Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1533/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. Jaroslava Kalivody, zastoupeného JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem Praha 1, Na Poříčí 1041/12, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2014 č. j. -23 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2013 č. j. -33 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Řízení před obecnými soudy a obsah ústavní stížnosti

1. Ústavní stížností ze dne 29. 4. 2014 se stěžovatel bránil proti výše uvedeným rozsudkům Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze a navrhl, aby Ústavní soud oba rozsudky zrušil a přiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení.

2. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 19. 2. 2014 č. j. -23 zamítl kasační stížnost stěžovatele jako žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2013 č. j. -33, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví ze dne 23. 12. 2009 č.j. . Rozhodnutím Ministerstva zdravotnictví bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 24. 9. 2009 č. j. MHMP/213975/ZDR, jímž byla zrušena registrace nestátního zdravotnického zařízení stěžovatele podle , o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních, ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí [s účinností od 1 4. 2012 zrušen , o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách)].

3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítal zásah do práva na spravedlivý proces podle d, který spatřuje v tom, že správní soudy nezrušily rozhodnutí správních orgánů, která stěžovatel považuje za nezákonná, neboť nejdříve byla (v jiném řízení) zamítnuta žádost o změnu registrace jeho nestátního zdravotnického zařízení a následně byla žalobou napadenými rozhodnutími zrušena i stěžovatelova registrace původní. V řízení nebyly provedeny stěžovatelem navrhované důkazy, konkrétně dopisem náměstkyně starosty (primátora) a výslechem ombudsmana; soudy se mimoto nevypořádaly s námitkou korupčního jednání správních orgánů. V důsledku napadených rozhodnutí došlo k likvidaci soukromé lékařské praxe stěžovatele, přičemž soudy nesprávně uvedly, že může požádat o novou registraci.

II. Posouzení ústavní stížnosti

4. Ústavní soud nejprve posoudil náležitosti ústavní stížnosti a konstatoval, že tato byla podána osobou oprávněnou, přičemž stěžovatel je v souladu s , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), zastoupen advokátem. Ústavní stížnost rovněž nebyla shledána nepřípustnou ve smyslu .

5. Ústavní soud zdůrazňuje, že podle y je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Vedení vlastního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i výklad a aplikace práva na daný případ náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud povolán výhradně tehdy, pokud z jejich strany došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Pro přezkum Ústavním soudem není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti.

6. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud nepředstavuje další stupeň přezkumu věcné správnosti či konkrétního odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, a popřel by svoji roli a postavení v rámci výkonu soudní moci, pokud by tuto roli přijal a opakovaně se zabýval tvrzeními, která byla vypořádána již v řízení před obecnými soudy. Právě o takový přístup ovšem stěžovatel usiluje, když v ústavní stížnosti polemizuje s hodnocením věci ze strany správních orgánů i obecných soudů a požaduje, aby Ústavní soud jejich rozhodnutí zrušil.

8. Úkolem Ústavního soudu je (výhradně) přezkoumávat, zda ze strany obecných soudů nedošlo k vykročení z ústavního rámce jejich činnosti. Žádné takové pochybení Ústavní soud v daném případě neshledal. Nejvyšší správní soud, jakož i Městský soud v Praze zejména dostály požadavkům konstantní judikatury Ústavního soudu na odůvodnění rozhodnutí, jak byly specifikovány již v nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 1997

sp. zn.

(N 24/7 SbNU 153, všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz). Obecné soudy se adekvátně a co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádaly se všemi důkazy, resp. návrhy na jejich provedení, jakož i s tvrzeními účastníků v řízení uplatněnými [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006

sp. zn.

(N 70/40 SbNU 691), ze dne 12. 7. 2006

sp. zn.

(N 132/42 SbNU 57) nebo ze dne 1. 11. 2007

sp. zn.

(N 179/47 SbNU 371)].

9. Stěžovatel setrvává na svém přesvědčení a nesouhlasí s (pro něj nepříznivým) posouzením věci správními orgány, resp. správními soudy, které nevyhověly jeho návrhu na zrušení napadených rozhodnutí správních orgánů, jimiž bylo rozhodnuto o zrušení registrace stěžovatelova nestátního zdravotnického zařízení poté, co nebylo vyhověno žádosti stěžovatele o změnu registrace, konkrétně změnu sídla zdravotnického zařízení, o kterou usiloval v předcházejícím a na nyní projednávané věci nezávislém řízení. Takto prezentovanou argumentaci stěžovatele nelze označit jinak než za polemiku se skutkovými a právními závěry obecných soudů, která nedosahuje relevance ústavního přezkumu. Stejně je třeba hodnotit nesouhlas stěžovatele s úvahou obecných soudů, že mu nic nebrání požádat o novou registraci.

10. Stěžovatel brojí proti výsledku řízení před správními orgány a soudy, aniž by ovšem v ústavní stížnosti předestřel konkrétní argumentaci, v čem měl spočívat zásah do jeho ústavně zaručených práv. Ve vztahu ke stěžovatelovým návrhům na provedení (dalšího) dokazování lze konstatovat, že správní soudy se s těmito návrhy vypořádaly, a pokud provedení určitých důkazů odepřely - konkrétně důkazů dopisem náměstkyně primátora hlavního města Prahy ze dne 23. 3. 2009, svědeckou výpovědí ombudsmana, ze strany jehož spolupracovníků měl být na stěžovatele činěn nátlak, či telefonátem k prokázání údajného požadování úplatku, pak svůj postup řádně odůvodnily. V této souvislosti lze poukázat na ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů, podle kterého je to soud, kdo rozhoduje, které z navržených důkazů provede a které nikoli, přičemž je ovšem povinen zdůvodnit svůj postup, pokud některé z navrhovaných důkazů neprovede; správní soudy v projednávané věci této své povinnosti dostály.

III. Závěr

11. Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, Ústavní soud se nemohl zabývat návrhem stěžovatele na náhradu nákladů zastoupení ve smyslu , neboť pro případ odmítnutí ústavní stížnosti je takový postup ze zákona vyloučen.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. dubna 2015

Ludvík David, v. r.

předseda senátu