky uvedené v V první řadě je zřejmé, že otázka vztahu příčinné souvislosti, jehož prokázání dovolatel zpochybňuje, je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. , publikovaný pod C 1025 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“), neboť v řízení se zjišťuje, zda právem kvalifikovaná okolnost a vznik újmy jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, a v tomto směru odvolací soud nepochybil, resp. dovolatel jeho závěry nezpochybňuje. Dovolává-li se žalovaný 2) tzv. teorie adekvátnosti, není zřejmé, k čemu a jak měla být použita, jestliže v dovolání uvádí pouze námitky mající skutkový charakter. Kromě toho je zcela evidentní, že újma spočívající ve změně osobnosti a traumatické sexualizaci při prokázaném pohlavním zneužívání dítěte není nijak nepředvídatelnou újmou, jejíž vznik by se vymykal obecným zkušenostem objektivního pozorovatele. To, že dovolatel v tomto ohledu směřuje ke zpochybnění skutkového stavu věci, nikoliv k řešení otázky právní, vyplývá i z dalších námitek, které většinou napadají zjištění, že újmu způsobilo jeho protiprávní jednání. Dovozuje-li dovolatel, že újmu mělo spoluzpůsobit i prostředí, v němž poškozené vyrůstaly, zpochybňuje skutkový závěr učiněný především na základě znaleckého posudku K. M., že vzniklou újmu lze díky její specifičnosti přičíst pouze protiprávnímu jednání žalovaných. Navíc dovolání zcela ignoruje kvalitativní rozdíl mezi duševním stavem dětí, jejichž výchova je zanedbávána, a traumatickými následky, které nesou děti vystavené pohlavnímu zneužívání. Jestliže jediným způsobilým dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci ( ), nikoliv tvrzená nesprávnost skutkových zjištění, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání.

Dovolatel spatřuje nesprávné právní posouzení v tom, že odvolací soud založil svá zjištění pouze na protokolu o výpovědi poškozené, který jako důkazní prostředek nebyl v trestním řízení připuštěn. V obecné rovině platí, že popírá-li účastník občanského soudního řízení pravdivost obsahu výpovědi učiněné do protokolu v jiném řízení, nemůže soud založit skutkový závěr určující pro právní posouzení věci samé pouze na tomto listinném důkazu, aniž by k objasnění sporných skutečností provedl důkaz výslechem této osoby jako svědka podle ustanovení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2006, sp. zn. , Soubor C 4784). V projednávané věci ovšem skutkový stav nebyl zjištěn pouze z protokolu o výpovědi žalobkyně b), ale i ze svědeckých výpovědí rodičů a především pak na základě znaleckého posudku a výpovědi znalkyně K. M., která se vyjadřovala nejen ke vzniklé újmě, ale i ke schopnosti žalobkyně b) vnímat a následně reprodukovat svoje prožitky, s tím, že její výpověď označila za věrohodnou. Odvolací soud tedy nečinil závěr o skutkovém stavu věci pouze na základě jediného důkazu, ale zjistil jej na základě několika dalších důkazů, s jejichž hodnocením se pečlivě vypořádal. Kromě toho zmíněné obecné pravidlo se uplatní, je-li výpověď svědka objektivně možná, což v této věci splněno nebylo. Odvolací soud přihlédl k tomu, že obě žalobkyně měly v trestním řízení status zvlášť zranitelné oběti (ten sice hraje roli v rovině trestního procesu, avšak jeho důvody nelze zcela ignorovat ani v procesu civilním) a znalkyně s ohledem na obavu z další viktimizace žalobkyň nedoporučila jejich výslech. Přípustnosti důkazního prostředku – protokolu o výslechu žalobkyně b) pak a priori nebrání, že v trestním řízení nebyl jako důkaz připuštěn (z důvodů typických a specifických pro trestní proces), neboť podle mohou v občanskoprávním řízení sloužit za důkaz všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci. Nicméně na soud jsou pak kladeny vyšší nároky, aby se vypořádal jak s důvody, proč nebyl důkazní prostředek v jiném řízení připuštěn, tak s přípustností tohoto důkazu v civilním řízení a konečně i s vlivem těchto skutečností na samotné hodnocení důkazu (jeho věrohodnost). Těmto nárokům odvolací soud dostál.

Přípustnost dovolání nemůže konečně založit ani otázka, zda soud v civilním řízení může dojít k závěru, že se žalovaný dopustil jednání (byť třeba částečně), pro které byl v trestním řízení zproštěn obžaloby. Závěr odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu k , podle níž soud není v občanském soudním řízení vázán zprošťujícím rozsudkem vydaným v trestním řízení, a proto může na základě hodnocení důkazů odpovídajícího ustanovení dospět k závěru, že se stal skutek, pro nějž byl účastník občanského soudního řízení trestně stíhán, přestože soud v trestním řízení učinil závěr, že tento skutek nebyl prokázán (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 1999, sp. zn. , publikované v časopise Soudní rozhledy č. 8/1999, s. 246), byť nemůže takovýto rozsudek nechat bez povšimnutí (srov. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. , publikované pod č. 22/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ani zde nelze odvolacímu soudu nic vytknout, neboť zohlednil zprošťující trestní rozsudek a následně provedl dokazování, ze kterého bylo možné dovodit, že se žalovaný 2) protiprávního jednání spočívajícího v pohlavním zneužívání žalobkyně b) dopustil.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. 2. 2021

JUDr. Petr Vojtek

předseda senátu