Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 4104/2019

33 Cdo 4104/2019-168

USNESENÍ

V. B.,

A. B.

, bytem XY, o zaplacení 266 355,87 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2019, č. j. -140, takto:

I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 29. 8. 2019, č. j. -140, potvrdil rozsudek ze dne 7. 9. 2018, č. j. -28, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 266 355,87 Kč a rozhodl o nákladech řízení.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které není přípustné podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 – dále jen „ “).

Podle platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud ( ).

Dovolatel přípustnost svého dovolání zakládá na přesvědčení, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, které dovolacím soudem nebyly v jeho dosavadní rozhodovací praxi vyřešeny. Dovolacímu soudu předkládá k posouzení následující otázky: (i) jaké jsou náležitosti smlouvy o poskytování péče hrazené z příspěvku na péči; (ii) za jakých podmínek vzniká takové pečující osobě nárok na náhradu z finančních prostředků účelově určených k financování péče o oprávněnou osobu.

Je-li přípustnost dovolání spojována s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení založen. Takovou není žalobcem formulovaná otázka náležitostí smlouvy o poskytování péče, neboť není zřejmé, jak by se její řešení mělo promítnout do rozhodování odvolacího soudu, který své rozhodnutí založil na závěru, že podle právní úpravy ( , o sociálních službách) příjemcem příspěvku na péči je osoba oprávněná – zde syn žalobce a manžel žalované, a že nebylo prokázáno uzavření jakékoliv dohody (smlouvy) mezi žalobcem a jeho synem (manželem žalované) o poskytování péče hrazené z příspěvku na péči.

Dovolání není přípustné ani pro řešení druhé předložené otázky - za jakých podmínek vzniká pečující osobě nárok na náhradu z finančních prostředků účelově určených k financování péče o oprávněnou osobu, neboť dovolatel řešení takto formulované otázky zakládá na skutkové verzi odlišné od toho, z čeho po skutkové stránce vycházel odvolací soud.

Odvolací soud po právní stránce vycházel z toho, že příspěvek na péči i náhrada za výpomoc v domácnosti, jejichž příjemcem byl syn žalobce, jsou sice účelově vázány na úhradu nákladů spojených s poskytováním sociálních služeb, ale tvrdil-li žalobce, že se synem uzavřel dohodu, podle níž mu měly být vypláceny odměny za poskytovanou péči, existence takové dohody v řízení prokázána nebyla.

Dovolatel tudíž prostřednictvím formulované právní otázky a k ní předestřené argumentace zpochybňuje skutkový závěr, že mezi žalobcem (poskytovatelem péče) a jeho synem (příjemcem příspěvku na péči) nebyla uzavřena žádná dohoda, z níž by případně vznikl žalobci nárok na úhradu požadované částky. Prosazuje-li dovolatel, že jím požadovaná částka představuje bezdůvodné obohacení žalované (případně dědiců) na úkor příspěvků účelově určených k financování péče o syna, pak přehlíží, že příjemcem (adresátem) příspěvku na péči byl syn žalobce (manžel žalované) a nikoliv sám žalobce. Existence závazku k úhradě jakékoliv částky v souvislosti s poskytováním péče ze strany žalobce v řízení prokázána nebyla a nebylo prokázáno, že by se žalovaná na úkor žalobce obohatila.

Jak dovodil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 1. 4. 2014, č. j. -50, uveřejněném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3059/2014, příspěvek na péči je nárokem osobní povahy určeným oprávněné osobě samotné. Jen této osobě, a nikoli vedle ní také osobám jiným, např. poskytovatelům péče, náleží za života oprávněné osoby subjektivní veřejné právo na poskytnutí příspěvku na péči (zvláštní případy podle § 19 odst. 2 či § 20 zákona o sociálních službách na uvedeném závěru nic nemění, jelikož i v nich je poživatelem příspěvku oprávněná osoba, jež však z různých důvodů nemůže či nechce při přijetí příspěvku jednat sama, a proto za ni příspěvek přijímá jiná zákonem určená osoba). Lze přisvědčit žalobci, že jde o nárok s jasným účelovým určením, mající sloužit úhradě zvýšených životních nákladů vyplývajících z konkrétního stavu (zdravotního, mentálního aj.) oprávněné osoby a spočívajících v tom, že někdo jiný jí musí poskytovat pomoc ke zvládnutí úkonů péče o vlastní osobu a úkonů souvisejících se zajištěním soběstačnosti, jež není schopna zvládnout sama. Je však třeba odlišovat samotný nárok na příspěvek a jeho výplatu (jež náleží toliko oprávněné osobě) od nároku vzniklého tím, že si oprávněná osoba prostřednictvím příspěvku zajišťuje („kupuje“) od jiných osob potřebnou pomoc (péči) či její část. Z řečeného plyne, že je třeba odlišit samotný příspěvek na péči (jako nárok, který má veřejnoprávní povahu) od úhrady za péči poskytnutou poskytovatelem, jehož si oprávněná osoba zvolí a od něhož potřebnou pomoc získá. Takový nárok na úhradu v souvislosti s poskytnutou službou má soukromoprávní charakter a vzniká poskytovateli této služby zpravidla přímo vůči oprávněné osobě. Právním důvodem vzniku nároku poskytovatele péče na odměnu je dohoda (smlouva) poskytovatele péče s oprávněnou osobou. Zákon umožňuje, aby osoba, které je příspěvek na péči přiznán, svěřila takto získané prostředky svým rodinným příslušníkům, kteří z něj částečně uhradí např. služby, jež budou potřebnému poskytnuty v době, kdy rodinní příslušníci potřebného nemohou o něj pečovat. Existence takové dohody nebo jiného jednání oprávněné osoby, z nichž by rezultoval nárok žalobce na úhradu jím požadované částky, prokázána nebyla. V dovolacím řízení nelze úspěšně napadnout skutková zjištění, z nichž při právním posouzení věci vycházel odvolací soud. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ( ) , nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle

Dovolatel se mýlí, dovozuje-li existenci žalobou uplatněného nároku analogickou aplikací závěrů prezentovaných ve výše citovaném usnesení ze dne 1. 4. 2014, č. j. -50, v němž se rozšířený senát Nejvyššího správního soudu zabýval otázkou procesního (nikoliv hmotněprávního) nástupnictví v soudním řízení po smrti žadatele či oprávněné osoby – tedy za situace, kdy buďto nedošlo k přiznání příspěvku na péči nebo nedošlo k jeho výplatě (§ 16 zákona o sociálních službách). Přehlíží totiž, že příspěvek na péči byl synovi jakožto oprávněné osobě vyplacen, tudíž se závěry uvedené v předestřeném rozhodnutí v poměrech projednávané věci neuplatní.

Výtkou, že se soudy v odůvodnění rozhodnutí dostatečně nevypořádaly s námitkou, že na straně žalované došlo k bezdůvodnému obohacení, dovolatel nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí ve věci založeno, nýbrž soudům vytýká, že řízení zatížily vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě dovolací soud ovšem přihlíží jen v případě, jedná-li se o dovolání přípustné ( ); tento předpoklad však v dané věci splněn není.

Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu , Nejvyšší soud je podle věty první odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( , věta druhá, ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. 2. 2021

JUDr. Pavel Horňák předseda senátu