Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

24 Cdo 1890/2020

24 Cdo 1890/2020-167

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobců a) K. S., narozeného dne XY, bytem v XY, b) I. P., narozené dne XY, bytem ve XY, a c) J. M., narozené dne XY, bytem v XY, proti žalované J. V., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Martinem Hankem, advokátem se sídlem v Liberci, Rumjancevova č. 696/3, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 16. prosince 2019, č. j. -143, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Žalovaná podala dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 16.12.2019, č.j. -143, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 9.10.2018, č.j. -90, jímž okresní soud zamítl žalobu o určení, že žalobci a), b) a c) jsou dědici po J. D., zemřelém dne 20.1.2015 (dále jen „zůstavitel“), tak, že se určuje, že žalovaná není dědičkou ze závěti po zůstaviteli. Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení odmítl, neboť neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( ; k tomu srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.8.2013, sp. zn. , publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 116, ročník 2014, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.9.2013, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2014), a dovolání tak trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Navíc ani námitky, jimiž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení , a z nichž nevyplývá žádná právní otázka, jež by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení [namítá-li, že odvolací soud „při svém rozhodování vycházel z vadných výslechů závětních svědků“ ze dne 2.11.2015 a 25.11.2015, že „při odvolacím řízení dne 13.11.2019 v rozporu se zákonem poučil žalobce, že by měli změnit návrh na petit rozsudku, což žalobci akceptovali“, a že „změnil rozsudek soudu prvního stupně na základě otočení důkazního břemene“, když „důkazní břemeno měli unést žalobci a nikoliv žalovaná“, vytýká odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dovozuje na základě toho, že „odvolací soud zasáhl do předmětného řízení natolik vadným způsobem, že jí nezbývá nic jiného, než se se svým dovoláním obrátit na Nejvyšší soud“], nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání.

Pro úplnost, odvolací soud řádně vysvětlil, jakými úvahami se při posouzení dovoláním nastíněných otázek řídil, když uvedl, že „není pochyb o tom, že jestliže notářka k výslechu svědků závěti dle § 146 odst. 1 z.ř.s. nepředvolala či nevyrozuměla o jeho konání všechny účastníky dědického řízení, porušila tím zásadu přímosti (bezprostřednosti) soudního jednání a zatížila tak řízení vadou spočívající v odepření práva jednat před soudem“, že tato „procesní vada však, jestliže byli svědci o svém postavení a následcích křivé výpovědi řádně poučeni, což se v daném případě stalo, nemohla ovlivnit to, co o věci vypověděli“, a proto „nelze alespoň ohledně věrohodnosti svědků od jejich původní výpovědi abstrahovat, nýbrž je třeba tuto jejich výpověď zhodnotit v kontextu s výpověďmi pozdějšími, rozpory v nich a svědky uváděnými důvody změny uváděných skutečností“. Dále uvedl, že „změnu žaloby ve formulaci jejího petitu žalobci navrhli po poučení odvolacím soudem (kdy ze strany soudní komisařky se jim dostalo nesprávného poučení) o tom, že žaloba vycházející z ust. § 170 z.ř.s. má řešit to, co je mezi účastníky dědického řízení sporné, v daném případě tedy to, zda je, či není, žalovaná dědičkou ze závěti po zůstaviteli“. Konečně pokud se týká důkazního břemene, konstatoval, že sice „obecně soudní praxe vychází z toho, že méně pravděpodobné je dědické právo, které je závislé na vyvrácení existujícího dědického titulu, tedy např. na prokázání platnosti závěti, která nevykazuje na první pohled žádné nedostatky“, že „to však neplatí absolutně“, zejména v daném případě, kdy „byla relevantním způsobem zpochybněna pravdivost svědecké doložky na předložené závěti“ a kdy „jde o soukromou u, jejíž pravdivost, jestliže je zde rozumný důvod pochybností o ní, musí prokazovat ten, jenž z této y pro sebe dovozuje příznivé důsledky (k prokázání jehož tvrzení svědčí)“. Nadto lze dodat, že rovněž z protokolu o jednání před odvolacím soudem dne 13.11.2019 se podává, že platnost závěti zůstavitele nebylo možné prokázat výslechem svědků allografní závěti (když se jejich výpovědi odvolacímu soudu jevily jako nevěrohodné), za této situace tedy bylo na žalované (která tvrdila platnost závěti),aby navrhla jiné (další) důkazy, kterými by bylo možné prokázat, že zůstavitel předmětnou závěť skutečně pořídil, a tudíž bylo žalované dáno poučení ve smyslu ustanovení (bylo vyhověno i jejímu návrhu na poskytnutí lhůty ke splnění povinnosti uložené jí dle poučení odvolacího soudu a jednání bylo za tím účelem odročeno na 11.12.2019).

Dovolání není přípustné rovněž proto, že výslovně směřuje i proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení (výrok II.) [ (ve znění účinném od 30.9.2017)]. V tomto ohledu dovolatelka zjevně přehlédla, že již odvolací soud ji v napadeném rozsudku poučil o tom, že dovolání „je vyjma výroku o nákladech řízení přípustné“, a to za splnění podmínek vymezených v ustanovení (přičemž přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud, k tomu srov. ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. 2. 2021

JUDr. Roman Fiala

předseda senátu